Úspory v ČT? Ať zruší svoji „cestovku“

Generální ředitel ČT Petr Dvořák oznámil, že naše veřejnoprávní televize má prázdnou kasu, což si vyžádá rušení některých pořadů, či celých programů. Zároveň opět naznačil, že by nebylo od věci zvýšit koncesionářské poplatky.

Konkrétně má skončit vysílání ČT3, v ohrožení je ČT Art a Déčko a hovoří se také o omezení nabídky sportovních pořadů (zde). Kde však pan Dvořák nechce za žádnou cenu škrtat, je oblast zpravodajství a publicistiky. Přitom právě tam se nabízí možností k šetření celá řada.

Nechme teď stranou, že právě zpravodajství a publicistiku považují někteří redaktoři ČT za platformu, která má sloužit k prezentaci jejich osobního pohledu na svět. Vzpomeňme si ostatně třeba na památnou „americkou volební noc“ v roce 2016, při které komentovali průběžné výsledky tak „objektivně“ a do studia si pozvali hosty z tak „vyváženého“ názorového spektra, až divák snadno propadl dojmu, že omylem překliknul program a dívá se na přenos z volebního štábu Hillary Clintonové.

Ve zpravodajství se však také bezuzdně plýtvá, o čemž se může každý divák přesvědčit téměř při kterémkoliv vysílání televizních Událostí. Redakce zpravodajství totiž často připomíná spíše cestovní kancelář. Dodnes mám například před očima reportáž z požáru pařížské katedrály Notre Dame, kterou z místa zajišťovali hned dva redaktoři stojící pár metrů od sebe (každý ji měl za zády z jiného úhlu) a třetí seděl v pražském studiu a vedl s oběma „moudrou řeč“. Ti dva tam samozřejmě měli každý minimálně kameramana. Dodnes nechápu, proč tam musely být dva miništáby kousek od sebe, když oba redaktoři říkali v podstatě to samé. Kdo by ale odolal tomu udělat si výlet do Paříže…

Našli bychom také celou řadu příkladů, kdy redaktor ve studiu hovoří s nějakým svým kolegou v „terénu“ a ten přitom nepřináší žádnou (třeba vizuální) informaci navíc. A netýkají se pouze zahraničních zpravodajů. Proč je třeba nutné kvůli sdělení o tom, že nějaké ministerstvo chystá nový zákon, postavit redaktora před jeho budovu? Význam to nemá, ale něco to stojí...

Podobně proudem tečou peníze i v redakci sportu. Pomiňme teď to, že vysílá i tak „záživné“ sportovní přenosy, jako je třeba dálkové lyžování. Při něm jedou závodníci až 70 km soupaž a pak si to rozdají v posledních pár set metrech o vítězství. Práva na ně jsou sice nejspíš za babku, ale jeho komentování zajišťuje kromě komentátora ČT ještě nějaký „expert“ (obvykle bývalý sportovec), přičemž tito dva divákovi od startu do cíle neříkají v podstatě nic jiného, než že závodníci jedou soupaž a závodit začnou až těsně před cílem. Pravda, to by jeden nezvládnul...

To je však úplné nic proti tomu, co asi musí stát všelijaká ta fotbalová, hokejová, či jiná sportovní studia, kde redaktor spolu s jedním či dvěma „experty“ přemítají o šancích soupeřících týmů půl hodinu před zápasem a pak ještě dlouho po jeho skončení tlachají o tom, jak by se asi vyvíjel, kdyby útočník Vonásek kopl do meruny pravou nohou místo levé a trefil tak bránu, a nikoliv rohový praporek.

I redakce sportu však často připomíná spíše cestovní kancelář. Třeba přenos ze závodů v biatlonu komentuje hned pět lidí. V Praze sedí redaktor s „expertem“ zajišťující předzávodové a pozávodové mudrování, komentování samotného závodu je na komentátorovi a dalším „expertovi“ přímo v místě konání, a pak je tam ještě další redaktor, který dělá rozhovory se závodníky a trenéry. To se to vážně nedá komentovat celé z Prahy, nebo by nestačil jenom jeden „expert“ ve studiu?

Celé to samozřejmě významně nabobtnává při velkých akcích, jako jsou olympijské hry nebo mistrovství světa. I v tomto případě vedle redaktorů a „expertů“ žvanících o ničem ve studiu, vyráží do dějiště vedle komentátorů i celá armáda „expertů“ dalších. Ti první budiž. Ale proč ti druzí nesedí v Praze, je mi záhadou? Asi proto, že tam sedí „experti“ jiní a je třeba, aby se dostalo na všechny...

To jsou všechno jen viditelné příklady bezuzdného utrácení. Co však teprve to, na co oko diváka nedohlédne. O tom, že se rozhodně nešetří, napovídá třeba to, jak jsou titulky běžící po skončení pořadu na obrazovce stále delší a delší. To totiž není v podstatě nic jiného než výplatní listina těch, kteří za jeho výrobu dostali zaplaceno. Jen tam chybí částky.

V ČT zkrátka tečou peníze proudem a je s podivem, že se nikdo doposud nepokoušel efektivitu jejich vynakládání analyzovat. Nad jejím hospodařením by měla bdít Rada ČT. Jenomže v ní je to samý sociolog, publicista nebo sportovec a ekonom je tam jenom jeden jediný – pan ex-viceguvernér ČNB Pavel Kysilka (zde). Ke smysluplné diskuzi nad hospodařením tak na Radě ČT ani dojít nemůže. Maximálně tak k monologu posledně jmenovaného, kterému ovšem ostatní stejně moc neporozumí. Zprávu o hospodaření veřejnoprávní televize tak schvaluje skupina ekonomických laiků a jeden odborník to nevytrhne. Je tedy zřejmé, že šance Rady ČT na objevení nehospodárností či rozhazování je téměř nulová.

Pan ředitel Dvořák vedle oznámení toho, co je třeba všechno zrušit, naznačil také to, že finanční problémy by byly řešitelné zvýšením koncesionářských poplatků. Jeho vystoupení lze tedy chápat především jako tlak na politiky, aby tak učinili. Myslím si, že by však bylo na místě se ho zeptat, co on z titulu své funkce udělal pro to, aby situace nedospěla tak daleko. Dalo by se totiž pochopit, kdyby s podobným prohlášením a požadavkem na to, aby koncesionáři otevřeli peněženky, přišel poté, co už škrty udělal a bylo zřejmé, že to nestačí. Jenomže on peníze nejdřív rozfofroval (respektive je neuhlídal) a pak veřejnosti oznámil: „plaťte víc, nebo budu škrtat“.

Zajímalo by mne, jestli by si pan Dvořák něco podobného dovolil, pokud by obdobně manažersky selhal i na svém předchozím postu. Tedy jestli by předstoupil před pana Ronalda Laudera jako majitele CME s tím, že je TV NOVA v problémech a je třeba do ní nalít další peníze. A to aniž by předtím vyčerpal všechny možnosti úspor a zefektivnění jejího provozu. Něco mi říká, že by ho pan Lauder nenechal ani domluvit a už by letěl. 

Dle mého soudu zajímavá inspirace i pro Radu ČT…