Podlézt a pak se zase narovnat

Nejspíš znáte jednu z nesmrtelných hlášek z filmu Jára Cimrman ležící, spící: „Můžeš i podlézt, pak se ale zase narovnej“. Do značné míry charakterizuje jednu naší národní vlastnost.

Když si na nás někdo dovoluje, tak se sice podvolíme, ale jakmile to je možné, vezmeme věci zpět do svých rukou. Někdo si možná myslí, že na tento pragmatismus při řešení konfliktů bychom neměli být nějak extra pyšní. Ovšem díky tomu dost možná nezmizel náš národ v propadlišti dějin.

Hluboké kořeny českého pragmatismu

Kde se tato vlastnost vzala? Odpověď hledejme v hluboké minulosti. Konkrétně v dobách, kdy Slované dorazili na území naší dnešní země. Jak přesně osidlování probíhalo, samozřejmě nevíme. Píše o tom sice Kosmas ve své Kronice české, jenomže ta vznikla až o stovky let později. Takže ji lze těžko považovat za věrohodný zdroj faktografických informací. Kosmas si nejspíš i docela dost vymýšlel, protože řada popisovaných událostí se až nápadně podobá těm starogermánským.

Nedá se tak věřit ani jeho tvrzení, že když naši předci do české kotliny a moravských úvalů dorazili, našli opuštěnou zemi. Je to hodně nepravděpodobné. Před nimi ji totiž obývali Germáni a není jasné, proč by odtud jen tak sami od sebe odešli. A protože v jejich čele tenkrát nestála Angela Merkelová, která by nově příchozím se slovy „Wir schaffen das“ otevřela brány hradišť a pozvala je dál, lze se oprávněně domnívat, že Slované neosídlili svoji novou domovinu úplně poklidnou cestou. Čímž si hned po svém příchodu do střední Evropy moc přízně u svých nových sousedů nezískali. Ti je obklopovali hned ze tří stran, a navíc byli mnohem početnější. Takže pro další přežití bylo důležitější umět spíše vyjednávat než mávat mečem. Někdy tenkrát se tedy začaly psát dějiny našeho podlézání a narovnávání se.

Začátky nebyly lehké

K historicky nejstaršímu doloženému střetu se sousedy došlo v období Sámovy říše, kdy se Slovanské kmeny postavily mocným Frankům a dokázaly je v bitvě u Wogastisburgu porazit. V jejich čele stál kupec Sámo, což byl paradoxně Frank. Tedy Němec. Po jeho smrti se říše rozpadla a co se dělo pak, je zahaleno tajemstvím. Jednotlivé kmeny a následně Velkomoravská říše a České knížectví si však na své silnější sousedy určitě moc vyskakovat nemohly. A když to náhodou udělaly, se zlou se potázaly a musely se za svou „opovážlivost“ vyplatit. To se ostatně přihodilo i knížeti Václavovi, který se musel po porážce od Sasů secsakra snažit, aby byť omezenou suverenitu Českého knížectví vykoupil. Pro to však neměl pochopení jeho bratr Boleslav a Václava zavraždil. Když pak po něm usedl na knížecí stolec, brzy poznal, že něco jiného je vést silácké řeči a něco jiného vládnout vedle souseda připraveného kdykoliv ukázat, kdo je tady pánem. A tak nakonec platil taky.

Byla i lepší období

To už se ovšem ve střední Evropě formovala Říše římská, od 12. století Svatá. Šlo o směsici mnoha království, knížectví, vévodství a dalších malých státečků, ve které měli sice převahu Němci, ale i Češi v ní získali důstojné postavení. Pravda, neslo to sebou některé povinnosti. Třeba účastnit se válek. A protože v té době ještě neplatilo, že ti, kdo je vedou, sedí někde v závětří, šoupou figurkami na mapách a nechávají za sebe umírat jiné, museli i čeští králové občas vyjet do bitevního pole. Což činilo jejich povolání docela rizikovým. Tři z nich na to ostatně doplatili životem – Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský a Ludvík Jagellonský.

