Hodnoty bez hodnoty

Všimli jste si, jak jsou média i běžná komunikace zamořeny floskulemi? Tedy bezobsažnými výrazy sloužícími jako plnidlo? Svým nadužíváním se mezi ně zařadil i výraz „hodnoty“. Často bývá dokonce i obdobně bezobsažně definován.

Neplatí to samozřejmě vždycky. Určitě ne třeba pro osobní hodnoty každého z nás, jako je třeba zdraví naše a našich blízkých a pak také štěstí a osobní spokojenost. A je celkem jedno, co konkrétně si kdo pod těmito pojmy představuje. Lidé spolu však hodnoty také sdílejí. Spojují nás třeba s našimi přáteli, svoje hodnoty mají jednotlivé firmy, celá naše společnost i „západní“ společenství. Je přitom zřejmé, že čím vyšší je úroveň jejich sdílení, tím pravděpodobnější je, že se s nimi ne každý úplně ztotožní. Což je logické, protože košile je zkrátka bližší než kabát. Potíž ovšem je, pokud s těmi celospolečenskými nekorespondují praktické kroky těch, kterým jsme péči o ně svěřili – tedy především vrcholní politici nebo jinak veřejně aktivní lidé. Obzvláště když přitom mají hodnot plná ústa.

Stačí ostatně zkonfrontovat například hodnoty EU s realitou jejich naplňování a respektování. A které to vůbec jsou? Vyjmenovává je Lisabonská smlouva v Článku 2:

„Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin.“

Smlouva obsahuje jen jejich velmi obecnou deklaraci, a proto je EU blíže vymezuje. Podívejme se tedy, co těmito pojmy myslí (níže kurzívou) a jak těmto definicím odpovídá realita.

Lidská důstojnost

Lidská důstojnost je nedotknutelná. Je třeba ji respektovat a chránit. Představuje skutečnou podstatu základních práv.

Pojem „lidská důstojnost“ je sám o sobě velice široký. Lidé si pod ním obvykle představují zajištění odpovídajícího materiálního zabezpečení. Ale důstojnost člověka neznamená jenom to, že má kde spát a co jíst, ale také nebýt ostatními znevažován, šikanován a urážen. A už vůbec ne vrcholnými politiky. Což se však bohužel děje a nejde zdaleka o výjimečné excesy. Kolikrát už jsme ostatně slyšeli, jak některý z nich rozděloval voliče na „demokratické“ a „nedemokratické“, nebo označoval podporovatele svého politického soupeře za hlupáky, co volí „špatně“?

Svoboda

Svoboda pohybu dává občanům právo svobodně se pohybovat a pobývat na území Unie. Svobody jednotlivce, mezi něž patří respektování soukromého života, svobody myšlení, náboženského vyznání, shromažďování, projevu a informací, chrání Listina základních práv EU.

Máloco je v poslední době na „západě“ potlačováno tak, jako lidské svobody, přičemž pod největším tlakem je svoboda projevu. Média a sociální sítě ovládla cenzura vydávaná za „boj proti dezinformacím a nenávisti“, názory jsou děleny na „správné“ a „nesprávné“ a samozvaní strážci „pravdy“ šikanují nebo společensky likvidují každého, kdo jejich vnímání světa nesdílí. Řada lidí se tím nechává zastrašit a aplikují na své veřejné projevy autocenzuru. Z otevřeného společenské dialogu se tak stal mainstreamový monolog, o jehož postulátech se nediskutuje a se kterými lze pouze „svobodně souhlasit“. Takhle ale vážně svoboda nevypadá.

Demokracie

Fungování Unie je založeno na zastupitelské demokracii. Evropský občan automaticky požívá politických práv. Dospělí občané EU mají právo volit ve volbách do Evropského parlamentu a v těchto volbách kandidovat. Občané EU mají právo být voleni a volit v zemi svého bydliště nebo v zemi svého původu.

