Nadějná skromnost

Po předchozích, vesměs rezignovaných mých příspěvcích, jsem se octl v situaci, řekněme třeba, malíčku u nohy, který se mermomocí snaží jít si svou cestou zpět, zatímco celé ostatní tělo se ubírá vpřed. Situace vskutku sebevražedná. Nelze opravdu vracet se zpět k primitivnímu způsobu života, ale naopak nenaslouchat hlasu tradičních disciplín jako je filosofie či církve je jako odkopnout dědečka s babičkou... Zde tedy chci předložit drobné, ale ne nepodstatné, jejich vyjádření.

Když má studentík studovat,

nejraději by ven běžel?

Když má v bytě šůrovat,

radši v Dalajlamovi by ležel?

Na syna hlas kdysi nezvedej,

když ve škole sotva proleze,

ale ujištění mu v klidu dej,

že kdo kolečka uveze,

na sebe si taky vydělá,

i když se tak možná neožení...

Aspoň se neožení špatně,

což taky není k zahození...

Práce, kterou nikdo dělat nechce,

vždy bylo, je a bude dost.

Toť ale nejen pro plebeje lekce,

i elitám třeba podobná upřímnost.