Velká „automobilová lež“ aneb když ideologie vítězí nad fakty

„Automobilová lež“ – takovým titulkem označil německý internetový magazín Bild článek popisující závěry, ke kterým dospěli analytici Technické univerzity v Mnichově zkoumající skutečné emise CO2 elektromobilů.

Podle redaktorů Bildu totiž analytici udělali to, po čem už dlouhé roky volá řada kritiků bezhlavého přechodu na elektromobilitu. Tedy, že do objemu emisí produkovaných elektromobily zahrnuli také celý jejich „životní cyklus“ a ne jenom provoz po komunikacích. Nepřekvapivě jim vyšlo, že v tom případě se nejedná ani zdaleka o tak bezemisní druh dopravy, jak nám různí klimatičtí aktivisté a s nimi i bruselská vrchnost neustále tvrdí. Na závěry zprávy vzápětí reagoval bavorský ministerský předseda Markus Söder s požadavkem na přehodnocení zákazu spalovacích motorů plánovaného na rok 2035.

Zmiňovaná zpráva dochází k závěru, že při započítání celého „životního cyklu“ je celková emisní zátěž elektromobilů zhruba o 41 % nižší než v automobilů se spalovacími motory. Analytici k tomu došli započtením emisí CO2 souvisejících s těžbou surovin, výrobou jednotlivých komponent a celého elektromobilu, dále pak emisí produkovaných při získávání elektrické energie spotřebované při jeho výrobě a provozu a pak také samozřejmě emise související s recyklací. Zjednodušeně řečeno, současné hodnocení emisní zátěže elektromobilu vycházelo chybně pouze z jejich měření „u výfuku“. A vzhledem k tomu, že elektromobil žádný výfuk nemá, není divu, že se tvářil jako „bezemisní“.

Nejspíš někdo namítne, že i o 41 % emisí CO2 méně je v případě elektromobilů pořád výrazně čistší provoz v porovnání s vozidly se spalovacím motorem. To je samozřejmě pravda. Potíž je však v tom, že všechny „dekarbonizační“ plány EU počítaly při plánování klimatických cílů s emisemi nulovými. Pokud se nyní ukazuje, že to byl předpoklad chybný (a nechme pro tuto chvíli stranou zda šlo o šlendrián nebo úmysl), tak se ze všech těchto plánů stávají cáry papíru. Již teď je totiž jisté, že stanovené „emisní cíle“, které byly nedávno ještě po stachanovsku zpřísněny, jsou nedosažitelné.

Není to přitom jediný případ, kdy panují pochybnosti o tom, zda byly při jejich stanovování důsledně zvažovány opravdu všechny okolnosti, nebo zda zvítězila ideologie. Jak je to například se započítáváním emisí nutných pro výrobu a likvidaci fotovoltaických panelů? Jsou zahrnuty v odpovídající výši, nebo jsou podobně jako v případě elektromobilů ignorovány? Analogicky bychom se mohli ptám na totéž ve vztahu k větrným elektrárnám. A podobných dotazů bychom mohli položit ještě celou řadu.

Zkrátka splaskla další „zelená“ bublina. Poté se před nedávnem ukázalo, že katastrofické klimatické scénáře jsou mírně řečeno nereálné, nyní splaskla ta o „bezemisnosti“ elektromobility. A další budou podle mne následovat.

Potíž je však v tom, že mezitím na základě nereálných nebo možná přímo i vylhaných studií naordinovala evropská vrchnost unijnímu hospodářství drastickou „zelenou“ kůru jejímž zatím nejviditelnějším výsledkem je postupná ztráta konkurenceschopnosti EU na světových trzích. Reflexi však nečekejme. Právě naopak – bude třeba přidat. Řítíme se zkrátka do zdi a místo, abychom šlapali usilovně na brzdu a snažili se zabránit katastrofě, tak ještě přidáváme plyn.

Devastující srážka s realitou je prostě nevyhnutelná…

Psáno pro deník TO