Taková úvaha o státních hranicích

Při jedné z internetových diskuzí jsem narazil na názor jistého euroskeptika, který nejen že považuje za špatnou Evropskou unii, ale dokonce považuje za špatnou i naší příslušnost do tzv. Schengenského prostoru. Je to až neuvěřitelné, s čím vším můžou euroskeptici tohoto typu přijít.

Když jsem byl malý kluk, jezdívali jsme s mojí babičkou na Modravu, což je šumavská obec, známá dnes především jako rekreační oblast. Tehdy to ovšem byla víska, jež z velké své části sousedila s tzv. hraničním pásmem. Podívali jste se-li zde do kopců, nemohli jste tu přehlédnout i tzv. „dráty“, tedy plot oddělující jednotlivá hraniční pásma. Kolem těchto „drátů“ vedla silnice, po které každou chvíli přejížděli vojáci a pohraničníci. Předvojem těchto „drátů“ byla navíc řada cedulí s nápisy typu: „Pozor, hraniční pásmo, vstup zakázán“. My jsme sem jezdívali do jedné chaty, která byla těmito cedulemi obklopena hned ze tří stran. Tyto cedule vedly asi pět metrů pod chatou, pak asi dvacet metrů vedle chaty a to samé nad chatou. Do okolních lesů se už prostě nesmělo a nebo jen na nějaké speciální povolení. A tak samozřejmě jako kluci jste se považovali za velké hrdiny, když jste alespoň zkusili onu ceduli obejít kolem dokola. Prostě jste se na chvíli ocitli v tom zakázaném prostoru a přitom se vám tam zrovna nic nestalo. A tak se vůbec nedivím tomu,že jsem později na Šumavě narazil na brožurku, kde byla mimo jiné popisována i historie Šumavy a kde vedle pravěku, starověku, středověku a novověku bylo toto čtyřicetileté období v historii těchto hor nazvána jako „pavěk“.

  Ale pojďme se vrátit zpět do období onoho „pavěku“,a to přímo do první poloviny listopadu 1989. V té době jsme byli na Šumavě ze 6. třídou, do které jsem tehdy chodil, a to na škole v přírodě. A jako zpestření tohoto pobytu jsme tam měli besedu s pohraničníkem. A dodnes si pamatuji na jeden dotaz jedné zvídavé paní učitelky, jak se ho zeptala na to, zda se bude někdy ještě smět k Černému jezeru u Železné Rudy. Jeho odpověď nás tenkrát docela zklamala: prý už asi nikdy. Hold hraniční pásmo.

  To však nikdo z nás ještě netušil, co se stane pouhé asi tři dny po našem návratu.  Přišel 17. listopad a s ním Sametová revoluce, jež měla do několika týdnů za následek i pád železné opony. A tak k našemu velkému překvapení se najednou mohlo nejen k Černému jezeru, ale běžným lidem se otevřelo prakticky celé pásmo až ke státní hranici. Už to bylo zcela něco jiného. Lidi mohli volně cestovat a navíc se zde postupně otevírali i tzv. zelené hraniční přechody.  

I když zde určité omezení pořád ještě bylo. To omezení se nazývalo „státní hranice“. To byla jakási čára, jejíž překročení na libovolném místě bylo prostě nelegální. Jednou jsem například na mé další šumavské dovolené v druhé polovině devadesátých let četl místní tisk, kde byl popisován příběh jednoho zdejšího občana. Ten tudy někudy šel a byl přitom tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že omylem překročil státní hranici. Zastavili ho až policisté v příhraniční bavorské obci. Zde však musel dotyčný zaplatit pokutu za nelegální přechod hranic. Pro vstup do sousedního státu sloužily hlavně hraniční přechody, kde navíc stála celní kontrola, která vás zkontrolovala, zda máte pas apod. Možná si také ještě vzpomenete na to, jak ve sdělovacích prostředcích bývaly zprávy o tom, jak dlouhé právě jsou čekací hodiny pro automobily či kamiony, než budou celníky odbaveni.  

Jenže co se nestalo, I tyto celní bariery padly. 21. prosince 2007 se naše republika stala členem stala členem tzv. Schengenského prostoru, který například ruší celní prohlídky nebo se umožňuje osobám překračovat státní hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít celní kontrolou. (viz Schengenský prostor - Wikipedie, otevřená encyklopedie )

I já jsem této nové vymoženosti již několikrát využil a cestoval jsem do zahraničí v rámci Schengenského prostoru. Byl to nádherný pocit, když se nikde nemuselo čekat na hranicích (až na Velkou Británii) a jediný způsob, jak jste poznali, že jste právě vjeli do Rakouska, do Francie nebo do Belgie, byla SMS ve vašem mobilním telefonu o tom, že jste se právě ocitli ve zdejší síti.

A tak si myslím, že by toto mělo být v rámci Evropské unie i do budoucna. Státní hranice by neměla být něco jako zakázaná zóna, která by obyvatelům obou států přikazovala: „stůj, vrať se, tam už nesmíš! Tady končí svět tvého státu a začíná svět cizího státu!“ Státní hranice by dle mého názoru měla být jen a pouze taková informační čára, která by měla mít nejdůležitější význam hlavně pro úředníky a kartografy jako je to například u hranic krajů. A nikoliv pro obyčejného člověka, který si tam zrovna vyrazil na výlet. A jenom proto, že tam vede nějaká hranice se prostě už dál nesmí, a to i přesto, že tam za ní jsou také pěkná místa a žijí tam také lidi, tedy stejný živočišný druh, jako jste vy.

Proč o tom píšu? Pokrok v přeshraničním cestování, který nastal za posledních 20 let je myslím vidět na každém kroku v rámci EU. Ale právě o to víc se bojím, když vidím nejrůznější euroskeptiky, jak najednou začínají v souvislosti s Lisabonskou smlouvou vystrkovat růžky. Vzpomněl jsem si tak na tu diskuzi, o které jsem psal na začátku článku, jak onomu euroskeptikovi vadí Schengen.  Co když se může dokonce stát i to, že tito a jím podobní euroskeptici začnou pod vidinou toho, aby jejich dojem  jakési naší suverenity na Evropské unii byl dokonalejší, prosazovat i to, abychom opustili i Schengenský prostor a tím pádem obnovili takový smysl hranic, jaký jsme znali v 90. letech? A to dle mého názoru není zrovna ta správná cesta, kam by se měl vyspělý stát ve 21. století směřovat.

 Související články 

Jak jsem jako jedenáctiletý kluk vnímal Sametovou revoluci

Lidstvo jednou stejně dospěje ke Spojeným státům světovým