St. Jean Baptiste Day a Canada Day

24. června a 1. července se v Quebecu konají dva velké a důležité svátky. Záměrně neříkám v Kanadě. Ten první se jmenuje St. Jean Baptiste Day a je to čistě a pouze quebecký statní svátek, páč svatý Jean Baptista je patron všech Quebečanů. Tomu druhému se říká Canada Day a jak název napovídá, tentokrát jde o celo-kanadský statní svátek, kdy se v roce 1867 Kanada stala Kanadou.

Napsáno 2. července 2008 

St. Jean Baptiste Day

Sice jde o den pracovního volna a významný den pro celý Quebec, ale můj chlebodárce se rozhodl, ze já nejsem žádný quebecký patriot a je potřeba, abych den strávil ušlechtilou prací. Nicméně sice nejsem quebecký patriot, ale rozhodl jsem se, že národní zvyky mého momentálního domova jsou pro mě důležité a večer po práci jsem vyrazil do víru velkoměsta podpořit slavnostní náladu Quebečanů.

Adrian se ke mě rád připojil, protože říkal, ze za 6 let v Montrealu se na téhle mega-akci ještě nepodílel. V centru města pořádali koncert známých quebeckých zpěváku a bavičů a když jsme se blížili k centru dění, pochopil jsem, ze tenhle den je pro zdejší opravdu významný. Skoro každý měl na sobě něco modrobílého (barvy quebecké vlajky): nejčastěji vlajky, čepice, pomalované obličeje, holky podprsenky a možná i kalhotky, ale ty mi pochopitelně neukazovaly.:-)

	Ulice

Atmosféra by se dala srovnat tak maximálně se naším Silvestrem: všude spousta lidí, ohňostroje, a na samotném koncertu každý zpíval francouzské písničky a zběsile mával vlajkou a holky pohazovaly modrobílými podprsenkami.:-) Ale ne, vážně, ta nálada se mi líbila; 28. října na den založení Československa v Praze vidíte pár politiků s proslovem, hlouček důchodců a nevím, jestli jsem si někdy všiml nějakého českého patriotismu.

Canada Day

Jestli se předchozímu svátku říká modrý den, tak Canada Day je červený den. Modrobílé vlajky jsou vystřídány těmi kanadskými červenobílými. Tady v Quebecu je rozhodně důležitější, hádejte který svátek...:-) Ano, možnost číslo jedna je správná. Canada Day mi spíš přišel jako den proslovů, jak nám Kanada dává útočiště a podobné ušlechtilé věci.

Od Adriana jsem si půjčil kolo a s Madlou jsme místo oslav vyrazili na projížďku kolem kanálu Lachine. Vysvětlovala mi, ze Lachine se této části Montrealu říká proto, že když sem kdysi připluli francouzští mořeplavci, tak si mysleli, že dopluli do Číny... mě se to teda nějak nezdá, že by byli frantíci v 17. století tak zmatení, ale možné je všechno.

Projížďka byla bezva, pro mě to byla navíc výjimečná příležitost si trošku popovídat česky. Madla na svém super nabušeném silničním kole si určité myslela, jak se ploužím (a to jezdím docela rychle!), ale zdvořile mi tvrdila, ze si dost zajezdila včera, takže dneska je to oukej.;-)

Lachine je od mého domu docela dálka, takže cestou tam jsem jel metrem (stejně jako v Praze můžete cestovat s kolem). Jenže na cestě zpátky už mě do metra s kolem nepustili. Prý od té a té hodiny a ve svátek se to prostě nesmí. Vopruz. Já měl navíc ještě v centru sraz s kolegyní a už tak jsem měl zpozdění. Nezbylo mi nic jiného, nez šlápnout do pedálů a jet dalších asi 15 kilometrů přes centrum, proplétat se mezi auty v plné rychlosti a, hrůza, bez GPS, jelikož orientace je tu pro mě pořád tragédie. Domu jsem přijel úplně uřícený a když jsem slezl z kola, tak jsem s sebou při prvním kroku málem praštil, jak se mi vyčerpáním podlomily nohy.:-)

Dal jsem si ledovou sprchu a vyrazil autem do centra za kolegyní. Člověk, tedy já, se pořád učí. Jako další poučku jsem si tedy dnes zapsal "Kdo jede o státním svátku do centra Montrealu autem a očekává bezproblémové parkování do 5 dolarů, je blbec." Nicméně po půl hodině hledaní parkování a další půl hodině cesty pěšky do Vieux Portu (starého přístavu) jsem konečně našel kolegyni. Chudák už tam na mě čekala dvě hodiny, no ale asi díky mému šarmu (ehm ehm:-)) ) se na mě kupodivu ani moc nezlobila. Tak jsme si zatancovali salsu a pak sledovali nějakou světelnou a hudební show, procházeli se horkým letním večerem po přístavu a plánovali, kterou jachtu si koupíme příští rok.