Jaký je přínos světových náboženství pro lidskou civilizaci?

Co jsou to náboženství? Jsou to jenom ideologie, kterým věří jen nějací náboženští fanatikové? A nebo je to také něco, co může významně přispět k pozitivnímu rozvoji naší planetární civilizace?

Kdo nebo co je pro mne Bůh? Já osobně si nepředstavuji Boha jako starého vousatého dědečka, který nad námi lítá na nějakém obláčku. To je silně naivní představa, kterou mají malé děti. Nepovažuji ho ani za entitu, která k lidstvu sestupuje v kouři za zvuku hromu, tak jak se často popisuje v legendách z celého světa. Proč? Já Boha považuji za všemohoucí bytost. Za doprovodu kouře a hromu se přeci v našich strojích pohybujeme vzduchem my, lidé 20. a 21. století. Nechápu proč by se měla všemohoucí bytost pohybovat způsobem, která neodpovídá božskosti, ale jen pokročilejší technologii nějaké civilizace.

Bůh, to je pro mne něco, co bych nazval nejvyšším stupněm energie ve vesmíru. Tedy něčím vyšším, než jsme my lidé a případně jiní i technologicky vyspělejší příslušníci nějakých mimozemských civilizací. Je to ta forma energie, která má celý vesmír a vše, co se v něm děje, na svědomí. Ať už tomuto procesu, který se z vůle této nejvyšší energie konal, říkáme stvoření, velký třesk nebo evoluce. A náboženství? Ta jsou pro mne v první řadě filosofickým souborem, která by měla z člověka udělat nějakým způsobem lepší a duchovnější bytost. Takovou, která bude umět žít v souladu s jinými lidmi. A k tomu všemu se snaží i o určité zdokonalení duchovnosti lidí.

I když jsou samozřejmě výjimky a bohužel existují i taková náboženství, která se z člověka snaží udělat naopak jen a pouze ovci, která věří jen v to, že „co je psáno, to je dáno“. Svými náboženskými vůdci je jim často vtloukáno do hlavy, že jsou to právě oni, kdo mají tu nejdokonalejší víru na světě. A jinověrci že jsou jen nějaký póvl, ke kterým je třeba přistupovat jako k nějakým podlidím a nad jejich kulturou je třeba se urážet. Někdy jsou dokonce i sebemenší prohřešky trestány dost krutě a často i dost otřesnými nehygienickými způsoby. Jsou to tzv. sekty nebo dokonce supersekty, které rozhodně nejsou tím, které by pro naší civilizaci měly být nějak prospěšné. Spíš je tomu naopak. Ale nenechme si kazit tento článek nějakými magory a pojďme rovnou k věci. Čím, že jsou tedy jednotlivá náboženství pro svět prospěšná?   

Judaismus

Starý zákon je nedílnou součástí Bible a jsou na něm postaveny hned tři světová monoteistická náboženství. Skládá se z pěti knih Mojžíšových (Genezis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium), historických spisů, mudroslovných knih. Kromě historie od stvoření světa a izraelské historie v ní můžeme nalézt i mnoho takového, co bychom i z dnešního hlediska mohli označit z našeho pohledu  za záhadné události. Přesto se domnívám, že Starý zákon a tím vlastně i judaismus je pro naší civilizaci velice přínosný. Jednak svým přínosem pro dějiny a také tím, že Starý zákon je jakási příprava na příchod Spasitele. A to hlavně díky desateru, které obdržel Mojžíš za velice podivných okolností na hoře Sinaj. Dnešní desatero zní následovně:

V jednoho Boha věřiti budeš.

Nevezmeš jména Božího nadarmo.

Pomni, abys den sváteční světil.

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

Nepožádáš manželky bližního svého.

Aniž požádáš statku jeho.

Je to vlastně určitý návod na to, jak mají žít lidé a jak se mají chovat, aby náš život byl pěkný. Je více než ohromující, že platí i několik tisíciletí od svého vzniku.

Křesťanství

Ježíš Kristus byl bezpochyby jednou z nejvýznamnější náboženských postav světových dějin. Když se zaměříme na ona tři západní monoteistická náboženství, tak v rámci nich byl zřejmě tou vůbec největší a nejúctyhodnější náboženskou postavou. Křesťanství vychází z judaismu, ze kterého pochází nám známé desatero, o kterém jsem se zmínil v předešlé části.

Ježíš Kristus, kterého křesťané považují za syna božího, toto starozákonní učení doplnil o lásku k bližnímu. Jak se píše nejen v 10. kapitole  Lukášova evangelia "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´." Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ."

