Má čas více rozměrů?

Teď si čtenář jistě řekne, co že jsem si to zas položil za utopickou otázku. Čas je přeci jen jeden. Pádí od velkého třesku a skončí někdy, ani nevíme jak. Možná velkým kolapsem. To znamená běží z jednoho bodu do druhého.

Libor Cermak

Takže čas je vlastně taková dlouhá úsečka, ve které všichni žijeme, ve které se odehrává vše, co slyšíme ve zprávách a koneckonců i to, co vidíme na obloze. Takže vlastně je to taková úsečka snad začínající někde a končící také asi někde. Přičemž víme hodně málo, co bylo „před“ a co bude „po“. Jediné, co bezpečně víme, je to, co se odehrává právě teď. Nyní, když právě čtete tento článek, to je ono „teď“ – „přítomnost“. Je to pouhý jeden okamžik na oné časové ose. Vše co je před tím bodem, je minulost a vše co je za oním bodem (i to, až tento článek dočtete dokonce), je budoucnost. A celému tomu všemu říkáme čas.

Ale pokud je čas pouhá přímka, tj. jednorozměrná záležitost, muselo by vždy a za všech okolností platit jedno pravidlo: „čas se rovná času“, Jenomže, jak dokázal ve své teorii relativity velký fyzik 20. století Albert Einstein, ono to pokaždé neplatí! Uvedu dva příklady - paradoxy, o kterých jsem se prvně dozvěděl v populárněvědecké knize „Okna vesmíru dokořán“ od známého českého astrofyzika dr. Jiřího Grygara, když jsem jako kluk hltal veškerou literaturu o vesmíru, která se mi tehdy dostala do ruky.

První je takzvaný paradox dvojčat. Jedno dvojče odletí do vesmíru rychlostí světla a to druhé mezitím stráví zde na Zemi 45 let. Po té době se jeho dvojče vrátí zpět na Zemi, ovšem zestárlé pouze o tři roky.

Druhým zajímavým příkladem je paradox starostlivé matky a dítěte, který publikoval v roce 1975 Thomas Gold z Cornellovy university. Kdyby totiž ta naše matka obkládala na každou noc své dítě nějakými velmi hmotnými předměty, stárlo by pomaleji než ostatní děti. Ovšem oněch předmětů nemůže být jen nějakých pár tun. Musí jich být zde na Zemi minimálně tolik, kolik váží planeta Saturn. Její dítě pak bude v noci stárnout dvakrát pomaleji než ostatní. Jinak řečeno, čas pro něj bude jít jinak než nám.

Když jsem si nad těmito dvěma případy zamyslel, napadla mne zajímavá myšlenka. Pokud se čas nerovná času, je to dle mého názoru obdobné, jako když se délka nerovná délce. S délkou je to celkem jednoduché. Prostě námi zkoumané objekty, se jednoduše pohybovaly z bodu A d bodu B každý po jiné trase. Jeden tou kratší, druhý tou delší. Ale co když se podobná věc odehrála nikoliv v prostoru, ale v čase? Čas je z prostorem (a i z hmotou, která se zde nalézá) velice úzce svázán. Někdy je i považován za určitý specifický čtvrtý rozměr.

Napadá mne tedy jedno. Pokud se někde vyskytnou dvě různě dlouhé trasy od bodu A do bodu B, nemůže se tato skutečnost odehrát pouze na jedné jediné přímce. To prostě odporuje zákonům geometrie. A tak se tam prostě musí nějakým způsobem promítnout nějaký další, na něj kolmý rozměr. Z toho by plynulo jedno. Tok času nemusí být určován pouze jednou přímkou, ale možná i něčím dalším, co by se s trochou dobré vůle mohlo nazvat druhou časovou dimenzí. Zdá se vám to pořád ještě utopické?    

P.S. V mém článku se nejedná o žádnou vědeckou teorii. Je to jen moje osobní domněnka vzniklá přemýšlením o věcech, o kterých jsem se před tím dozvěděl v knížkách.

Použitá literatura: Grygar J.“, Železný V.: Okna vesmíru dokořán“, Naše vojsko, Praha, 1989   

 související rubrika z články: Multidimenzionální prostor