Povaloval jsem se na zahrádce ve Vechtrovně – hospůdce, kterou si otevřel můj kamarád u cyklostezky.
Klopil jsem do sebe pívo, protože jsem si ho zasloužil; před chvílí jsem přijel ze svahu Sokola z trailu, kterej bikeři pojmenovali Jatka. Poprvé od zranění jsem si tam seskočil jednu skalku, na niž se mi dlouho nechtělo a radši jsem ji objížděl. Kolo oddychovalo vedle mě opřený o plot.
Seděl jsem u stolu sám a poslouchal poryvy vánku v koruně třešně, z jejíchž větví se na mě jako sníh snášely opadaný lístky bílých květů. Viděl jsem, jak nad hlubokým údolím řeky mlčky táhnou drobný oblaka a západní břeh se pomalu noří do stínu. Na lukách se vlnila tráva a po cyklostezce projížděli cyklisti jeden za druhým. Byl začátek května. Podvečer.
Moje myšlenky patřily kolu, těžkým úsekům trailu, mý práci a mýmu životu. Ne, nechtěl bych to dělat jinak. Pár věcí jsem posral a vytrestalo mě to. Ale jinak bych to asi neuměl. Zvedl jsem oči k obloze a najednou se odněkud z hloubky vynořily verše.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou…
Pasáž z Máje, v níž se strašný lesů pán strojí k popravě a naposledy se rozhlíží po krajině a loučí se s ní. Krása těch veršů je tak opojná, až zahltí srdce. Dosahuje takový hloubky, že ani rána do hlavy, když si nepamatuju jména mnohých známých a celkově si nepamatuju spoustu blbostí, mi ji nedokázala z paměti vytlouct. Odříkával jsem si tu pasáž znovu a znovu.
K mýmu stolku si přisedli dva starší cyklisti. Chlap se ženskou, oba v barevných cyklistických dresech, a objednali si presíčko. Otočil jsem se a změřil si jejich kola: zánovní trekový modely s odpruženou vidlí přímo stvořený pro pojíždění po cyklostezce. Asi jezděj často.
Nevšímali si mě a bavili se spolu. To bylo dobře, protože mi je nepříjemný, když nějaký cizí lidi se mě při pohledu na moje kolo hned vyptávaj, kde jsem jezdil. A když jim to popravdě řeknu, obvykle prohlásí, že jsem blázen; ty nachcanější mi rovnou sdělí, že jsem bezmozek. Na takový názory já nejsem zvědavej. Ale tihle dva byli v klidu.
Pozoroval jsem nebe a mraky a trávu podél řeky. Taky jsem tu už nemusel sedět nebo bych nepřijel tímhle způsobem - z trailu Jatka. Jsem tak vděčnej, že to dobře dopadlo.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký mu srdce žal uchvátí…
I když si mě nevšímali, musel jsem si nasadit černý brýle. Nikdo nepotřebuje vidět, jak mi po tváři tečou slzy. Musí to být krajně zábavný pozorovat takovej uzel svalů, že bulí jako děcko. Možná ne pro každýho, ale kdyby se mě ptali, co se mi stalo, asi bych jim jako vždycky odpověděl popravdě: že jsem si vzpomněl na verše z Máje. Do toho nikomu nic není.
Přemýšlel jsem, co budu dělat zítra po práci. Jestli bude slušný počasí, najisto pojedu na kolo. Ale má se to zkazit. Přijde déšť. Třeba zůstanu doma a odpočinu si. A raději se ožeru, než bych nad něčím přemýšlel. Některý myšlenky bolí. Plynutí času je neúprosný. Jednou pro každýho skončí. Na to by se moc často myslet nemělo.
Mnoho kadidlových zrnek dopadá na jeden a tentýž oltář. Jedno dříve, jiné později. Na tom však nezáleží.
