ESG? Prostě dobrý byznys…

Za minulého režimu hlásily firmy „nahoru“ kolik odpracovali zaměstnanci brigádnických hodin, jaká byla účast na prvomájové manifestaci, jaké závazky podnik přijal a podobné blbiny. Dnes máme ESG, a i jeho plnění se musí „hlásit“.

A tak se dnes, stejně jako tenkrát, opět stávají ceněnými ti, kteří umí příslušný traktát napsat tak, aby to prošlo. Opět se tak dostávají do kurzu lidé, kteří vědí „jak na to“ a umí v tom chodit. Podobně jako ti, co se pohybují v dotačním byznysu a firmám prodávají svoji schopnost zaklepat na správné dveře a podmazat ty správné lidi.

Ale zpět k ESG. Přeci jenom už nemáme socialismus bolševický, ale zelený a v něm stále ještě přežívají poslední rezidua kapitalismu, jako je například konkurenčního prostředí. Jinak řečeno o zákazníka se stále ještě musí usilovat v souboji s ostatními konkurenty v daném oboru. A je celkem jedno, že jde o obor uměle vytvořený. Stejně jako ti zákazníci. Kdyby bylo zkrátka po jejich, tak by nejraději zákazníky v „ESG byznysu“ vůbec nebyli. Ale nejsme za oceánem, kde už postupně přicházejí na to, že ani perfektní ESG hospodářské výsledky tamním firmám nezajistí. Ty naše si prostě vybírat nemohou a doufejme, že je to stav pouze dočasný. Nicméně peníze, které v souvislosti s ESG mezitím zmizí ve stoupě, jim už nikdo nevrátí…

Přiznám se, že jsem v otázce „ESG byznysu“ jenom pozorovatel, a tak jsem se s přetahovanou o „zákazníky z donucení“ poprvé setkala až relativně nedávno. Na jedné sociální síti jsem totiž narazila na příspěvek, kde si jeden z podnikatelů posteskl, jak mu celé ESG leze krkem a kolik blbin musí udělat kvůli jednomu papíru, který ve skutečnosti životnímu prostředí nepřinese vůbec nic. Pod ním se rozhořela poměrně živá výměna názorů, ve které mu jedna část diskutujících dávala za pravdu, zatímco jiní dokola opakovali, že se s těmito „pochybovači“ rádi sejdou a vše jim vysvětlí. Na první pohled to zkrátka vypadalo jako běžná diskuze mezi odpůrci a zastánci ESG. Tedy až do chvíle, když jsem si klikla na pár profilů z řad těch druhých a zjistila, že to nejsou žádní jeho fanoušci, ale v podstatě „prodavači ESG reportů“.

Nicméně pokud k jejich tvorbě přistoupí s cílem, aby to „prošlo“, tedy podle hesla „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, tak je to sice na hlavu, ale ještě ne to nejhorší, co může firmy potkat. Daleko horší je totiž narazit na někoho, kdo usiluje o to, „aby vlk kozu sežral i s chlupama“. Tedy třeba tak, jak to v tomto rozhovoru ilustruje jedna „ESG konzultantka“ na případu sledování uhlíkové stopy nějaké markentingové konference. Její účastníci mohou být rádi, že se k ní dostala až později, protože jinak by byli odkázáni jen na veganskou stravu a ti, co by nemohli přijít pěšky, by nedostali ani to, protože by mohli vše sledovat jen na svých počítačích. No ale na druhou stranu by se nedopustili hned několik klimatických hříchů. Na té konferenci se totiž jedlo maso (byť tedy „jen“ kuřecí a krůtí), zahraniční hosté spali v hotelech bez „certifikátu udržitelnosti“ a co je nejskandálnější, dva z nich přiletěli dokonce letadlem.

Připadá vám to celé směšné? V pořádku. Ono to taky směšné je. Tedy až do chvíle, než člověku dojde, že tuhle šaškárnu musí firmy platit a přeneseně pak samozřejmě i jejich zákazníci. Tedy my všichni. Ne, že bych nikdy v životě nevyhodila peníze za nějakou blbost. Ale bylo to něco, pro co jsem se já sama svobodně rozhodla a ne to, co mne nutí platit někdo jiný, a ještě u toho drze tvrdí, že je to pro moje dobro.

To pak není divu, že když slyším slovo „udržitelnost“, tak se zkrátka neudržím…