Okupace 1968: komunisté účtovali s komunisty

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se přes území zdánlivě suverénního státu Československo převalily armády Varšavského paktu, aby z nich na našem území ta sovětská „dočasně“ setrvala po více než 20 let.

Ani dalších více než 20 let nestačilo k tomu, aby se plně zhojila hluboká brázda vyoraná v národním sebevědomí. Rovněž tato doba nestačila k dostatečnému zúčtování a vyrovnání se s vlastní minulostí.

Cílem tohoto příspěvku není hovořit o příčinách a důsledcích okupace, Pražském jaru, jednání v Čierne nad Tisou ani o mimořádném sjezdu KSČ či únosu politických elit do Moskvy. Zvídavý čtenář má k dispozici dozajista mnoho zdrojů, ze kterých může čerpat poznání o této kapitole našich dějin.

Přijde mi, jemně řečeno, překroucené hovořit o vpádu vojsk Varšavské smlouvy jako o zradě spřátelených zemí socialistického tábora a umlčení reformního křídla. Přinejmenším proto, že elity svůj vlastní národ zradily již o dvacet let dříve únorovým uchopením moci, kterým se to celé započalo. Záměrně používám termín „uchopení moci“, neboť německá historiografie užívá pojmu „Machtergreifung“ pro převzetí moci nacisty v roce 1933, přičemž principiálně v těchto dvou událostech nespatřuji mnoho významných odlišností.

Vpád cizích vojsk tak byl svým způsobem kontinuitou ve vývoji vztahů Moskvy s jejími vazaly a pokračování intervenční politiky (1953 ve Východním Německu, 1956 v Maďarsku), naopak diskontinuitou byly právě snahy tehdejších – budu-li se držet zavedené terminologie – reformních politiků zavést „socialismus s lidskou tváří“ (obdobně jako v Polsku 1956). Sám o sobě to je protimluv, protože humanita něčeho tak zrůdného, jako je komunismus nebo socialismus, je již z podstaty vyloučena.

Během vzpomínkových akcí mnohdy vyznívá paradigma, že jsme tu měli dva typy komunistů: ty zlé zpátečnické stalinisty, kteří „zařízli“ ty reformní hodné liberály. To je interpretace dosti zjednodušující a nepřesná. Předně bych rád podotknul, že se nejednalo o nic více, než o mocenský souboj, kdy jedni komunisté si vyřizovali účty s komunisty jinými, přičemž si vzali 15 milionů občanů za rukojmí, nicméně navrch měli ti „zlí“, protože měli podporu z Moskvy.

Z veřejného prostoru se tak vytrácí tolik potřebná diskuse o tom, že období uvolňování vztahů před okupací zase taková selanka nebyla, jak se dnes rádo nostalgicky a s jistým nádechem romantismu prezentuje. Tajná policie existovala dál, Lidové milice existovaly dál, kariéra stále závisela na míře servility vůči partaji a na vedoucí úloze strany se nic měnit nemělo. Rozdíl spočíval v tom, že stát již prostřednictvím svých teroristických organizací přestal pronásledovat někoho za to, že si přečetl nějakou knížku (nedejbože by ji snad napsal!) nebo poslechnul pár písniček z gramofonu. Dokonce i hrdiny z bojišť na západní frontě propustili z koncentráků (protože Jáchymov a podobná zařízení nic jiného nebylo). Jak absurdní! Nicméně až na pár výjimek to pořád byli titíž komunisté, kteří dopomohli ke vzniku a etablování zločinného režimu o desetiletí dříve. Na základě milosti vrchnosti se lidem začalo o něco lépe dýchat. Dali lidem shora tak trochu více svobody, ovšem ne zase tak moc.

Češi a Slováci mají problém se vyrovnat s vlastní minulostí. Svědčí o tom mimo jiné neschopnost trestně stíhat vlastizrádce podepsané pod zvacím dopisem, neboť o vlastizradu se jednalo a to i podle tehdy platného práva. Všichni tak unikli spravedlnosti a např. takový Vasil Biľak si v klidu dožil v Bratislavě (zem. 2014). Parlament České republiky se sice vymezil vůči totalitní minulosti přijetím zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nicméně akt to byl toliko deklaratorní. Dalším důkazem o problematickém postoji k vlastní minulosti je způsob, jakým pokračovatelka KSČ, dnešní KSČM, ústy Marty Semelové srpnové události komentuje. A nejenom ty – také její výroky o Miladě Horákové prověřovala policie. Při selském rozumu se tím dopustila trestného činu, ne ovšem podle Městského státního zastupitelství v Brně (resp. podle znaleckého posudku, na jehož základě bylo stíhání zastaveno, což je alibismus).

Prezident Miloš Zeman avizoval, že v den státního svátku udělí vyznamenání Františku Krieglovi, který jako jediný z čs. delegace (přesněji řečeno: z unesených představitelů strany) nepodepsal Moskevský protokol. To zastupitelé Městské části Praha 2 mu naopak odmítli udělit čestné občanství. V zásadě rozumím argumentaci i motivům obou přístupů. S ohledem na fakt, že F. Kriegl se aktivně podílel na uchopení moci v únoru 1948 a na budování režimu až do okamžiku zbavení funkcí v době antisemitských opatření, a že byl vysokým funkcionářem Lidových milic, si nemyslím, že si zasluhuje heroizovat pro jinak bezesporu velkou odvahu nenechat si vnutit diktát okupační moci. Protože kdyby nebyli lidé jako on, žádný únor by nebyl a tudíž ani ta okupace. Ačkoliv takové ty konstrukty „coby-kdyby“ nemám rád, zajímalo by mne, stal-li by se signatářem Charty 77 i za jiných okolností, než když už v období normalizace nebyl na výsluní? Hrdinství totiž není to, když člověk něco udělá v situaci, kdy nemá co ztratit.

Lukáš Lexa

Zdroj obrázku:

http://blog.vlastenci.cz/ceske-otazky/jak-spravne-pouzivat-vlajku-uvahy-o-vlajce-dil-druhy/attachment/srpen68cs_vlajka_pokryta_krvi/