A taky horší…

Právě smrtí posledně jmenovaného končí zhruba pětisetleté období naší relativní samostatnosti. Když totiž Svatou říši římskou opustily italské státy, došlo k zásadní změně poměrů a z německé převahy se stala dominance. Což se promítlo i do jejího názvu přívlastkem „národa německého“. Pozice Českého království tím logicky oslabila. Navíc po smrti Ludvíka Jagellonského usednul na trůn jeho švagr Ferdinand I. Habsburský. Tedy Rakušan, respektive „Němec mluvící jinou němčinou“. Čímž začalo 400 let nadvlády Habsburků nad naší zemí. Spory na sebe nenechaly dlouho čekat, postupně se vyostřovaly, a nakonec vedly ke Stavovskému povstání a bitvě na Bílé hoře.

Jak dopadla, víme. Stejně jako co následovalo. Moc v naší zemi si na dlouhou dobu upevnila cizí vrchnost, řada lidí emigrovala a těm, co zůstali, nezbylo nic jiného než hlavu sklonit. Někteří to udělali přeochotně a němčili o sto šest. Především „elity“, které ostatně svoji schopnost lísat se k cízí vrchnosti prokazují opakovaně. Český tak zůstal především venkov. A právě díky němu náš národ přežil a postupně opět zvedal hlavu. Narovnat se úplně se pokusil v roce 1848. Jenomže to skončilo spory těch, co by se spokojili s naším zrovnoprávněním v rámci Rakouského císařství s těmi, co snili o vytvoření všeslovanské říše. Jedni se tak chtěli klanět stávající vrchnosti jen o něco méně, zatímco ti druzí by se rádi klaněli vrchnosti sice slovanské, ale také cizí.

Nahoru, dolů, opět dolů a konečně zase nahoru

Na další příležitost narovnat se čekal náš národ dalších 80 let. Tedy až do začátku 20. století. To, co následovalo je notoricky známé, takže jenom ve zkratce. V roce 1918 vznikla Československá republika. Po dvaceti letech nezávislosti však musel náš národ opět na sedm let ohnout hřbet před Němci. Pak se sice pokoušel tři roky narovnat, ale nakonec z toho bylo dalších 41 let vlády cizí vrchnosti. Jenom tu německy hovořící vystřídala ruskojazyčná. A navíc komunistická. Pokus zvednout hlavu v roce 1968 ukončily cizí tanky a zdálo se, že se náš národ cizí vrchnosti jen tak nezbaví. V roce 1985 však došlo k zásadním změnám v sovětském politbyru a komunistický blok se začal hroutit. A o čtyři roky později jsme se konečně dočkali jeho konce i my. Následovalo nejsvobodnější období v našich dějinách – devadesátky.

Bez sklánění hlavy bychom nebyli

Naše dějiny jsou zkrátka dějinami opakovaného sklánění hlavy před silnějšími a následného narovnávání se. A díky tomu tady stále ještě jsme. Pokud to někomu připadá poněkud zbabělé, ať si položí otázku, co by se asi stalo, kdyby se naši předci řídili místo pragmatismem emocemi. Kdyby se třeba kníže Václav po porážce od Sasů nepoučil, nepoddal se jim a vytáhnul proti nim opět do pole. Nejspíš by jej pak sice vlastní bratr nezavraždil, nebyl by svatořečen a nestal by se ani patronem naší země. Možná by se jím ale stal svatý Bonifác, což je patron Německa. Umět sklonit hlavu pro přežití národa není zkrátka žádná hanba. A všechna čest těm, co ji dokázali v pravou chvíli zase zvednout.

Dnes jsme opět v situaci, kdy se čím dál více musíme klanět cizí vrchnosti. A bude hůř. Západní Evropu totiž postupně zaplavuje islám, a to mění strukturu tamní společnosti. Je tak velmi pravděpodobné, že za několik desítek let v ní budou mít muslimové navrch. Nepochybujme o tom, že pak bude jejich tlaku čelit i náš národ. A opět bude volit, zda není lepší ohnout hřbet a díky tomu přežít. Budoucnost tak moc růžově nevypadá. Nicméně historické zkušenosti naznačují, že není důvod ztrácet hlavu.

Český národ totiž přečká všechno…

Psáno pro Magazín TO