Běžkařské dobrodružství na krkonošských hřebenech

V době vánoc se rád podívám nebo si přečtu i nějaký ten dobrodružný příběh ze zimního prostředí. Ale i já jsem v našich nejvyšších horách jedno takové dobrodružství se šťastným koncem zažil.

Je tomu už asi deset let. Byl jsem tehdy se svým turistickým oddílem na jarních prázdninách v Peci pod Sněžkou. Jarní tábor jsme tehdy uspořádali společně ještě s jedním spřáteleným oddílem z Prahy. A jeden den našeho tábora jsme se rozhodli, že ty děti, které budou chtít, tak se s námi můžou vydat na běžkařskou túru po okolí Pece pod Sněžkou.

Šli nás čtyři dospělí a asi osm převážně starších dětí. A tak jsme to vzali z Pece pod Sněžkou po běžkařské trase přes Richtrovy boudy směrem na Výrovku. Výrovka je to jedno z nejstarších krkonošských míst, neboť už v 18. století tu bylo postaveno nejprve jednoduché přístřeší. V roce 1926 tu postavili vojáci srub. V roce 1947 chata vyhořela a na jejím místě vznikla menší noclehárna s třemi lůžky. Současná stavba byla postavena v letech 1988-90. Je to moderní hotel s restaurací. A tak jsme si tu mohli dojít i na oběd.

Po obědě jsme si opět nazuli běžky a pokračovali v našem zimním výletu dál. Když jsme jeli kolem památníku obětem hor, padla na nás mlha. Ale i tak jsme si to vydali k Luční boudě, nejstarší boudě na hřebenech Krkonoš. První stavení tu stálo už v roce 1625 a sloužilo jako úkryt pro poutníky a cestovatele z Čech do Slezska. Od té doby už několikrát vyhořela a opět byla postavena a rozšiřována. Současná podoba pochází ze 40. let 20. století. Teď ale právě procházela rekonstrukcí, a tak jsme si tu mohli jen odpočinout. A pak pokračovat zase dál.

Nyní jsme začali přemýšlet jak se dostat zpět do Pece pod Sněžkou. Jenomže jeden kluk se ozval, že má problém. Jak jel na lyžích, odchlípla se mu část podrážky jeho běžkařské boty. Chodit, jakžtakž ještě mohl, žraloka jsme mu obvázali lepenkou. Ale na lyžích to už nešlo. Hrozilo, že celá podrážka upadne. Co teď? Nalézáme se v vysoko v horách, poměrně daleko od civilizace. Sníh, mráz, viditelnost na pár metrů. Pěšky v hlubokém sněhu několik kilometrů by to byl pěkný vopruz a bůhví, kdy bychom vůbec dorazili zpět.

Naštěstí se jedno řešení našlo. Nedaleko odtud je přeci lanovka, jež vede dolů do Pece. Má to však jeden háček. Její stanice je až na Sněžce. A tak jsme si všichni odepnuli lyže, dali si je pěkně na rameno a vystoupali jsme po serpentinách až na Sněžku. Jen aby ta lanovka jezdila! A tak jsme se neplánovaně ocitli na 1602 metrů vysokém, nejvyšším vrcholu České republiky. Lanovka naštěstí byla v provozu, ale teď pojede až za hodinu. Proto jsme si sedli do Polské boudy, té, co vypadá, jako kdyby na Sněžce přistál létající talíř, koupili jsme si čaj pro zahřátí a čekali, až se rozjede.

A tak konečně. Po oněch peripetiích se nám tedy nakonec díky lanovce podařilo dostat zpět do Pece pod Sněžkou. Dorazili jsme v pořádku a navíc zažili takovéto zimní dobrodružství.

(fotky jsou sice moje, ale pouze ilustrační, neboť v těch povětrnostních podmínkách, jakých jsme tehdy šli, by žádné kvalitní snímky nevznikly.)

Psal jsem právě před rokem v adventním kalendáři 2013, věnovanému mým předvánočním dárkům:

Knížky zdarma jako vánoční dárek?

Psal jsem právě před dvěma roky v adventním kalendáři 2012, věnovanému vánočním a adventním tradicím:

Tajemství vánočních pokladů

Rád bych také chtěl připomenout některé ne úplně všeobecně známé vánoční koledy. Dnešní odkaz na takovouto vánoční koledu je:

„Hoši honem vzhůru“

Související články v rubrice adventní kalendář 2014

1. prosince: Advent začíná, vánoce jsou přede dveřmi

2. prosince: I jako dospělý stále píšu Ježíškovi

3. prosince: Předvánoční Staroměstské náměstí

4. prosince: Barborková námraza

5. prosince: Mikulášské hrátky s ovocem

6. prosince: Pomohlo nám snad strašidlo Mulisák ze Šmejkalky?

7. prosince: Příběh ledního bruslení

8. prosince: Tak byla ta letošní Barbora na ledu a nebo ne?

9. prosince: Urážliví náboženští magoři nemají do našich vánoc co mluvit

10. prosince: Virtuální vánoční výstava