Kéž by nám Pán Bůh všelikou tu demokracii z huby do rukou vraziti ráčil!

Titulek je parafrází známého výroku Karla Havlíčka Borovského. On v něm však hovořil o „vlastenčení“ a nikoliv o „demokracií“. Ve své době jím kritizoval ty, kteří sice mají plná ústa vlastenectví, ale to bylo tak všechno.

V dnešní době kolem sebe zase vidíme celou řadu lidí, kteří mají pro změnu plná ústa demokracie, ale když dojde na lámaní chleba a mají se jako demokraté také chovat, skutek utek. Respektive ještě hůř. Oni se totiž často chovají i nedemokraticky. Některým občanům je v důsledku toho dokonce upíráno jejich právo být zastupován svým voleným zástupcem. Samozřejmě, že nikoliv de iure, ale „pouze“ de facto.

Jak je možné něčeho takového dosáhnout? Stačí vykázat jimi volené politiky za „sanitární kordón“. Tento výraz vešel do obecného povědomí ve větší míře po loňských eurovolbách, kdy se formoval Evropský parlament. V jeho rámci vznikl mimo jiné i klub Patriotů pro Evropu, jehož členy se staly strany a hnutí onálepkované jako populistické a extremistické. Prostě veskrze „špatné“ a tedy takové, které si nezaslouží, aby se mohly podílet na evropské politice. Alespoň tedy podle mínění těch „správných“ politiků. A aby jim nikdo z Patriotů nemohl do ničeho kecat, postavili mezi sebe a je onen „sanitární kordón“. Ti, kteří se nacházejí na jeho „špatné“ straně, nemají nárok na jakékoliv významnější posty v čele Evropského parlamentu, jeho výborů a podvýborů a nemohli reálně zasahovat ani do ustanovení nové Evropské komise. Což umožnilo těm na té „správné“ straně schválit její složení, do čela postavit paní Uršulu a udělat tak rázný krok k zelenému socialismu.

Na unijní úrovni se však jen opakuje v podstatě stejný scénář, jaký známe z řady zemí, ve kterých ti „špatní“ politici sice získávají stále větší podporu voličů, ale jsou pak dohodami těch „správných“ vyšachováni z jakéhokoliv podílu na moci. Děje se to opakovaně třeba ve Francii, kde je tou „špatnou“ Jean-Marine Le Penová, nebo v Rakousku, kde je stejně postižena Strana svobodných. A také v Německu, kde se to samé děje AfD.

Takový malý „sanitární kordón“ byl po minulých parlamentních volbách postaven i u nás, když byla z účasti na vedení sněmovny vynechána SPD. Dříve v něm přitom sedával třeba i komunista Vojtěch Filip. Můžeme si sice myslet o těchto stranách a politicích co chceme, ale to, že bylo jejím voličům upřeno volbami vzniklé právo mít zastoupení ve vedení naší poslanecké sněmovny, je neoddiskutovatelný fakt. Stejně jako to, že to má s demokracií pramálo společného.

Jak ovšem politikům za „kordónem“ roste voličská podpora, tak se také komplikuje stranám stojícím na té „správné“ straně povolební vyjednávání a skládání funkčních koalic. V Rakousku trvalo pět měsíců, než se podařilo vytvořit vládu, ve které nefiguruje vítězná Strana svobodných. V Německu pak byla po nedávných volbách druhá na pásce AfD, takže se pro ostatní velmi názorově roztříštěné strany stalo velkým oříškem sestavit alespoň nějaký kabinet. Nakonec to skončilo upocenou koalicí, která bude dle mého soudu jen těžko schopná problémy Německa opravdu řešit. Což jen přihraje AfD další voliče a je tak reálné, že by mohla příště dokonce vyhrát. Pokud se tedy bude moci voleb zúčastnit. Nedávno ji totiž tamní kontrarozvědka prohlásila za extremistickou, což je jedním z prvních kroků procesu, který může skončit až jejím zákazem. Nicméně „důkazy“ jejího extrémismu jsou mírně řečeno diskutabilní. Jde totiž většinou o veřejná prohlášení členů AfD na sociálních sítích. I mé laické právní vědomí mi říká, že tady něco hodně nesedí. Jednak to jsou vyjádření členů strany, a nikoliv oficiální postoje strany. A jednak platí, že pokud tyto výroky naplňují znaky extremismu, tedy třeba potlačují práva a svobody jiných nebo adorují nacismus, tak by měli být jejich autoři přeci stíháni. Což se nestalo, takže to asi zase tak žhavé nebylo. Jak je ale v tom případě možné, že by na jejich základě měla být postižena celá AfD?

„Sanitární kordóny“ ovšem také posilují ty, které chtěli jeho vytvořením ti „správní“ politici vyšachovat. A jednoho dne se stanou natolik silnými, že už je nebude možné z podílu na výkonné moci vynechat. Už se to ostatně stalo. Konkrétně v Nizozemí, kde byla tak dlouho ostrakizována Strana pro svobodu, až posílila natolik, že bez ní nebylo možné vládu sestavit. A byť se premiérem nakonec nestal předseda strany Geert Wilders, „sanitární kordón“ byl prolomen. Je tedy jenom otázka času, kdy k tomu dojde i ve Francii, Rakousku, Německu a v dalších zemích. Tento vývoj je zkrátka neodvratný a jediné, co by to mohlo změnit, je pošlapání demokratických principů voleb. Co by však znamenalo konec demokracie. Paradoxně ve jménu její „záchrany“. I když někde by zůstala zachována.

„Demokraté“ by jí totiž měli plná ústa pořád…