Ochránci menšin škodí ochraňovaným menšinám

V poslední době je téměř módou ochraňovat něčí práva, aniž se ochránci ptají ochraňovaných, zda o to vůbec stojí. Aktivní v tom bývají především různí aktivisté, dělající to buď z čirého idealismu, nebo jako dobrý byznys.

Žen se například nikdo neptá, zda stojí o nějaké antidiskriminační kvóty. Přitom je v profesním životě pro ženu jen máloco více ponižující než získat vysokou pozici nikoliv díky svým schopnostem a dovednostem, ale kvůli tomu, že je ženou. To se pak dotyčná může stavět třeba na hlavu a stejně nikoho nepřesvědčí, že nenosit suně, tak na dané židli nesedí. Ale mnohem markantněji je vidět devastující vliv ochránců práv na postavení a vnímání menšin.

Například homosexuální menšina. K jejím příslušníkům měla ještě nedávno drtivá většina lidí neutrální vztah. Pár duševních mrzáků sice občas cítilo potřebu se na těchto lidech více, či méně agresivně léčit své mindráky, ale takoví se najdou vždycky. Většina veřejnosti chápala, že homosexuálové jsou úplně obyčejní lide, kteří pracují, platí daně, mají svoje záliby a koníčky, jsou mezi nimi chytří i hloupí a jejichž životy se liší jen v tom, že na ně doma čeká partner, nebo partnerka stejného pohlaví. A že to rozhodně nejsou exoti běhající při Prague Pride s nahým zadkem po ulicích. Pak ale někteří příslušníci této menšiny přišli s požadavkem na uzavírání manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví. V tom je začali podporovat různí profesionální i neprofesionální aktivisté, a i díky jejich působení se z racionální diskuze staly závody v demagogii.

Došlo tak k tomu, k čemu musí zákonitě dojít vždy, když se příliš tlačí na pilu. Kousne se. Veřejnost, která byla vůči homosexuální menšině dosud neutrální, na ni začala koukat podezíravě. Lidé totiž mají ještě v živé paměti ujišťování „nic víc, než registrované partnerství nechceme“, a získali tak oprávněný pocit, že homosexuální minoritě se nedá věřit ani pozdrav. Má však požadavek na uzákonění homosexuálních manželství opravdu podporu většiny z nich? Nebo je to jen politikum přivlastněné si ukřičenou hrstkou a podporované všelijakými aktivisty dělající si z toho byznys? Co když „mlčící většina homosexuální menšiny“ s kroky svých samozvaných zástupců a ochránců nesouhlasí? Pokud tomu tak skutečně je a chce tato část homosexuálů zabránit dalšímu zhoršování svého vnímání veřejností, musí se pořádně nahlas ozvat, dokud je čas. Heteráči to za ně udělat nemohou…

Analogická situace je třeba u muslimské menšiny. Většina se na ní kouká podezřívavě a s nedůvěrou. Je to z velké části dáno tím, co lidé vidí v zemích, kde je podíl muslimů „nadkritický“. Jejich popularitě ovšem nepřidávají ani činy a prohlášení některých jejich tuzemských souvěrců, nebo aktivistických ochránců. Vzpomeňme jen na provokaci s muslimskými šátky na zdravotní škole. U nás za tuto minoritu hovoří fanatik pan Abbás. Pak několik neméně fanatických konvertitek (zkrátka „poturčenec horší Turka“), které uráží i to, když si vedle nich sedne „cizí“ muž v metru. A také různí více či méně zaslepení aktivisté, kteří by nejraději nastěhovali muslima do každé rodiny. A tak není zas tak nepochopitelné, že vztah většiny k této menšině je poněkud nevlídný.

Ale opět je na místě otázka, zda to samé, co proklamují promuslimští aktivisté a mluvčí muslimů, opravdu chce i většina z nich. Občas sice zazní z jejich komunity hlasy, že jestli si něco nepřejí, tak je to masová imigrace jejich souvěrců (logicky – vznik no-go zón jim neprospěje) a nesouhlasí ani s dalšími požadavky na ústupky ze strany většiny. Ale zní příliš slabě. Rozhodně výrazně slaběji než hlasy těch, kteří si uzurpovali právo za muslimy mluvit. Pokud tedy chtějí zabránit dalšímu zhoršování vztahů s většinou, musí se nejdříve jasně a dostatečně důrazně distancovat od falešných mluvčí.

Jak by asi mělo vypadat soužití většiny s menšinou je vidět na židovské minoritě u nás. V historii nebyly vzájemné vtahy vždy ideální. Ještě za protektorátu se našli Češi, kteří Židy udávali (ale i tací, kteří jim pomáhali). Po válce se to snad podařilo alespoň trochu odčinit tím, že Československo pomohlo státu Izrael v boji proti jeho nepřátelům. A naše země jej podporujej i dnes. Vztahy s touto menšinou jsou dnes absolutně nekomplikované a nedokáží je narušit ani občasné antisemitské akce několika vypatlanců. Nepochybně k tomu přispívá i to, že za Židy u nás hovoří lidé moudří, které by ani ve snu nenapadlo dožadovat se například toho, aby mohli na zdravotní škole nosit jarmulku, nebo pejzy. A pokud by někdo u nás zaútočil na nějakého Žida, nebo na synagogu, tak by to nepochybně drtivá většina společnosti odsoudila. Na rozdíl od útoku na muslimy. V jejich případě by totiž bylo nezřídkou (a možná i většinovou) reakcí něco ve smyslu „ten útok je sice blbost, ale sklízejí jen to, co zaseli jejich souvěrci“.

Menšiny si zkrátka musí ohlídat, kdo za ně hovoří a samozvané mluvčí a různé aktivistické ochránce poslat do kélu. Pokud totiž budou jejich jménem mluvit magoři, tak hrozí, že dříve či později budou mluvit jiní magoři i jménem většiny. A to by byl pořádný průšvih. Ti by totiž nejdříve zatočili s menšinami a pak by došlo i na většinu…