Pracovat méně, ale zato déle

Nemálo z nás jistě vítá ty týdny v roce, kdy připadá nějaký svátek na běžný pracovní den a ty se tak mění z pětidenních na čtyřdenní. V relativně nedaleké budoucnosti by přitom mohlo být takových týdnů víc. Respektive všechny.

To, pokud by se zavedl čtyřdenní pracovní týden standardně. Některé firmy už tento režim nabízejí jako benefit. Zatím však při zachování týdenního fondu pracovní doby, a tak se v nich chodí místo pětkrát týdně na osm hodin čtyřikrát na hodin deset. Objevují se však už i úvahy o tom, aby se tento fond zkrátil třeba na 32 nebo 36 hodin. To by pak znamenalo čtyři osmi nebo devítihodinové pracovní dny týdně.

Že k tomu dříve či později dojde, je podle mne více než jisté. Jde totiž o dlouhodobý trend snižování rozsahu pracovní doby v závislosti na tom, jak roste produktivita práce. Kdysi lidé pracovali třeba deset nebo i více hodin sedm dní v týdnu. Ovšem s rozvojem mechanizace a následně i automatizace pracovních činností se tato doba postupně zkracovala až na rozsah současný. Pamětníci si ostatně nepochybně vzpomenou, že ještě v 60. letech minulého století se chodilo do práce i v sobotu, která se volným dnem stala teprve v roce 1968. Produktivita práce se však od té doby opět zvýšila a nadále roste. Takže další zkracování pracovní doby je logickým krokem. Získání produkce v objemu potřebném k tomu, aby nás všechny uživila a zajistila potřeby naší společnosti, je zkrátka stále méně náročné na pracovní kapacity.

Růst produktivity práce je však bohužel vytrvale ignorován při úvahách o budoucím financování našeho penzijního systému. Tedy ne, že by nebyl jeho základní problém identifikován správně. Je to stárnutí populace, kdy bude postupně růst počet lidí v postproduktivním věku a klesat počet těch ve věku produktivním. Bude tedy stále víc těch, kteří budou penzi pobírat a méně těch, kteří jim ji budou svými odvody financovat. Při konstantní produktivitě práce by to opravdu problém byl, protože pak by mladší ty starší neuživili, ani kdyby se rozkrájeli. Zvýšení penzijního věku se tak zdá být z tohoto pohledu logickým krokem. Jenomže opravdu jenom zdá. Ona totiž ta produktivita práce roste. A to dokonce tak, že by naopak umožnila penzijní věk snížit.

Pokud totiž její růst dovolí zkrátit týdenní fond pracovní doby kupříkladu o uvažovaných 10 % (tedy na čtyři devítihodinné pracovní dny), tak to znamená, že by mělo být možné v úplně stejném poměru snížit i počet odpracovaných let nutných pro přiznání penze. Podle současných pravidel tedy zhruba o čtyři roky.

Jinak řečeno místo abychom vyšší produktivity práce využili k tomu, aby lidé nemuseli pracovat do vyššího věku, zkrátíme jim pracovní dobu. Což je ovšem poněkud na hlavu. Místo aby lidé pracovali více, když jsou mladší a zdravější, jsou nuceni pracovat až do věku, kdy už jim zdraví často přestává sloužit. Průměrná délka života ve zdraví je u nás totiž 62 let u žen a 61 u mužů. Zvýšením penzijního věku vládou Petra Fialy tak jenom poroste počet lidí, kteří budou nuceni pracovat i přes to, že nebudou zdravotně v pořádku. Zato si však budou moci v mladším věku válet šunky tři dny v týdnu.

No neberte to…

Psáno pro deník TO