Roky mý novinářský praxe byly úplně o ničem a po zásluze vyšumí v mezihvězdným prostoru. Jediný, co mi novinářský průkaz umožnil neobvyklýho, byla bezplatná exkurze do Evropskýho parlamentu.
Největší a nejzbytečnější žvanírny na světě. S několika kolegy jsem pobyl v Bruselu pár dní a přihlížel denní rutině řadovýho europoslance. No to mě poser, musel jsem si říct, za co ty lidi tady vlastně pobíraj mzdu? Sub specie slévárenskýho dělníka musím těmito lidmi pohrdat, protože dělaj naprostý hovno, za který nenesou ani nejmenší odpovědnost.
Když pominu hodiny a hodiny nudy na jednáních poslaneckých skupin, byla moje návštěva Bruselu docela vtipná. Na hajzlech europarlamentu jsem se dobře vysral, v jídelně pro europoslance jsem se dobře a zadarmo nažral a ochranka budovy mi z bezpečnostních důvodů zabavila kapesní nožík, kterej mi později v pořádku vrátila. A hlavně procházky po Bruselu. Tohle město ani nemá smysl srovnávat třeba s Prahou, protože to je jiná liga. No ani snad ne liga, spíš divize. No hovno divize, krajskej přebor nanejvýš. Ale i tak má Brusel pěkný zákoutí. Jednoho dne, když už jsem měl pokrk těch žvástů v europarlamentu a plodných debat s eurokomisařem a měl jsem ještě absolvovat návštěvu českýho zastupitelství, jsem se na to na férovku vybodnul a šel se do města někam ožrat.
Chodil jsem a hledal nějakou normální hospodu. Jako normální pro mě, to znamená zaflusanou nálevnu s chcaním na dvorku. Chodil jsem a chodil, hledal jsem a hledal. Furt nic, až jsem se dostal do arabský čtvrti. Hospod tam bylo spousta, s vytaženými výlohami, kterými protahoval svěží větřík nad mořem dřevěných stolních fotbálků. Ale kromě několika Arabů v nich nikdo neseděl a mně se nechtělo se zprasit zrovna v kulturně zcela odlišným prostředí.
Až jsem přišel do úzký uličky v historickým centru. Spatřil jsem nevysoký dům s bledě modrou omítkou a vchodem posazeným asi půl metru pod úrovní dlažby. Trochu mi to připomínalo starou pražskou zástavbu. Kolem klenutého portálku se pnul břečťan, z něhož vyvstával poctivý dřevěný vývěsní štít. No konečně, zaradoval jsem se. Starý dobrý Brusel!
Bez váhání jsem vstoupil dovnitř. Na červených stěnách kolem mě visely velký zarámovaný fotky svlečených mladíků s třásněmi z nějaký love parade. A kurva, blesklo mi hlavou a chtěl jsem se obrátit k odchodu. Jenže než jsem stihnul udělat čelem vzad, otočilo se ke mně pět obličejů maníků sedících na baru. Hmmmmmm! jako bych zaslechl.
Jsem bejvalej horolezec, kluk do nepohody, žádný máslo, povzbudil jsem se a vykročil k baru. Maníci mi udělali místo mezi sebou a vypadalo to, že se na mě vyloženě těší. Všichni popíjeli pivo z baňatých sklenek na šťopkách podobných těm, z jakých se u nás pije koňak.
- Chci pivo do pořádný sklenice, oznámil jsem barmanovi a téměř jsem při tom praštil pěstí o bar. Barman i maníci pobaveně sledovali moji chlapáckou nejistotu a jeden z nich se mě slušně zeptal: Odkud jsi?
- Jsem z České republiky, odpověděl jsem hrubým hlasem.
- Oooo, Česká republika! Odtamtud jsem měl jednoho přítele. Moc inteligentní člověk, architekt, zasnil se týpek.
- Já jsem novinář, řekl jsem proto, aby si o mně nemysleli, že jsem nějakej zapráskanej kretén.
Pak jsme si všichni chvilku povídali a já co nejrychleji klopil to pívo, abych mohl vzít kramle. Když jsem dopil a zaplatil, kucí se se mnou loučili velmi srdečně, podávali mi ruce a zvali mě, ať se v jejich baru zase ukážu.
- To určitě! To se radši ožeru, říkal jsem si v duchu a vyklouzl do denního světla.
Hledal jsem dál a došel až na starý náměstí s hanzovními domy. Bylo tam mrtě turistů, ale cítil jsem naději. A taky že jo! V jedný uličce kousíček od náměstí jsem konečně natrefil na normální obyčejnej bar. Vpadl jsem dovnitř a uklidnilo mě, že z baru bylo výlohou vidět ven.
