We are all foodies.

To mě tak napadlo, když jsem si dneska ráno u kafe otevřela Facebook a místo stalkování lidí mi vyskočilo tolik receptů, že bych si s nimi vystačila až do Vánoc.

Polovinu těch ingrediencí nejenže nemáte kde koupit, ale ani je neznáte. A všechno vypadá na tom minutovém videu tak hrozně jednoduše až se musíte ptát, zda-li si autor toho videa vůbec zašpinil kuchyň. Takže sbohem chlebu ve vajíčku, jdeme na vysoce proteinový salát s merlíkem čilským. Taky jste netušili, že se tak quinoa nazývá v češtině? 

I přes lehce sarkastický úvod musím přiznat, že mě vaření baví a někdy se podobným videem ráda nechám inspirovat a světe div se – dle toho, že jsme ve dvou schopni sníst porci pro čtyřčlennou rodinu, asi slavím i úspěch. Ale kde leží ta hranice, kdy si říkáte, že bylo merlíku už dost a je třeba se poohlédnout třeba již po tom zmiňovaném chlebu ve vajíčku? Nebo prostě jen po něčem, co si člověk představí pod pojmem běžné jídlo. Tím mám na mysli pokrm, který by snědla i Vaše babička a když ho máte na talíři tak se hned nesápete po telefonu, abyste se tím pochlubili na sociálních sítích. I když možná ani to ne -  v dnešní době na těch internetech běžně najdete perly typu #pravasvickovajedineodbabicky.

Moje nitro přímo řve po něčem úplně obyčejném pokud se náhodou dostanu do restaurace ve které na mě po otevření menu vyskočí víc zdrobnělin než v dětské knížce. Taky si říkám zlatej chleba s máslem, když někde náhodou natrefím na recepty unicorn. Jestli patříte k těm šťastnějším a nevíte o co se jedná, tak si to raději ani negooglujte. O nic jste nepřišli a akorát byste mohli ztratit víru v lidstvo. Další věc sama o sobě je hip (asijská) fusion kitchen – to se jdete s přáteli najíst, solidárně se připojíte k hromadné objednávce skládající se asi z deseti chodů a po tom desátém chodu marně přemítáte čím se doma ještě dorazíte. Že by tím chlebem ve vajíčku?

Co tedy napsat závěrem? Snad jen to, že jídlo je překvapivě k jídlu a ne k focení a vystavování na sociálních sítích. Taky nemusíme z jídla dělat blbce tím, že normální věci budeme pojmenovávat tak tupě jako  “salátek z cherry rajčátek” a případně ho ještě barvit na duhovo.

Slovy klasika: komu tím prospěješ? Chuti tedy fakt ne.