„Zelený pokrok“ pokulhává

Tak krásně to bylo vymyšlené. EU plná zelených energií sloužících šťastným lidem k realizaci těch nejušlechtilejších cílů. A zároveň následováníhodný, a přitom nedostižný vzor pro zbytek světa. Jenomže se to nějak zvrtlo…

S dosažitelností těchto cílů byla konfrontována kupříkladu města, která se zavázala, že do roku 2030 dosáhnout tzv. „uhlíkové neutrality“ (zde). Nějak se to však celé zadrhlo, a tak metropole jako Paříž, Berlín, Kodaň začaly bez fanfár přiznávat, že stanovené cíle jsou příliš ambiciózní a není jednoduché je splnit. Tito „klimatičtí stachanovci“ se zkrátka střetli s realitou a bublina „uhlíkové neutrality“ splaskla. A nezabránily tomu ani penězovody natažené z Bruselu. Jak by to asi dopadlo, až by se podobné projekty rozjely v masovém meřítku a pochopitelně už bez podpory eurorotaček?

Další bubliny splaskávají v autoprůmyslu. V posledních týdnech „zavřely krám“ hned dva „zelené start-upy“, které plánovaly vyrábět vůz schopný dobíjet své baterie ze solárních panelů. Šlo o německý Sono Motors (zde) a nizozemský Lightyear (zde). Ten druhý se sice pokouší o restart, ale podle mne jde nejspíš o typický případ tzv. „upířího start-upu“. Co to je? Vedle celé řady úspěšných firem napříč odvětvími, které přišly se zajímavými projekty, existuje bohužel také nemálo takových, které jenom hledají nějakého „kaštana“ ochotného do nich cpát peníze. Což funguje do doby, než mu buď dojde trpělivost, nebo prachy. A tak si najdou „kaštana“ jiného a sají peníze z něj…

Velkým automobilkám se zase moc nechce do elektromobility. Některé, jako třeba Fiat, Peugeot, Opel a další (zde) zatím našlapují opatrně, jiné, jako třeba BMW (zde) nebo Toyota (zde), se s tím moc nemažou. A v ohrožení je i již Europarlamentem schválený plánovaný konec spalovacích motorů v roce 2035 (zde). Několik států v čele s Německem totiž pohrozilo, že to celé zablokují, pokud nebude možné lít do nich alespoň paliva syntetická. Což vypadá na první pohled jako dobrá zpráva a závan rozumu.

Jenomže ten druhý odhaluje, že tolik důvodů k radosti zase není. Ono se totiž na výrobu syntetických paliv spotřebuje poměrně dost elektrické energie, která se do nich navíc přenáší s nízkou efektivitou (zde). Tedy s výrazně menší, než když se tato energie použije na pohon vozidla přímo. Z čehož plyne, že pro dosažení „zelené mobility“ za pomoci tohoto druhu paliva by bylo nejspíš potřeba ještě více „obnovitelných“ zdrojů energie než v případě zavedení elektromobility. Přitom nejsou ani pro jedno ani pro druhé.

A své „zelené vize“ se nedaří naplňovat ani celým státům. Jako třeba Rakousku, které plánovalo, že do roku 2030 bude plně soběstačné ve výrobě elektrické energie výhradně z „obnovitelných“ zdrojů. Ovšem místo, aby se jejich podíl zvyšoval, tak roste nutnost „nezelenou“ energii dovážet (zde). Zanedlouho nebude odkud, protože se i z naší země, která až dosud Rakousko energiemi zásobovala, stane země importní (zde). Odkud ji ale budeme dovážet my?

Celý ten „zelený pokrok“ se prostě nějak zadrhává. On je zkrátka rozdíl vyhlašovat nedomyšlené „velkoústé“ plány, a pak je realizovat. Najednou se ukáže, že nejsou k dispozici potřebné technologie, zdroje, suroviny nebo něco úplně jiného. „Zelení“ propagandisté sice námitky podobného druhu odmítají s tím, že prý jde technický pokrok rychle dopředu a že se tedy všechno včas vyřeší. Což však až příliš připomíná otřepanou historku o padajícím chlápkovi z mrakodrapu, kterého slyší v každém patře říkat: „Zatím je to dobrý“.

On totiž sice pokrok doprovází lidstvo od okamžiku, kdy se náš prapraprapra…předek přestěhoval ze stromu do jeskyně, ale po celou dobu platilo, že se prosadily pouze ty novinky, které dokázaly lidi o své užitečnosti přesvědčit. A je úplně jedno, jestli šlo o kolo, knihtisk, parní stroj, žárovku nebo třeba spalovací motor.

Pokrok zkrátka nelze naplánovat. Ani ten „zelený“ ne. Někteří si však evidentně myslí opak. A tak plánují, do kdy a o kolik se v EU sníží emise CO2, kdy se přejde na elektromobilitu, v kterém roce se vypnou poslední stabilní zdroje elektrické energie a přejde se na ty „občasné“, a kdy tedy EU dosáhne „uhlíkové neutrality“. Tyto lidi přitom netrápí, že nejsou zvládnuté technologie, že je třeba „občasné“ zdroje zálohovat těmi na počasí nezávislými, že není k dispozici dostatečně robustní přenosová soustava, že bateriová úložiště jsou fikce, že potřebné suroviny ovládá Čína a tedy, že na ni bude EU ještě více závislá a že to bude celé stát balík peněz, který si člověk ani neumí představit. Prostě zapřahají vůz před koně a nepřipadá jim to divné.

Obávám se však, že se jim nerozsvítí ani po srážce s realitou, která je dle mého soudu neodvratná. Ony zkrátka pořád ještě platí fyzikální zákony a z nich mimo jiné plyne, že když nefouká a nesvítí, tak se energie sama od sebe nevyrobí a ta co se vyrobí, když fouká a svítí, a není zrovna potřeba, se zase secsakra špatně skladuje. Ale možná se pletu.

Třeba si Europarlament odhlasuje, že fyzikální zákony neplatí a problém bude vyřešen…