Život po BREXITu

Nebojme se vystoupení Velké Británie z EU. Eurofederalisté nás jenom straší tragickými scénáři, které se nenaplní.

Políček, který britští voliči udělili bruselským papalášům, snad mnohé eurohujery* přiměje začít o EU smýšlet kriticky bez ideologického balastu, protože nejsem přesvědčen o tom, že tomu tak dnes je. V přesvědčení, že nebe je modré jako unijní vlajka a tráva zelená jako kvóty na počet žen ve vedení podniků, si nepřipouští smutnou realitu: lidé jsou naštvaní, lidé chtějí změnu (jistá historická paralela by tu byla). A to nejenom v tradičně euroskeptické České republice.

Jelikož se však na nějakou zásadní proměnu v nějakém rozumném časovém horizontu neblýská, vyřešili to Britové způsobem sobě vlastním. Představitelé Komise by se tak nyní měli chytit za nos, protože několik desítek miliónů voličů jim právě vystavilo červenou kartu. O to je to zásadnější signál, když vezmeme v potaz, že se jedná o občany jedné z nejvyspělejších ekonomik na světě a zároveň země s nejdelší demokratickou tradicí.

Co se tedy reálně stalo? Vlastně vůbec nic hrozného, ačkoliv eurohujeři nám celý den po referendu servírují tragické scénáře stejně jako měsíce předem. Dokonce se nezastavilo srdce ani toho nejzavilejšího eurohujera, ačkoliv v případě některých by to byla pro nás všechny úleva. Ráno jsme všichni vyrazili do práce, platební karty dále fungují, povinné ručení platit nepřestalo, D1 tradičně stojí a šmejdi dál prodávají předražené hrnce a zázračné deky. Zcela očekávatelně nyní volají po exitu francouzští a holandští náckové, eurohujeři zaplevelují sociální sítě, Juncker nejspíš někde nasává a ústřední tiskový odbor Evropské Komise připravuje prohlášení o tom, že je potřeba ještě více Evropy, protože teď jí všichni máme málo. Zatím jsem nezaznamenal hrození Putinem, ale určitě to už také někde zaznívá.

Čeho bychom se však skutečně měli obávat je případné utahování šroubů. Dnes stojíme na prahu historické šance zreformovat přebujelý aparát, jenž se nás snaží zglajchšaltovat a z národních států učinit své protektoráty. Za svrchovanost a suverenitu České republiky, resp. Československa, umřelo a trpělo hodně lidí, ať už to bylo pod kuratelou nacistů nebo komunistů. Rezignovat na jejich myšlenky a činy tím, že se plně odevzdáme do rukou bruselského úředníka, je pošlapáním jejich památky a poškozením národní identity.

Britská i unijní ekonomika rozvod ustojí, jsou silné. Nemyslím si však, že rozhodnutí Britů bylo nutně založeno na ekonomických argumentech. Když se drolilo Rakousko-Uhersko, také se Češi při osamostatňování neohlíželi na to, jestli se to ekonomicky vyplatí – prostě to chtěli. Spíše je dnes více než kdykoliv jindy důležité střízlivě zhodnotit vývoj EU: je neuspokojivý. Má demokratický deficit a je ohrožena suverenita zejména menších a malých členských zemí, protože do národních legislativ musejí být implementována ustanovení, které většina lidí nechce, v případě ČR například uprchlické kvóty nebo regulace držení zbraní. Tuzemský rum a pomazánkové máslo jsou jenom, globálně viděno, takové blbůstky, ale přilévají oleje do ohně, co se nahlížení lidí na EU týče.

Hrdí Britové nám dali naději na lepší budoucnost: že budeme moci být nadále suverénní zemí, jejíž občané si budou moci rozhodnout o své vlastní budoucnosti mimo EU, pokud ta okamžitě nezahájí tolik potřebné reformy a demokratizační proces. Na celé diskuzi mě však nejvíce zaráží to, že fandové BREXITu jsou škatulkováni jako nevzdělanci a hlupáci. Britové se nějak rozhodli. Já to akceptuji stejně tak, jako by se obdobně rozhodl jakýkoliv jiný stát, třeba i ten náš. Ne tak ovšem eurohujeři. To jsou mi demokraté!

 

Lukáš Lexa

 

 

*Čo si, Kefalín, predstavítě pod takým pojmom „eurohujer“? – Per definitionem je to většina europoslanců. Čest výjimkám. Jsou to lidé, kteří nekriticky obdivují oslabování suverenity členských států, posilování byrokracie a moci nikým nevolených lidí, vydávání nesmyslných směrnic a nařízení a to vše halí do myšlenky sjednocené Evropy, ochrany trhu, spotřebitele, míru apod. Obecně vzato jsou to lidé, kteří mají mesiášský komplex, vědí, co je pro ty druhé dobré a jsou přesvědčeni o tom, že je na lidech nutné páchat dobro, i kdyby je to mělo zabít. Dost často to bývají teens, které zdarma (hrazeno zřejmě z rozpočtu pro brainwashing) vzal do Brusele nějaký europoslanec. Zpravidla to bývají socialisticky nebo zeleně smýšlející lidé. Normální pravičák by si totiž takový kraviny nemyslel, natož aby je vnucoval druhým.

Autor: Lukáš Lexa | pátek 24.6.2016 18:55 | karma článku: 26,64 | přečteno: 860x