Sedim si takhle na štandu u pátýho kruhu údolní cesty na Podmokelskou a Nikolas mi sype písek do očí, jak si pět metrů nade mnou čistí stupy.
Po roce jsem se od něj nechal vytáhnout do Skaláku a vybral jsem tuhle cestu, kterou vylezli Němci ve třicátých letech minulýho století. Je nádherná, ne moc těžká, hodně ochozená a jedná se o nejdelší výstup ve Skaláku; devadesát metrů lezení přes osm kruhů. Tak nějak jistim Nikolase, kterej to má stejně v paži, pokoušim se zavázat si tkaničku na pravý lezačce a čekám, až mi splasknou bandasky – od námahy nateklá předloktí. Je kolem poledne, pere do nás slunce a je vedro na chcípnutí a my lezeme do půl těla. Stejně jako když jsem tuhle cestu lezl poprvé. Tehdy to bylo s Vyšlikem, střídali jsme se ve vedení a když jsem nad šestým kruhem přelézal oblou hranu a podíval se na vrcholky smrků hluboko pode mnou, cítil jsem extatický vytržení, sílu okamžitý radosti a blaho z toho prostoru, kterej mě objímal, jako by mě konejšil.
Začínal jsem toho mít plný brejle, přece jenom už skoro nelezu a nejsem zvyklej na tu hloubku pode mnou. Ano, bojím se a u kruhu kromě odsedávky sedim ještě na lodním uzlu od konce lana. Pro jistotu. Jak řikával jinej můj spolulezec Zmrd, lepší je se dvakrát blbě vysrat, než jednou dobře posrat.
Nikolas si jede svoji písničku k vrcholu a já se rozhlížim po Skaláku. Na Taktovce i na Kapelníkovi sedí hrozny horolezců a z vyhlídky nás očumují turisté. Do údolní stěny Kapelníka bije slunce a nikdo v ní neleze, protože by to byl holej nerozum. Vzpomněl jsem si na Midiho.
S Midim jsem moc nelezl - on měl Šakala, Čouda a Koštěte a já zase Vyšlika, Raka a Zmrda. Potkávali jsme se po lezení u píva na Koupáku, kde jsme si sdělovali veselé příhody z našeho sportu. Několikrát jsem s Midim lezl, ale to byly úlety. On se vždycky vykrosil do nějakýho masakru po Špekovi, klidně házel tlamy a já ho chytal. Byla to prdel, protože on byl hodně statnej, ještě nadřenější než tehdy já a když to pustil ze čtyř metrů do lana, měl jsem co dělat. Při jedný takový tlamě jsme se minuli ve vzduchu, on mě vytáh téměř ke kruhu a sám spadl na zem. K večeru jsme se vraceli na Koupák kolem Kapelníka a Midi mi řekl, že nedávno lezl Údolku a v jednom nepříjemným místě nechal fixní smyčku, dutej plocháč, kterej by prý udržel autobus. Ukazoval mi ji při chůzi. Zelená smyčka asi sedm metrů pod kruhem.
Údolní cesta na Kapelníka je kult. V šedesátých letech to byl nejtěžší výstup ve Skaláku a tehdejší špičky lezení se praly o její první přelezy. Cesta je pověstná jediným kruhem v šedesátimetrový stěně umístěným nad nejtěžším místem. Dlouho jsme po ní pokukovali, u píva poslouchali legendy od těch, co už to lezli, ale pořád jsme se k tomu neměli. Až jednou na jaře jsem se vrátil z týdenního soustředění v Arcu a poté, co mi zase zarostly ruce rozšmelcovaný od vápence, mi připadaly všechny chyty na pískovci jako madla. S Vyšlikem jsme jeden den polezli hodnotný prásky ve Skaláku a šli se ožrat na Koupák. Sešlo se nás tam víc a bylo pořádný kykyryký.
Ráno, s kocovinou, jsme se vpotáceli do Skaláku. Do oka nám padla právě Údolka na Kapelníka. Proč ne? Slunce bylo ještě nízko a jižní stěna dosud tonula v chladivém stínu.
