Penzijní věk neporoste, poroste, neporoste, poroste…

Takto nějak se vyvíjel postoj vlády ke zvyšování věku odchodu do důchodu v posledních měsících. Nejdříve dlouho tvrdila, že ho nezvýší, pak že zvýší, pak že jenom někomu a nakonec, že vzroste všem mladším 57 let.

Ještě vloni počátkem listopadu premiér Petr Fiala jakékoliv úvahy na téma zvyšování penzijního věku odmítal (zde). O pár týdnů později však ministr financí Zbyněk Stanjura připustil, že vláda bude „debatovat“ o tom, zda jej nezvyšovat po roce 2030 (zde). Letos v únoru se ukázalo, že nejde pouze o nějaké teoretické mudrování, ale o plán s konkrétními obrysy, podle kterého si měli na penzičku počkat o něco déle lidé narození po roce 1965 (zde). Návrh přitom počítal s tím, že ti nejmladší budou muset pracovat až do 68 let. O pár dnů později však Petr Fiala prohlásil, že zvyšování věku odchodu do důchodu se nedotkne dnešních padesátníků, ale až těch, co do něj půjdou po roce 2040 (zde). Tedy ročníků 1975 a mladších.

Ovšem na konci března bylo zase všechno jinak, když pan ministr Jurečka zařadil zpátečku a oznámil, že „návrh na plošné zvyšování věku není na stole“ (zde). No a neuběhlo ani 14 dnů a opět jsme byli svědky prohlášení ve stylu „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil“. To se totiž s návrhem na zvyšování penzijního věku vytasilo ministerstvo práce a sociálních věcí jehož je pan Jurečka šéfem (zde). Došlo v něm k reinkarnaci návrhu z února, podle kterého mohou být v klidu ti, kteří se narodili nejpozději v roce 1965. Všichni mladší se pak na vlastní kůži stanou přímými účastníky zajímavého časového paradoxu – čím jsou starší, tím mají do důchodu dál.

Je samozřejmě pravdou, že se celý důchodový systém řítí do obrovského průšvihu. Přibývá totiž těch, co penzi pobírají a ubývá těch, kteří jim na ni v průběžném systému vydělávají. Takže je jasné, že se bez účinné a smysluplné reformy sesype jako domeček z karet. Tou však zvyšování penzijního věku rozhodně není. Jde totiž o pouhou parametrickou změnu opírající se o zdánlivě logický argument, že když se zvyšuje věk dožití, měli by lidé i déle pracovat. Ignoruje však fakt, že se zároveň s tím neprodlužuje délka tzv. zdravého života. Ten končí v 61 letech u mužů, respektive v 62 u žen a už 50 let se v podstatě nemění (zde). Kolik lidí asi bude zdravých natolik, aby mohli bez problémů pracovat do 68 let?

Jak se však zajistit na stáří, aby nebyl člověk jednou nepříjemně překvapen tím, že ze „státní“ penzičky nevyžije? Není od věci si k ní něco naspořit. Jenomže to není řešení pro každého. Ono by to totiž chtělo odkládat si měsíčně několik tisícovek. To však zvládne jen asi třetina našinců (zde). A tak se ukazuje, že nejspolehlivější metodou zaopatření na stáří je zajistit si dostatek těch, kteří budou na důchody v průběžném systému vydělávat. Není to však recept, který by pomohl dnešním čtyřicátníkům, protože pro ně už je pozdě. Ale pro ty mladší to řešení je. Chce to však je motivovat k tomu, aby zakládali rodiny a měli dvě a více dětí. Což neznamená jim jenom rozdávat peníze, ale i vytvářet podmínky, aby mohli lépe skloubit rodinný a pracovní život. A ukázat dlouhý nos sociálním inženýrům blábolícím o tom, že je tradiční rodina „přežitý společenský konstrukt“. Nic z toho však ani současná vláda, ani ty předchozí nedělaly.

Koaliční politici několikrát avizovali, že si jsou vědomi toho, že reforma důchodového systému je záležitostí, která by měla určit jeho podobu na desítky let dopředu. A proto je třeba se na ní shodnout i s opozicí. Podle mne to jsou však jenom kecy. Což mimoděk potvrdila předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která prohlásila, že pokud se nepodaří společné řešení najít, prosadí vláda reformu „silou“ (zde). Přesně tak ovšem postupoval při zatím posledním reformním pokusu kabinet Petra Nečase. Taky to podle toho dopadlo a jeho reforma měla jepičí život. Pravda, chybu může udělat každý. Moudří se z ní ovšem poučí.

Ale zpět k názorovým veletočům vlády v otázce navyšování, respektive nenavyšování věku odchodu do důchodu. Pikantní na tom je, že ve svém vlastním programovém prohlášení nic o jeho růstu nemá. Dá se ještě chápat, že to nenajdeme v tom původním (zde). Ale ono o tom není ani slovo ani v tom aktualizovaném, které vláda schválila před několika týdny. Konkrétně 1. března (zde). Tedy v době, kdy už svůj záměr penzijní věk zvyšovat veřejnosti oznámila. Naopak se v něm píše dokonce o „zkracování doby potřebné pro dosažení nároku na důchod“. Což je sice něco jiného než věk odchodu do důchodu, ale jeho zvyšování se „zkracováním doby pro dosažení nároku“ moc nekoresponduje. Tuto nekonzistenci programového prohlášení vlády s jejími praktickými kroky lze však podle mne jednoduše vysvětlit:

Programové prohlášení vlády je totiž jenom taková metafora…