Když nevíš kudy kam, vraz tam Rusko

Pamatujete, jak byla v roce 2016 po vítezství Donalda Trumpa v prezidentských volbách média plná „přesvědčivých důkazů“ o tom, že mu k němu dopomohlo Rusko? Jedním z těch nejsilnějších byly zpráva CIA o jeho vměšování do voleb.

Nedávno však odtajnil její současný šéf John Ratcliffe interní analýzu popisující, jak před devíti lety vznikaly. Konstatuje hned několik zásadních porušení interních pravidel. Jako například, že za „důvěryhodné důkazy“ byly považovány neověřené informace, nebo že do tehdejších zpráv analytiků zasahovali v nadměrné míře manažeři CIA. Podivně působí také krátký čas, v jakém vznikaly. Což už je poměrně dost závažných indicií na to, aby bylo možné jako důvodné označit podezření, že jejich jediným cílem bylo něco na Donalda Trumpa najít.

Objevují se však také názory, které sice na jedné straně připouštějí chyby, kterých se tehdy CIA dopustila, ale zároveň dodávají, že analýza zveřejněná Johnem Ratcliffem původní závěry nijak nevyvrací. Podle mne však okolnosti, za jakých k nim tehdy CIA dospěla, jim dávají coby „důkazům“ o pomoci Ruska k prezidentství pro Donalda Trumpa podobnou váhu jako těm, které tvrdí, že Elvis Presley stále žije.

Faktem je, že zprávy CIA nakonec neposloužily svému hlavnímu účelu, se kterým nejspíš vznikly, tedy dostat Donalda Trumpa z Bílého domu předčasně. Přesto však byly nástrojem, pomocí kterého mu nejen opoziční Demokraté, ale také progresivisté a liberálové (často v jedné osobě) celého světa po celé čtyři roky okopávali kotníky. Donald Trump však nakonec všechny útoky ustál a dovládl celé čtyřleté období.

To předseda Svobodné strany Rakouska Heins-Christian Strache dopadl hůř. I na toho totiž vytáhli ruskou kartu, když byl na základě záznamu ze skryté kamery obviněn ze spolupráce s ruskými oligarchy, což nakonec vedlo až k pádu rakouské vlády a předčasným volbám. Později se však ukázalo, že to celé byla provokace a záznam byl sestříhán. Chyběla v ní totiž ta nejpodstatnější část, kdy se ukázalo, že pan Strache jakékoliv ruské nabídky odmítl. Jenomže mezitím se už vláda rozpadla a politické karty byly nově „rozdány“. Takže ti, co celou akci vymysleli, dosáhli svého a nic už nešlo vrátit.

Tyto dvě kauzy by měly být varováním i pro nás. I u nás jsme svědky obviňování ze spolupráce s Ruskem těch, kteří jsou například kritičtí k současnému směrování EU a odmítají takové progresivistické „pecky“, jako je například klimatický alarmismus, genderová teorie nebo multikulturalismus. Prostě podle hesla: „Když dojdou argumenty, vraz tam Rusko“. Nálepkováni jako „proruští“ jsou přitom jak celé strany a hnutí, stejně jako jednotliví politici, či běžní občané. Je to ostatně jedna z „jistot“, kterou má každý, kdo se dovolí se veřejně kriticky vyjádřit k EU a jejímu směrování k zeleného socialismu. Dříve či později se totiž najde nějaký fanatik, který ho patřičně onálepkuje, přičemž ti největší „myslitelé“ ještě neopomenou dodat, že je dotyčný nepochybně Kremlem i placen.

Jenomže ono je to celé trochu jinak. Kritici současného směrování EU totiž mimo jiné poukazují na postupné oslabování unie, ztrátu její konkurenceschopnosti a postupnou likvidaci jejího hospodářství. Což jsou přesně záležitosti, ze kterých mají radost všichni, kteří nejsou zrovna našimi kamarády. Mezi ně patří nepochybně i Rusko. Právě to si tak obrat v současné destruktivní politice EU nepřeje. Kdo je tu tedy skutečně „proruský“? Ti, kteří svojí kritikou usilují o zvrat trendu oslabování EU, nebo ti, kteří se je snaží umlčet a zajistit tak pokračování její sebedestruktivní politiky?

Odpovědět na tuto otázku zase není tak složité…

Psáno pro deník TO