Yosemitští vysokohorští skauti, aka dobrodruzi (část čtvrtá)

Návštěvou Údolí smrti jsme opustili umělý a civilizovaný svět Los Angeles a Las Vegas a začalo naše toulání kalifornskou divočinou. Ano, pro šťouraly druhým dechem dodávám, že kreditkou můžete zaplatit i v obchůdku uprostřed ničeho v Údolí smrti, takže zas taková divočina to nebyla. Ale na to, že byste se mobilem dovolali případné pomoci, můžete rychle zapomenout.

4. květen 2008

Po přespání v motelu v Kernville opustilo naše stříbrné GSP pouště a roviny Kalifornie a vydali jsme se do serpentýn pohoří Sierra Nevada; naším dnešním cílem byl Sequoia National Park (Národní sekvojový park). Stejně jako při vjezdu do Údolí smrti jsme zaplatili 20 dolarů a dostali mapku s obsáhlým povídáním. Tohle povídání se jeden z nás vždy snažil cestou nastudovat (ehm, já) a pak dělat chytrého, druhý řídil (Tomáš) a třetí měl za úkol koukat po okolí. A v momentě, kdy vykřikl heslo "ty vole, podívej se támhle" musel řidič zastavit, stáhnout okýnko a fotit.:-)

Tak jsme se dostali až k největší atrakci parku, největší sekvoji pojmenované General Sherman. Není ani nejvyšší, nemá ani nejširší kmen, ale je nejobjemnější ze všech stromů na světě. Z dálky nevypadá příliš masivně, ale jen co se dostanete až k němu, a pokusíte se u něj vyfotit, pochopíte. Dostat do hledáčku celou šířku stromu tak, aby člověk nevypadal jako větší mravenec, se nedá.

Původně jsme si chtěli udělat trochu delší trek k Bearpaw Meadow, což mělo být asi 15 km od parkoviště, ale moudře jsme usoudili, že za 3 hodiny se cesta tam a zpátky zvládnout nedá. Takže jsme se spokojili s asi 10 km procházkou na Crescent Meadow (Půlměsíční louka) a zpět. V průvodci jsme se dočetli, že není vyloučeno setkání s medvědem, kterému tu říkají American Black Bear, tj. medvěd baribal. Nicméně že se můžeme považovat za šťastlivce, pokud se nám to podaří - já bych dodal, že záleží na vzdálenosti, že které máte toto "štěstí". A pro mě i kluky to bylo několikanásobně premiérové štěstí: byla to medvědice s asi 3-mi mláďaty. A musím přiznat, že jsem měl nahnáno, když jsme se přiblížili asi víc, než medvědice uznala za vhodné, podívala se zpříma na nás a mláďata bleskurychle vyletěla na stromy do asi 5-ti metrové výšky.

Zajímavé je, že sekvoj může žít i 1000 let, vítr ji nevyvrátí, oheň nespalí, a ve většině případů prostě umře "ve stoje". No a jako důsledek tohoto všeho byl les plný ožehnutých sekvojí, které se ale měly pořád čile k světu.

5. květen 2008

Yosemite National Park je zapsán pod ochranou UNESCO a rozhodně si to zaslouží. Po Údolí smrti to bylo nejúchvatnější přírodní místo a pro nás tři nejnebezpečnější, jak jsme měli zjistit později.

Cesta do nitra Yosemite vede údolím Merced River, což je vlastně klasické ledovcové údolí ve tvaru písmene U. A opět začala hra "ty vole, podívej se támhle"; ale nešlo aspoň na chvíli zastavit při pohledu na sráz hory El Capitan a vodopád Bridalveil.
Dočetli jsme se, že nejkrásnější výhled na celé údolí a okolní hory je z vrcholu Glacier Point, ke kterému vede silnice, v zimě bohužel uzavřena. A zima zde znamená od listopadu do května.

Druhá možnost jak se dostal na Glacier Point je 4 mílový pěší pochod, kterému se prozaicky říká Fourmiles trail. Musím ovšem dodat tři věci:
1. tyto 4 míle znamenají převýšení přes tisíc metrů na strmě se tyčící skálu
2. cesta zpět znamená dalších asi 12 km pochodem pod vodopády Lower and Upper Yosemite Fall.
3. čas = 3 hodiny odpoledne

Protože jsme si mysleli, jací nejsme vysokohorští skauti (ehm, spíš dobrodruzi), vzali jsme si do batůžku každý dvě lahvičky vody, druhé tričko, bundu a vyrazili jsme na úvodní čtyři míle. Asi ve třetině jsme objevili závoru a značku cesta uzavřena. Protože jsme si naivně mysleli, že když už jsme tolik ušli, vrchol nemůže být daleko, závoru jsme přelezli a pokračovali. V další třetině jsme narazili na hranici sněhu, navlékli druhé tričko a toto bylo poslední místo, že kterého jsme se ještě mohli bezpečně vrátit stejnou cestou zpět. Dál už šlo o totální hazard: bez oblečení do 2000 m.n.m., v letních botách, které na sněhu pekelně klouzaly a brzy se promočily, bez jakéhokoliv zajištění na strmých skalách. Vlastně ne, zajištění jsme měli: každý dvě větve sebrané po cestě...:-O Navíc bez pořádně mapy, takže jsme někde v těch dvou tisících metrech sešli z cesty zasypané sněhem.

Začalo se smrákat a jediné, podle čeho jsme se orientovali, bylo to, že musíme jít vzhůru.:-) Vždyť říkám, dobrodruzi, a nesmějte se!:-) Nahoru jsme se nakonec sice téměř mrtví dostali, ale šlo o úplně jinou horu, než Glacier Point... Nějakou náhodou jsme našli silnici vedoucí ohromnou oklikou ke Glacier Pointu a v ten moment začalo zapadat Slunce.

Když na to dnes vzpomínám, museli jsme mít ohromné štěstí, protože silnice oproti předpokladu uzavřená nebyla a občas se na ní dalo potkat auto jedoucí dolů. Udělali jsme pár fotek jako "důkaz vítězství" (jakoby se snad nad horou dalo zvítězit; tu lze vždy pouze navštívit) a začali stopovat vyděšené americké řidiče. Myslím, že ten jeden se asi musel toho šťastného večera leknout a omylem šlápnout na brzdu místo na plyn.:-) Ale byl to docela milý pán a paní, kteří udělali dobrý skutek a odvezli nás asi 20-30 km do "základního tábora" k autu. Myslím, že poprvé a naposledy v životě viděli české a slovenské šílence, kteří jim vlezli špinaví, mokří a zapocení do jejich supernové voňavé Toyoty a pak jim s vážnou tváří tvrdili, že měli v plánu jít v noci těch 20-30 km pěšky mezi medvědy baribaly.