Jediná milenka

Je sobota, krátce po poledni a já vyrážím z Prahy po "dé jedničce". Čeká mě cesta za milenkou, cesta do Olomouce. Ještě nevím, že cestou dvakrát zabloudím, setkání s milenkou málem nestihnu, ale tuším, že navzdory mrazivému počasí mě čekají vzrušující zážitky.

Na ceste za milenkou. Zcela vpravo anarchista Zip.LH

Na cestu jsem nevyrazil sám. V autě jsou se mnou další čtyři kamarádi, s nimiž za milenkou zpravidla jezdím. Ona totiž předvádí svůj um a vnady střídavě v Praze a střídavě v jiných městech a když za ní jezdíme kamkoliv mimo Prahu, jedeme vždy ve čtyřech či pěti a podělíme se o cestovní náklady. Mnozí další to dělají stejně, někteří pak jezdí vlakem nebo autobusem. Dnes vyrazily do Olomouce čtyři plné autobusy, z internetových stránek pak mám informace o tom, že někteří jedou vlakem či auty jako my. Dá se očekávat účast přibližně pěti stovek natěšených obdivovatelů jediné milenky. Čím víc nás za ní jezdí, tím je radši, koketa jedna.

Cesta probíhá dle představ, tu a tam stavíme u benzínových stanic, abychom se protáhli a občerstvili, na jedné z benzínek se potkáváme s osazenstvem jednoho z autobusů výše zmíněného zájezdu. Jsou natěšení stejně jako my, stejně jako my totiž za milenkou nebyli už od prosince loňského roku. Další z autobusů předjíždíme někde u Slavkova, za chvíli budeme odbočovat na Olomouc a pak už je to jen chvilička. Čím více se blížíme, tím jsme vzrušenější a natěšenější. Povídáme si, diskutujeme, já u toho po očku sleduji krajinu nalevo od dálnice - abych, až uvidím Vyškov, nezapomněl odbočit na Olomouc. Jenomže Vyškov stále nikde, a to už jsme ho měli mít dávno za sebou. Něco není v pořádku, říkám si a začínám sledovat i pravý okraj dálnice se směrovými tabulemi. Kruci, ukazují už jen na Kroměříž. Jedeme špatně! S omluvou oznamuji novinku posádce vozu, časově na tom nejsme zcela nejhůř, proto zatím nepanikaříme. Dálnice po chvíli končí, v nejbližší obci zastavíme, prostudujeme mapu a vydáme se po silnicích bůhvíjaké třídy na Prostějov. Cesty jsou v dobrém stavu, netrvá to až tak dlouho a jsme v Prostějově a posléze i na rychlostní komunikaci ve směru na Olomouc.

A jsme v Olomouci. Máme mapu města, jedeme tedy podle ní, bohužel ne na tu správnou adresu. Orgie s milenkou se má odehrávat na stadionu Sigmy, mapa nás vede k nějakému stadionku u vlakového nádraží. Navíc už začínáme být na štíru s časem. Vím, že stadion Sigmy je blízko centra, zamířím tedy do centra. Pro jistotu zastavím u chodníku a ptáme se kolemjdoucích jak na stadion, jakýsi ochotný pán nám ústně předává podrobný itinerář: "Na semaforu doprava, potom doleva a pak už je to kousek." Děkujeme a vyrážíme. Cestu nám však zatarasí auto s olomouckou značku, z něho vyskakuje řidič, v rukou modrobílou šálu, kterou drží jako toreador: "Jestli chcete na stadion, jeďte za námi." Netrvá to ani pět minut a jsme tam. Ještě rychle najít správnou bránu, projít symbolickou osobní prohlídkou a už se drápu do horních řad zaplněných ochozů. Právě včas. Je 16:58.

V první půli toho milenka moc nepředvedla, jen nás lehce podráždila, aby těsně před přestávkou veškeré vzrušení utnula. Stála tam ve své nahotě a člověku jí bylo spíš líto. Zato druhá půle, to byl koncert - milenka hýřila aktivitou, vlnila se po olomouckém pažitu jako anakonda, předváděla se v celé svojí kráse, zepředu, zezadu i ze stran, ukájela svých pět stovek obdivovatelů vzrušujícími kousky, vychutnávala si nás jednoho po druhém i všechny najednou, přiváděla nás na samý pokraj nejvyšší excitace, jen to samotné vyvrcholení ne a ne přijít. Rafinovaně stupňovala svoje umění, aby nám opakovaně dokazovala, že to, co jsme dosud prožívali a považovali téměř za vrchol, byla pořád jen milostná předehra. Vzrušení, ale neukojení, čekali jsme, kdy to konečně přijde, někteří si možná mysleli, že domů pojedeme zklamaní, však víte, jaké to je, když jste krůček od vyvrcholení a ono z nějakého důvodu nepřichází a nakonec ani nepřijde a pocit vzrušení vystřídá frustrace. Ale naše společná konkubína se nad námi nakonec slituje a připraví nám vyvrcholení, jaké nám tak dlouho upírala! Dostáváme se na vrchol a v mohutném kolektivním orgazmickém výkřiku splyneme všichni v jedno. Do konce vystoupení milenky už mnoho času nezbývá a těch pět stovek nadšenců po zbytek času jásá, křepčí a užívá si dlouhotrvající extázi. Pro tohle stálo za to sem jet.

"Ta naše Bohemka
jediná milenka
denně jí zpívám tralalalala
tváře jsou červené
mé srdce zelené
a budu ji mít nadosmrti rád."

Na zpáteční cestě se už nic zvláštního nestalo, jen anarchista Zip se opakovaně dožadoval zastávky v McDonald's, kteroužtu radost jsme mu neudělali.