Aneb jak to s námi naši kocouři v útulku skouleli a koulí dál. Dnes je to přesně rok, co jsme se stali hrdými členy jejich domácnosti.
Když jsme se s mým milým rozhodli, že spolu budeme bydlet, tak jsme si vysnili jak to všechno bude. Každé ráno čerstvé smoothie, společné procházky v parku hned za domem a samozřejmě dvě kočky, které nebudou chtít nic jinýho než se 24 hodin denně mazlit. A jak to tak bývá – člověk míní, život mění. Smoothie jsme naposledy dělali, protože už nám hnilo ovoce, místo společných procházek koukáme na Netflix, ale ty kočky, ty fakt máme... I když... Tak pěkně popořadě.
Vypravili jsme se do útulku přes celé město abychom zjistili, že jsme jeli zbytečně, protože jsme si nesjednali schůzku. Nemůžete ty kočky přece stresovat tím, že se tam nahrnou naráz víc než dva lidi! A dneska už místo fakt není. Zapiště se do pořadníku a přijeďte jindy. Taková reakce ale natěšeného kočkomila neodradí, ba naopak.
O týden později, po sjednání schůzky nastává konečně ona vytoužená situace, kdy přicházíme do útulku, vyplňujeme žádost, stručně vysvětlujeme co bychom si asi tak představovali (dvě holky, výhradně do bytu, klidné a mazlivé, na vzhledu nezáleží). Podmínkou „do bytu“ se náš výběr ale poměrně zúžil. Nabídnuty nám byly tři páry: dvě obézní a bázlivé kočky, kombinace kočka a kocour (oba schovaní někde u stropu odmítající vylézt) a pak dva mourovatí bratři Chubby a Mogu, kteří se do útulku nedávno dostali od nějaké staré paní, která zemřela. Chubby a Mogu leželi vedle sebe a vzájemně si vylizovali uši. Vypadali, že bez sebe nedají ani ránu. Bylo rozhodnuto.
O dva dny poté: s XXL přepravkou si pro oba jedeme, aby se nám vzápětí na recepci vysmáli, že se do ní kočky podobných rozměrů jako fakt nevejdou. Takže každá zvlášť. Musím uznat, že měli pravdu, protože se kočky už na cestě do auta celkem pronesly. U dvou vykastrovaných kocourů žijících v bytě se tak nějak neočekává, že budou vážit tři kila.
Cestou domů vymýšlíme jména. Chubby a Mogu fakt ne. Ivan a Oleg to bude.
Po umňoukané cestě konečně doma. Po hodině kočky nemůžu najít. Najdu je úplnou náhodou napasované ve skříni s oblečením. Naštěstí v přítelově půlce. O hodinu později už leží sebevědomě na sedačce.
Jdeme si lehnout. Zavíráme dveře do ložnice a kočkám přenecháváme zbytek bytu. Stejně jim to ale nestačí. Když přestaneme mluvit, začne úpěnlivé mňoukání. Ignorujeme to a světe div se, mňoukání přestává. Tedy až do chvíle, kdy si jedna z koček vyskočí na kliku a dveře si otevře sama.
Zamykáme dveře. Kočky to nezajímá a na ty zamknuté dveře dál skáčou. Zamykáme tedy kočky do obýváku, pro jistotu zamykáme ještě ložnici. Úpěnlivé mňoukání. Po nějaké době to vzdají a my můžeme spát.
Ráno zvoní budík. Spím dál. Ne tak kočky. Budík slyší přes dvoje dveře a dožadují se svého práva na kapsičku. První úkol nového dne je tedy vždy bez výjimky krmení divé zvěře.
Nainstalování kočičích dvířek dopadlo fiaskem. Proleze jen Ivan. V noci dvířka z jedné strany zamykáme. Při usínání slyšíme jak se do nich snaží dostat. Trvá mu to celých deset minut než se mu podaří dvířka otevřít. Ale už navždy.
A takhle si žijeme už rok. Tímto bych chtěla našim kocourům poděkovat, že s námi mají tu trpělivost a nechávají nás u sebe bydlet. Až na těch pár drobností nám to spolu totiž docela klape. :-)