Křesťané navíc věří tomu, že svojí mučednickou smrtí a následným zmrtvýchvstání vykoupil lidstvo z hříchů. A kromě toho dělal zázraky.  Zřejmě žádný jiný z náboženských reformátorů neučinil za svého života tolik zázraků, jako Ježíš Kristus. Jak známo, nejen že proměnil vodu ve víno, rozmnožil chléb nebo utišil moře. Kristus také zázračně léčil malomocné a další nemocné, uzdravil slepé, nebo dokázal vzkřísit nebožtíka Lazara. To vše je velice pozoruhodné i ze záhadologického hlediska. A nejen to. V celém Novém zákonu najdeme i z dnešního hlediska tolik nevysvětlených zajímavostí. A nejen tam. S křesťanstvím jsou spojené i mnohé novodobé zázraky. Ať už jsou to mariánská zjevení, plačící obrazy a další podobné zázraky. Zatímco, většinu toho záhadného, co se vyskytuje ve Starém zákoně, by šlo napodobit nějakou moderní technologii (viz například moje články „Biblické létající stroje“ a „Podivná biblická technologie v době Mojžíše“), tak s novozákonními zázraky a podivuhodnostmi, to tak jednoduché není. K většině toho se ještě naše civilizace ještě nedopracovala. Zatím neumíme ani neposkvrněné početí. Neumíme zatím ani léčit nemoci tak rychle, jak to dokázal Kristus. A i mnoho dalších Kristových zázraků dodnes není technologicky vyřešeno, jak by se to dalo provést s moderní technologií. Navíc tu máme i události, které se spíš, než k technické interpretaci skutečně více hodí k té náboženské a duchovní. A to je jednak zmrtvýchvstání Krista a za druhé setkání Ježíše Krista z již prokazatelně zemřelým člověkem, v našem případě s Mojžíšem v doprovodu Eliáše. A to dokonce v přítomnosti svědků, Kristových učedníků. Ježíš Kristus byla nesporně výjimečná osobnost. Kdybych chtěl hledat, k čemu dalšímu bych ho přirovnal, tak snad jedině k nějakým avatárům. Tím nemám namysli slavný film, ale vtělení božské bytosti do fyzického těla, jaké známe z indického prostředí. A tak si myslím, že právě u křesťanství je největší šance, že se nejedná o tzv. pouhý „cargokult“, který vznikl setkáním lidí s nějakou nadřazenou kulturou.  

Islám

Jelikož na islámu se mi nepodařilo objevit nic, čím by jako měl duchovně, mravnostně i jinak přispět k rozvoji naší pozemské civilizace, tak tuto ideologii přeskočím a budu se věnovat jiným zajímavějším filozofiím.

Východní filozofie

Západní monoteistická náboženství judaisms, křesťanství a islám a jim podobné věří v postupný vývoj. To znamená, že se člověk narodí, vyroste, zestárne, zemře a po smrti přijde nejprve k nějakému božímu soudu, kde se podle toho, jak žil, rozhodne, jak dotyčný stráví věčný život. I z fyzikálního hlediska je to myslím správnější předpoklad než to, že po smrti se veškeré „já“ čili naše vědomí vypaří a přestane existovat. To proto, že to odporuje zákonu o zachování energie. Takže je pravděpodobné, že něco po smrti ještě je. Ale i tak mají západní náboženství jednu podstatnou část této naší existence nevyřešenou. Ale východní filozofie hinduismus, buddhismus, džinismus, sikhismus, šintoismus, taoismus a další jim podobné, ty mají na tuto otázku odpověď. A tou otázkou je „Co se děje s naším „já“ nejen po životě, ale i před životem?“ Východní učení říkají, že život člověka je neustále v koloběhu. Když člověk zemře, zas se potom nějak narodí. Proto se věřící těchto náboženství snaží být ve svém životě co nejlepší lidé, aby se v příštím životě nenarodili v nějaké horší inkarnaci, ale naopak v té lepší. A nejlépe udělají, když se snaží dosáhnout nějakého osvícení, aby z nich byli ti pokud možno nejlepší lidé. Myslím si, že to také nejsou špatné filozofie. A proto i ony tak můžou z lidí vytvořit lepšího člověka. A tak těmto filozofiím nepřeji nic špatného. Naopak.

Keltové

A na závěr bych se vrátil opět k nám domů do Evropy. Avšak do jejího dávnověku. I keltský národ měl svoje zvláštní náboženství. O Křesťanství tehdy ještě nikdo neslyšel, ale to neznamená, že by tito lidí nevěřili v nějakou vyšší moc. Prostě měli svůj projev duchovního života. Například  se tito naši dávní předkové upínali k přírodě. Uctívalo se duchy kamenů, stromů nebo vod a vše bylo vedené jejich kněžími - druidy, kteří neměli jen náboženský význam, ale i politický. Keltové také měli mnoho svých bohů. Nejvyšším bohem byl Taranis, a dalšími významnými bohy byli například Lug, Cernunos nebo Epona. A další panteon bohů a bohyň.

Zajímavé je ovšem i to, že Keltové, podobně jako východní filozofie věřili i v něco, co bychom opět nazvali reinkarnací. Podle jejich pohledu je duše člověka nesmrtelná a po určité době opět vstupuje do dalšího těla, ve kterém znovu žije. Ale kromě toho keltské náboženství má též hodně podobných znaků i z křesťanstvím (viz můj článek „Mezi keltskou a křesťanskou mytologií je hodně podobného“). A tak se ptám, zda by pak tato dávná přírodní filozofie nemohla být i takovým mostem či spojnicí mezi tou východní a západní?

Závěr

Když se nad tím vším zamyslím, tak hlavním poslání nejrůznějších náboženství pro třetí tisíciletí by neměla být žádná bezbřehá víra v nějaká dogmata a urážení se nad kulturou jiných. Ale naopak  duchovní a morální růst jednotlivce i celé společnosti. Každé správné náboženství by tak mělo usilovat nejen o to, aby mravnostně a duchovně rostli všichni jednotlivci. Ale aby celá naše planetární civilizace se snažila vytvořit svět bez válek. A navíc to všechno spojovat s nejnovějšími poznatky vědy a techniky. Protože jedině taková náboženská filozofie je silná, kterou neporazí ani případný kulturní šok, který by mohl nastat například v případě, až lidstvo jednou pozná, že nejsme tou jedinou ani tou nejdokonalejší inteligentní formou ve vesmíru.

Související články v rubrice myšlenky