Cesta začíná převislou ukloněnou spárou, takovým stále se zužujícím sokolíkem. Dole jsem ještě dal několik bambulí, ale čím výš, tím jsem musel zasekávat menší uzly. V jednom místě, v takový doprava nahoru ubíhající trhlině už šla dát jenom tenká kevlarová smyčka. Tam jsem měl dost. Blbě se tam stálo, musel jsem se přehoupnout do takovýho mělkýho koutku, kde taky chyty nebyly žádná hitparáda. A navíc ta kocovina. Jediný, co mě drželo při životě, byla Midiho smyčka houpající se v koutku nade mnou. Dolezl jsem k ní a normálně na férovku se do ní posadil, i když to je nesportovní. Seru na etiketu, když mám takovýhle bandasky. Chvilku jsem v ní poseděl, než jsem se zase dal do kupy. Pak ještě asi tři metry do široký vodorovný police, kde se dá dobře stát. V písku police jsem si vyhrabal pořádný chyty a zaklínil se předloktíma do nich.
Stál jsem v polici, Midiho smyčka byla tři metry pode mnou a nade mnou ještě asi čtyři metry převislým bříškem ke kruhu, kterej jsem neviděl, ani když jsem se hodně vyklonil. Stál jsem tam dobrou čtvrthodinu. Hlavou mi táhlo několik myšlenek. Kocovina mě přešla. Při pohledu pod sebe do převislý stěny mi bylo jasný, že není cesty zpět. Poslední jištění pode mnou byla Midiho smyčka. Jasně, udrží autobus a před chvílí udržela i moji váhu, ale udržela by desetimetrovou tlamu zpod kruhu? Vlastně mi těch myšlenek hlavou zas tolik netáhlo. Vlastně jsem si uvědomoval jenom jednu jedinou věc, zato tak ostře a silně, že se nějaký cogito ergo sum mohlo jít vycpat: buď polezu nahoru a dosáhnu kruhu, nebo se taky třeba zabiju.
Nakonec jsem se nadechl, nadzvedl se nad polici a po neuvěřitelných hnidách se pustil ke kruhu. Podařilo se mi neprohodit ruce a ke kruhu jsem dolezl tak, jak se sluší a patří; levou rukou jsem se držel skály a pravou rukou procvakával kruh.
Založil jsem štand a začal dobírat Vyšlika. Nad východní hranou stěny se vyhouplo slunce a opřelo se mi do nahých zad. Bylo vyhráno, protože mě čekal už jen jeden těžkej krok, těsně nad kruhem odlez do takový svislý trhliny. Ale to už bude nad kruhem, už to nebude tak… o životě.
Když jsem dolézal na vrchol přes převísek kolem ruční spárky, pozorovali mě dva lezčíci, co tam dorazili Normální cestou. Postavil jsem se na vrcholový plošině, zhluboka vydechl a zařval dolů na Vyšlika: Zruš! Pak jsem zakládal jištění a dobíral lano a jeden z nich se mě zeptal: Ty jsi lezl Údolku?
- Jasně, řekl jsem.
- To seš asi hodně dobrej, pronesl týpek tak suše a přirozeně, jako když průvodčí ve vlaku oznámí jízdenky, prosím. Seděli jsme na vrcholu a kolem nás hvízdali rorýsi. Lezčíci dobrali holku z Normálky a já Vyšlika. Všichni jsme se pozdravili a podali si ruce. Zapisovali jsme se do vrcholový knížky a já cítil hlubokou úctu. Úctu ke skále, úctu ke spolulezcům, úctu sám k sobě.
S Midim jsem se pak už nevídal. Několik let na to si prostřelil hlavu.
Ze vzpomínek mě vytrhl až Nikolasův řev z vrcholu: Zruš! Z posledních sil jsem dolezl cestu a nahoře Nikolasovi poděkoval. Slunce pražilo tak, že jsme slanili na zem a vysrali se na to. Opustili jsme Skalák a jeli do Dolánek na jez. Tam už se válela partička kluků a holek, co spolu chodíme. Zaplaval jsem si v řece, smyl ze sebe slepenej písek a svalil se naznak na osušku. Skupinkou kolovaly vtipný kecy a jeden joint. Díval jsem se do nebe a klížily se mi oči. Náhle se nade mnou zjevil Nikolasův obličej. Potáhl z jointa a přivřenými rty pomalu vypouštěl kouř. Díval se mi přímo do očí a neřekl ani slovo. Jenom mi kouřící joint podal až k prstům složeným na hrudi. Na ten jeho pohled nikdy nezapomenu.
Vždycky když zavítám na symbolický horolezecký cintorín ve Skaláku, postojím u mosazný desky naproti řadám jmen mrtvých horolezců. Pozlaceným písmem je do ní vyryt nápis:
Trvá okouzlení. Zvoní karabina o kruh, skála hřeje, zní smích. Postůj a zavzpomínej. Neboť to největší mezi horolezci je přátelství.