Bar byl prázdný, jenom v koutě u téměř dopitý sklenky seděl nějakej mladej vošoust. Zvedl ke mně oči, ale já na něj sral, protože jsem musel veškerou mentální energii obrátit k tomu, co jsem uviděl za barovým pultem. Zpoza korálkový zástěny vystoupila barmanka. Co barmanka. Naprostá kočka! Tmavá mulatka s obrovskýma mandlovýma očima a tmavě hnědýma dredama do půli zad. Kývla na mě bradou s nevyslovenou otázkou.
- Chci pivo, ale do pořádný sklenice, řekl jsem drsným hlasem.
- Nemluvím anglicky, jenom francouzsky nebo španělsky, řekla lámanou francouzštinou. Aha, to bude problém, pomyslel jsem si; španělsky neumím ani slovo a francouzsky mluvím jako kokot. Tak teda jedno pívo.
Posadil jsem se na bar a nespustil oči z mulatky. Nádhernější ženskou jsem v životě neviděl. Ladnýma snědýma rukama s útlými dlouhými prsty mi čepovala pívo. Beze slova a bez úsměvu ho přede mě postavila. Ošoust z kouta se zvedl, něco zamumlal a odešel. Zůstali jsme s mulatkou v baru sami.
Jsem velmi slušně vychovanej; Guth-Jarkovskej byl můj starší brácha, ale i když jsem se tomu hodně bránil, musel jsem si představit, jak tuhle sveřepou štíhlou šelmu popadnu a odtáhnu ji do kumbálu za bar. Vous etes pret? Nic neříkala a leštila nějaký sklo. Asi si všimla, jak ji očima oblizuju a radši se mi vůbec nevěnovala.
- Můžu poprosit una tequilla? zeptal jsem se, abych ji trochu pocentroval. Nalila mi stříbrnou tequillu, nakrojila limetku, připravila slánku a postavila přede mě. Obrátil jsem to do sebe, jako bych to už někdy dělal.
- Ještě jednu tequillu, prosím, řekl jsem. Zopakovala proces přípravy. Obrátil jsem panáka do sebe. He, he, pravil jsem a pokusil se s mulatkou navázat konverzaci. Začal jsem něco plkat a vyptávat se. Pak jsem si objednal ještě jednu tequillu. S francouzštinou se prala skoro jako já. Nepracuje tu dlouho. Prý je z Kuby. Tam nechce žít. Chce studovat v Evropě. Smál jsem se na ni a žvanil něco o počasí. Venku bylo hezky a výlohou dopadalo do baru odpolední světlo. Objednal jsem si ještě tequillu. Nalil jsem ji do sebe a zjistil, že francouzsky hovořím jak rodilej mluvčí. Nebo mi to alespoň tak připadalo. Objednal jsem si další tequillu.
Stále jsme byli sami. Dva cizinci v cizím baru. Konverzovali jsme o životě a když jsem ji požádal o další tequillu, zeptala se mě, proč tolik piju. Se smíchem jsem jí vysvětlil, že jsem z České republiky. To je krásná evropská země s bohatou kulturou a dějinami. Tam je to jiné. Tam pijeme jinou ligu, l’autre ligue. Tomu moc nerozuměla. Nebo rozuměla, ale měla na chlast jinej názor než já. Zvedl jsem se z barový židličky a šel se vychcat. Jak jsem se postavil na nohy, zjistil jsem, že ji mám jak z praku. Málem jsem proboural novej vchod na toalety. Když jsem se vrátil, mulatka vypadala pobaveně. Požádal jsem o další tequillu, což ji rozesmálo.
- V České republice jste všichni alkoholici? vyzvídala zvesela. Než jsem stihnul odpovědět, dlouhými prsty zavadila o okraj košíku, z něhož brala limetky, převrhla jej a limetky se rozkutálely po celém baru. Začala je sbírat a nahánět z koutů pod stolečky. Rozhodl jsem se, že jí pomůžu. Stejně to všechno bylo kvůli mně. Našel jsem jen jedinou limetku a obřadně se s ní potácel k mulatce. Usmívala se a nastavila světlou dlaň. Limetku jsem do ní opatrně vložil a přitom se prsty dotkl jejího hebkého zápěstí. Pomalu zavrtěla hlavou, jako by mi chtěla říct: No ty teda vypadáš.
Hluboce jsem se zastyděl. Ale přes všechen ten chlast, přes všechna ta promile v žíle jsem cítil, že bych ji měl obejmout, vzít do náručí, pořádně ji stisknout a jemně, jako bych uspával dítě, ji políbit na spánek. A možná bych to snad i udělal, kdybych nebyl tak na sračky a nehrozilo by, že se skácíme na podlahu.
Je to už dávno. Dávno už nejsem novinář. Jsem slévač a nikdo mě už do europarlamentu zvát nebude. Moje názory už nikoho nebudou zajímat. Ale mandlové oči té mulatky se na mě ve snech stále dívají. Provázejí mě. Myslím, že se jmenovala Esperanza.
