Cesta za americkým šampaňským a zase zpět

Když jsem v polovině května přistával v Montrealu po dvou maxi-cestovatelských týdnech v Kalifornii, tak jsem se na nějakou dobu loučil s cestováním (nomen omen: Létal dolétal). Prostě jsem se upsal montrealským vlkům, kteří mě jen tak nepůjčí na jiný projekt než je ten jejich montrealský. Takže jsem byl logicky překvapený, když mi můj šéf oznámil, musím letět zachránit jejich velkého amerického bratra v Champaign.

Napsáno 15. června 2008

Champaign je městečko v Illonois, kousek od Chicaga (pár hodin jízdy autem, takže kousek), odkud můj chlebodárce podporuje několik maxi amerických telefonních operátorů. A jelikož každý projekt každé firmy je čas od času "fucked up" a montrealští vlci jsou kámoši vlků, co pijí šampaňské, tak mi šéf poklepal po ramenou a řekl, ze si musíme pomáhat, a že si je jistý, že já to zachráním.:-) A taky mě před odletem přišla pozdravit ještě šéfova šéfová (moc milá paní) s tím, že je to bezva, ze jim jedu na pomoc a že kdybych cokoliv potřeboval, ať se jí klidně ozvu.

Před odletem jsem se ovšem musel odhlásit z mého přechodného hotelového útočiště. Taky jsem opět rozdělil oblečení na dvě poloviny: polovinu věcí jsem si odvezl ke spolubydlícímu Adrianovi a druhou jsem bral s sebou do USA. Ale v tom už jsem měl praxi.:-) Druhá polovina byla trošku menší, aby se mi do kufru do Champaign vlezla na zpáteční cestě i trocha šampaňského.;-)

Další komplikace nastala s Vitkovým SBS, když tedy pominu to, že jsem si ho zatím od pátku do neděle moc neužil. Komplikace spočívala v obligátním "kam s ním". Před hotelem už jsem parkovat nemohl, u mého nového bytu venku jsem ho celý týden nechávat nechtěl. Šéf se mi nabídl, ze mi ho pohlídá (haháááá, to víš že jo, za týden bych měl na tachometru o tisíc mil víc:-)) ), ale nakonec se mi sám ozval arménský pan Avi a v neděli mě pozval na domácí gril párty. No říkám, že si mě nějak oblíbil. Tak jsem musel odpovědět, že bohužel letím do USA a že řeším, co s autem... Dopadlo to tak, ze jsem auto přivezl k němu do garáže a na cestu vyfasoval pár panáků ouza a do každé ruky jeden kebab.:-) Tak jsem byl rád, páč s pohostinstvím amerických aerolinek už mám své zkušenosti.

Tentokrát se mi poprvé v životě stalo, ze mi uletělo letadlo. Nebyla to ale moje vina. Let byl s přestupem v Chicagu a páč tam byly povodně a bouřky, tak jsme nedostali povolení k odletu a dvě hodiny jsme čekali na montrealské ranveji. Čímžpádem letadlo do Champaign už bylo v tahu. Ale nebyl bych to Létal, kdybych neměl trošku leteckého štěstí. Další a poslední letadlo do Champaign mi letělo za hodinu a měli tam pro mě místo.

Champaign je od Chicaga vzdálené tak 300 km max, takže se létá takovým pidi-letadélkem velikosti autobusu, což byla moje premiéra. Říkal jsem nějaké americké slečně vedle sebe, že tímhle letadélkem Kánětem jsem ještě neletěl (no takhle přesně jsem to neřekl, protože amíci asi Bohumila Říhu neznají:-) ). Tak mě uklidňovala, že je to v pohodě, že to hází jen o malinko víc. Když jsme se ale hned po startu dostali do bouřky a projeli se po horské dráze, tak měla určitě i zkušená americká cestovatelka stažený zadek.

Tenhle alternativní cestovní plán měl ovšem dohru, kterou už jsem tušil. American Airlines mi ztratily kufr. Takže jsem si první večer vyčistil zuby prstem a šel spát nahý, abych měl na zítřek trenýrky co nejmíň opotřebované.:-) Večer jsem si nakoupil haldu oblečení, ponožek a trenýrek, abych po návratu do hotelu zjistil, ze už mi kufr přivezli na recepci.

Naše kanceláře v Champaign jsou v drtivé dominanci indických kolegů, maká se tu jako o závod a šampaňské tu ke snídani nepodávají. Maká se tu tak pilně, že se mi ani nikdo z místních šéfů neobtěžoval celý týden ukázat, kam se chodí na oběd. S jedním milým indickým kolegou jsme si nakonec něco objednali do kanceláře a pak přijel můj izraelský známý a nějakou restauraci poblíž jsme našli.

Přiznám se, že se mi už začalo zajídat, jak se každý každého ptá "how are you". V praci je to oukej, ale v USA mi přišlo, že se to vysloveně ZNEUŽÍVÁ. Totálně na nervy je "how are you" u kasy v supermarketu s naučeným fingovaným úsměvem - no dobře, kyselý ksicht v ČR je věc druhá, tak mě nebijte. Ale tady jsem si uvědomil, ze kyselý ksicht je mně, chladnému středoevropanovi, příjemnější, než fingované americké "how are you".

PS: Do Montrealu jsem se vracel bez šampaňského v kufru, jen abyste věděli...