EU má obrovský deficit demokracie. Názorně to bylo vidět na způsobu, jakým byla prosazena Lisabonská smlouva. Když ztroskotalo přijetí Evropské ústavy, došlo k jejím kosmetickým úpravám a transformaci ve smlouvu, což umožnilo snadněji obejít demokratické schvalovací principy. I tak se to v Irsku zadrhlo a byla tam referendem odsouhlasena až na druhý pokus. A kdyby ne, nejspíš by se hlasovalo, dokud by to „nevyšlo“. Lisabonská smlouva pak mimo jiné upírá voleným zástupcům občanů vznášet legislativní návrhy a řízení EU tak fakticky vložila do rukou nevolených úředníků. Tak kde je ta zastupitelská demokracie?

Rovnost

Rovnost znamená, že všichni občané mají před zákonem stejná práva. Zásada rovnosti žen a mužů tvoří základ všech evropských politik i evropské integrace. Uplatňuje se ve všech oblastech. Zásada stejné odměny za stejnou práci se stala součástí Římské smlouvy v roce 1957.

Rovnost je v EU často vnímána jako stejnost. Což vede až k takovým sociálně inženýrským experimentům, jako jsou třeba tzv. „ženské kvóty“ mající ženám zajistit místa ve vrcholných orgánech firem. Čímž je ovšem princip rovnosti naopak porušován. „Ženské kvóty“ ovšem také snižují lidskou důstojnost těch, kterým mají údajně pomoci. Tedy právě žen. I na ty, které by za normálních okolností ve vedení firem seděly díky svým schopnostem, se totiž bude pohlížet jako na někoho, kdo se tam dostal pouze díky „tlačence“ sociálních inženýrů.

Právní stát

EU je založena na zásadě právního státu. Veškerá její činnost se odvíjí od smluv, s nimiž země EU vyslovily dobrovolný a demokratický souhlas. Právo a spravedlnost zajišťuje nezávislé soudnictví. Země EU svěřily konečnou jurisdikci Soudnímu dvoru Evropské unie, jehož rozhodnutí musí všichni respektovat.

Co to je „právní stát“ v pojetí EU vědí moc dobře v Maďarsku, poznali to v Polsku a brzy to nejspíš pocítí i na Slovensku. Stal se zkrátka bičem na „neposlušné“, kterým bruselská vrchnost pod záminkou jeho údajného nedodržování může kdykoliv přiškrtit penězovody.

Lidská práva

Lidská práva chrání Listina základních práv EU. Patří sem právo nebýt diskriminován z důvodu pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace, dále právo na ochranu osobních údajů nebo právo na přístup ke spravedlnosti.

Právo nebýt diskriminován je něco, pod co se určitě podepíše každý z nás. Potíž je v tom, že v dnešní EU je považováno za diskriminaci kdeco. Takže stačí najít si nějakou menšinu, vymyslet co všechno je jejím příslušníkům upíráno a pak se postavit do čela „boje“ za jejich zájmy. Do jakých absurdit se to může dostat, vidíme ostatně v případě „boje za práva sexuálních menšin“. Boj proti diskriminaci se tak změnil z úctyhodné činnosti v kvetoucí byznys aktivistů, kteří však často svojí činností ubližují právě těm, jejichž „ochranou práv“ se zaštiťují. A diskriminováni jsou naopak ti, kteří proti tomuto byznysu otevřeně vystupují. Třeba tím, že jim banky odmítají poskytovat svoje služby.

Praktické naplňování hodnot EU je zkrátka vzletným proklamacím hodně vzdáleno a z těch se tak staly jen pojmy bez obsahu a bez hodnoty. To však není vše, co při pohledu na jejich výčet a definice člověka zarazí. Jednu podstatnou bychom totiž mezi nimi hledali marně. Jde přitom o hodnotu, bez které nedává vůbec smysl o těch ostatních byť jen uvažovat, a když není naplněna, tak člověk řeší úplně jiné věci než svoji důstojnost a jsou omezena jeho lidská práva stejně jako demokratická pravidla fungování společnosti. A která že hodnota to tedy je?

Přeci mír…

Psáno pro magazín TO