Deset kroků k prosperitě

Po šoku, který zažila EU v souvislosti s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, se množí volání po razantní změně dosavadní unijní politiky. Všechna spojuje to, že byla evropskou vrchností oslyšena.

Jaký směrem by se měla ubírat, aby opravdu vedla k žádoucímu obratu a trend ztráty konkurenceschopnosti EU se podařilo zvrátit, popsal v deseti bodech mimo jiné i ekonom Lukáš Kovanda. Myslím, že trefil do černého. Těch deset bodů, které jsem si dovolila označit jako „deset kroků k prosperitě“, totiž velmi přesně reflektuje všechny největší bolesti současné EU. Tedy téměř všechny – chybí jen migrace. Ale nechybí v nich volání po odstoupení od „zelené transformace“, posílení vlastní bezpečnosti, omezení moci bruselských byrokratů, posílení role národních států a návrat k tržní ekonomice. Již pouhý výčet těchto témat nepochybně působí na zastánce pokračování současného kurzu jako červený hadr na býka. A co teprve, když se podívá na jednotlivé body. Posuďte ostatně sami.

1) Odstoupit od Pařížské klimatické dohody.

Není jediný důvod v ní zůstávat. USA od ní odstoupily a ostatní velcí znečišťovatelé (a rozhodně větší než celá EU) na ní kašlou. A tak slouží pouze jako záminka k tomu, aby světoví hlavouni mohli jednou za rok nasednout do svých tryskáčů, zaletět na klimatickou konferenci, zopakovat tam floskule o klimatické krizi, vyhlásit ještě ambicióznější klimatické závazky a chudším zemím slíbit peníze svých občanů.

2) Ukončit Green Deal.

Dám vám hádanku:

• Nikdo neví, co to stojí,
• ale občany to řádně dojí.
• Na klima to nefunguje,
• peněženky to však vyluxuje.
• EU kvůli tomu do kytek spěje,
• zbytek světa se tomu směje.

Co to je?

3) Zrušit systém emisních povolenek.

Emisní povolenky měly být původně nástrojem ke snížení emisí skleníkových plynů. Určují kolik jich mohou jednotlivé subjekty vypouštět do ovzduší, přičemž je s nimi možné obchodovat. „Trh“ s nimi však ovládli spekulanti ženoucí jejich cenu do závratných výšin. A s nimi i ceny energií a následně veškeré produkce, což snižuje konkurenceschopnost unijních firem. O emisních povolenkách prostě platí ono notorické „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“.

4) Jednoznačně a bez debat podpořit jadernou energetiku, deregulovat její rozvoj.

K tomu snad není co dodat. Jádro je zkrátka stále nepřekonaným bezemisním zdrojem energie, přičemž jeho význam bude stoupat tak, jak budou vytěžovány zdroje paliv fosilních (jednou zkrátka dojdou). A na rozdíl od ostatních propagovaných bezemisních zdrojů, jako je třeba Slunce nebo vítr, nejde o zdroj občasný.

5) Zrušit ESG regulace tak, aby mohly banky směle financovat zbrojení.

V tomto bodě bych si dovolila s panem Kovandou lehce nesouhlasit. Zrušit ESG jenom kvůli tomu, aby bylo možno financovat zbrojení, nestačí. ESG je totiž třeba zrušit úplně, protože nutí firmy vynakládat prostředky na neproduktivní blbiny a ty jim pak chybí třeba na investice do technického rozvoje a inovací. ESG je zkrátka dobrý byznys leda tak pro konzultační firmy.

6) Pořádně zbrojit.

Evidentně se ukazuje, že odstrašující síla zákazu plastových brček, neoddělitelných víček plastových lahví spolu s diverzitou v ozbrojených silách nemá dostatečný odstrašující efekt. Leda bychom spoléhali na to, že potenciální nepřítel při pohledu na naše „odzbrojené“ síly umře smíchy.

7) Marginalizovat roli Evropské komise a Evropského parlamentu, které jsou až příliš odtržené od reality.

EU už dávno neslouží členským státům, ale je tomu právě naopak. Je ovládána nikým nevolenými úředníky realizující politiku kdoví koho. Evropský parlament je pak pouze drahý fíkový list zakrývající demokratický deficit EU. Zvolení zástupci občanů totiž nemají ani pravomoc vytvářet příslušnou legislativu a mohou jenom odkývat tu, kterou jim ti bruselští úředníci předkládají. Víc demokracie bylo i v Rakousku-Uhersku.

8) Převzít iniciativu na úrovni vlád národních států, které mají blíž k voliči, blíž k realitě.

Vlády národních států sice mají blíže k voličům, ale zato dál k pravomocím jejich vůli realizovat. A sílí snahy sebrat jim i těch málo, které jim ještě zůstaly. Hovoří se o třeba zrušení práva veta a vedle toho se vytvářejí pravidla paralelní, která by pravomoce členských států obcházela. Jako třeba ve formě tzv. „28. režimu“, který to má zajistit v oblasti hospodářské, daňové a pracovní. Což není nic jiného než plíživé vytváření fiskální a daňové unie. Takže místo uvolnění pravidel má být EU ještě více regulovaná a centralizovaná.

9) Deregulovat, debyrokratizovat, skoncovat s dotacemi.

Hospodářství EU už dávno nefunguje na principech volného trhu, na kterém mezi sebou soutěží jednotlivé firmy. Místo toho máme přeregulované ekonomické prostředí, ve kterém se nabídka zboží a služeb neřídí potřebami zákazníků, ale tím, na co je možné získat dotace. A ceněnými experty nejsou ti, kteří dokáží přicházet s inovacemi, ale šíbři, kteří ví, na které dveře zaklepat (a koho podmazat), aby se daná firma mohla na dotační penězovod napojit.

10) Uvědomit si, že prosperitu zajišťují firmy a podnikatelé, ne aktivisti a neziskovky, a tomu vše podřídit.

Jestli se některé výrazy podařilo v nedávné době úplně zprofanovat, tak to jsou tyto dva – aktivista a neziskovka. Což je nespravedlivé k těm organizacím, které se starají třeba o volný čas dětí, nebo pomáhají seniorům. Vedle nich však existují takové, které zneužívají neziskový sektor k prosazování svého „jediného správného“ pohledu na svět a ve jménu toho šikanují firmy i občany. A ti je na oplátku ze svých daní platí. To nevymyslíš…

Víte, co mají všechny tyto body společného? Tedy kromě toho, že jsou vesměs trefou do černého. No přeci to, že za současné konstelace nemají žádnou šanci na realizaci. Což je ostatně vidět na tom, jak reaguje evropská vrchnost na změnu v americké politice po nástupu Donalda Trumpa. Problémy, které sebou přináší „zelená politika“ chce totiž řešit metodou „ještě více zelené politiky“. A tak nás žádné kroky k prospěritě nečekají. Tedy ne že bychom zůstali stát na místě, protože posouvat se pochopitelně budeme.

Akorát, že přesně opačným směrem...