A za trest ti postavíme židovskou osadu...

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se chystá navšívit Prahu a tato událost probudila k činnosti české pro-palestinské aktivisty. Ty se zase už dopedu snaží přechytračit a zdiskreditovat lidé, kteří židovskému státu nekriticky a halasně fandí, jako by snad šlo o fotbalový klub a kteří celý izraelsko-palestinský konflikt vnímají jako zápas osvíceného dobra (Izraele) s barbarským zlem (Palestinci). Jejich opakující se argumenty mě přiměly k tomu, abych se vrátil k jedné nedávné smutné události - zákeřné a brutální vraždě židovské rodiny v osadě Ítamar na Západním břehu Jordánu.

Tedy, nejde mi teď ani tak o tragédii samotnou, jako o reakci izraelské vlády na ni. Každý by jistě souhlasil s tím, že podobný čin si zaslouží hluboké opovržení i tvrdý trest, ale Izrael se rozhodl trestat i bez toho, že by odhalil konkrétní viníky - hlavní podezření prostě padá na Palestince a na ty už je zvykem uplatňovat tresty kolektivní. Jakým způsobem že to mají Arabové dostat za vyučenou tentokrát? Blokádou? Bouráním příbytků? Bombardováním? Všechno vedle. Izraelská vláda jako trest nechá vystavět v existujících židovských osadách na Západním břehu 500 nových domů.

Eli Jišaj, ministr vnitra z náboženské strany Šas, z jejíž řad občas vůči Arabům zaznívají hrubé rasistické invektivy, se dokonce nechal slyšet, že správně by mělo být za každého zabitého Izraelce postaveno hned 1000 osadnických domů.

Dovolím si tvrdit, že ve chvíli, kdy je rozšiřování židovských osad na palestinských územích samotnou vládou používáno jako výhružka či trest, se hroutí poslední iluze o tom, že celá osadnická politika je jen nevinným plodem nezištné touhy Izraelců po pokojném a nekonfliktním životě v "Zaslíbené zemi". Reakce na kriminální a teroristické akty přeci mají nejen přinést zadostiučinění obětem či jejich příbuzným, ale hlavně minimalizovat možnost jejich opakování; odstranit příčiny, které k nim vedly. Kupříkladu izraelské útoky na sklady a dílny palestinských teroristů onen druhý cíl naplňovat mohou, i když člověk pokaždé musí trnout nad tím, o jak velký násobek přesáhne počet civilních oběti počet mrtvých v řadách militantů. K čemu ale přispěje výstavba a rožšiřování osad? Napomůže snad mírovému řešení? Uklidní napětí v oblasti? Nebo naopak prohloubí ponížení Palestinců, které se dříve nebo později, přeměněné na vztek, projeví v dalším útoku, jenž znovu roztočí spirálu násilí?

Zdá se, že sama izraelská vláda osady vidí především jako nástroj šikany Palestinců. Ostatně stojí na strategických místech, často též na vyvlastněné palestinské půdě a ve spojení s "osadnickými" silnicemi, které k nim vedou, komplikují Arabům už jen samotný pohyb v oblasti. Představují ale rovněž přímé bezpečností riziko pro občany Izraele, zatěžují stát a obranné síly (protože je třeba je bedlivě střežit) a co je hlavní - se svým postupným růstem pomalu mění "palestinská území" na území židovská a činní tak kýženou možnost dvoustátního řešení stále méně pravděpodobnou.

Pro arabsko-izraelský konfikt nelze stanovit spolehlivé a jednoznačné řešení, je ovšem nad slunce jasné, že se žádné neobejde bez vzájemné spolupráce těch Židů a Arabů, kteří o mír opravdu stojí. Osady ovšem bariéry mezi národy neboří, nýbrž vytvářejí. A jímá mne podezření, že Netanjahuova vláda je s tím spokojená. Pomocí diplomatických filipik plných neakceptovatelných požadavků na Palestince chce udržet mírové rozhovory zamrzlé, mezinárodní kritiku smetávat ze stolu jako zakuklený antisemitismus a během soustavné hry o čas dále rozšiřovat osadnické sítě. Třeba Netanjahu za několik let napochoduje před kamery a prostě řekne: "Hups, pro samé osady už nám tu na nějaký váš palestinský stát nezbylo místo. Sorry, to jsme nechtěli"...

Samozřejmě, arabský terorismus je mezi překážkami v řešení palestinského konfliktu stále na pozici té nejzávažnější, ovšem obstrukce ze strany Izraele také nejsou zdaleka marginální a nelze nad nimi jen tak mávnout rukou. Nakonec Hamás a podobné organizace po právu klasifikujeme jako teroristické a odmítáme s jimi jednat, zatímco Izrael jsme zvyklí oslavovat jako "jedinou demokracii na Blízkém východě" nebo dokonce "výspu západní civilizace". Doufejme tedy, že podobná označení se v příštích letech nepřemění v trpký sarkasmus.