Diskuze o vystoupení z EU nesmí být tabu

Kdykoliv někdo vysloví názor, že by bylo lepší, kdyby Česko opustilo EU, okamžitě se vyrojí spousta odmítavých reakcí argumentujících tím, jak závažné důsledky by to pro nás mělo. A tak se z otázky vystoupení z unie stalo tabu.

Zastánci našeho setrvání v EU obvykle zmiňují především nepříznivé dopady vystoupení na naši ekonomiku, která je s tou unijní provázaná pupeční šňůrou. A jako odstrašující příklad uvádějí, jak EU „zametla“ s Velkou Británií. Veškeré tyto argumenty jsou naprosto relevantní. Na rozdíl od poukazování na to, že pak bychom se stali snadnou kořistí Ruska. Před ním nás totiž chrání naše členství v NATO, a nikoliv EU. Pak se také objeví nemálo těch, kteří každého, kdo s myšlenkou na vystoupení z EU přijde, onálepkují jako „extremistu“ nebo rovnou „proruského kolaboranta“. Ty ale nechme pro tentokrát stranou. Žijí si ve svém vlastním světě, ve kterém vidí Putina snad i pod postelí. A tak je v něm nechme.

Vraťme se raději k věcným argumentům podporujícím naše setrvání v EU. Jsou sice relevantní, ale to ještě neznamená, že bychom se s nimi měli spokojit a basta. Ona symbolická nerovnice porovnávající dopady vystoupení z EU a setrvání v ní má totiž dvě strany. A my stále varujeme pouze před důsledky jedné z nich, ale vůbec neřešíme, co nás čeká, pokud v EU zůstaneme. Dle mého soudu se zcela jasně ukazuje, že ani to nebude žádný med. V důsledku zpackané „zelené“ politiky ztrácejí unijní firmy konkurenceschopnost na světových trzích, což samozřejmě musí dříve či později pocítit i její občané. Zatím se daří žít „z podstaty“ nebo na dluh, ale okamžik, kdy nebude kde brát a zároveň dojdou věřitelé ochotni půjčovat peníze na to, aby se prošustrovaly za „zelené“ nesmysly, se nezadržitelně blíží. Řítíme se zkrátka do zdi a evropská vrchnost místo, aby šlapala na brzdu, tak ještě přidává plyn.

Do té zdi se samozřejmě s celou EU řítí i Česká republika. Takže se nabízí, zda opravdu není lepší z toho vlaku „vystoupit“, dokud je čas. Nepochybně by nás postihlo vše, před čím odpůrci našeho vystoupení z EU varují. Ale také bychom něco získali. V podstatě ze dne na den by u nás skončil zničující Green Deal, v čehož důsledku by zlevnily veškeré energie, a tedy i náklady našich firem. Nebylo by také nutné zavírat uhelné elektrárny a měli bychom tak nadále k dispozici stabilní a bezpečné zdroje energie s dostatečným výkonem. Pravda, náš export do EU by byl s největší pravděpodobností zatížen vysokými uhlíkovými cly, ale do zbytku světa bychom mohli vyvážet za výrazně nižší, a tedy i konkurenceschopnější ceny. A je opravdu na místě obava, že by náš export do EU nějak zásadně poklesl? Ono totiž nelze jen tak jednoduše nahradit naši produkci jinými výrobci. Z levnějších energií by ostatně netěžily jenom naše tuzemské firmy, ale i ty zahraniční, které u nás působí. Takže proč by jejich majitelé přesouvaly výrobu někam jinam? A levněji bychom vyráběli i pro naši tuzemskou spotřebu. Ta je ostatně jedním z rozhodujících tahounů české ekonomiky.

Když už jsou někdy výhody a nevýhody našeho členství nějak poměřovány, tak jde zpravidla pouze o zjednodušující srovnání objemu prostředků, které do Bruselu posíláme s těmi, které nám odtamtud chodí zpět. Ale už se ignorují další související výnosy a náklady z našeho členství vyplývající. Do první skupiny nepochybně patří možnosti vyplývající z volného pohybu zboží a kapitálu. Ty jsou zmiňovány často. Na rozdíl od dalších nákladů našeho členství. Mezi ně patří například náklady na implementaci a dodržování různých regulatorních opatření naordinovaných nám bruselskou vrchností. A pak také třeba dopady související s částečnou nebo úplnou likvidací některých hospodářských činností. Jako je třeba cukrovarnictví, které u nás má historickou tradici.

Vedle finančních dopadů jsou tu pak pochopitelně i ty „nefinanční“. Nemuseli bychom se řídit cenzurním nařízením DSA ani „šmírovací“ směrnicí „Chat control“ a nikdo by se k nám nesnažil skrytě „importovat“ progresivistickou ideologii. Například soudní cestou, jako v tomto případě.

Ale zpět k té nerovnici. Abychom dokázali určit, jak má být „obrácený její zobáček“, musíme obě její strany ohodnotit. Což však nebude možné do doby, dokud o nich nezačneme otevřeně diskutovat, přičemž žádný názor nesmí být předem vyloučen. Jinými slovy, směr „zobáčku“ nezjistíme, dokud bude diskuze o našem vystoupení z EU tabu. Zatím totiž na toto téma stejně jako na téma našeho setrvání v ní slyšíme jenom výkřiky. Na jedné straně volání po „okamžitém CZexitu“ a na straně druhé neustále omílání mantry o tom, že „členství v EU nemá alternativu“. Bez znalosti dopadů našeho případného vystoupení stejně jako dopadů našeho setrvání však patří oba tyto výroky do stejné kategorie.

Říká se tomu „žvásty“…

Psáno pro deník TO. Aktualizováno