Z deníku kantorova

Docela dlouho jsem váhal, zda mám své zápisky z pedagogické praxe zveřejnit, aby si třeba někdo nemyslel… Ale víte co? Myslete si, co chcete.

Než se začneš kochat příjemným pocitem, že se na tebe studentky usmívají, zkontroluj si poklopec!

?"Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že to jednou umíte na jedničku a pak mi tady předvádíte tohle?"
"No, když já sem prostě někdy chytrá a jindy hloupá."
"Aha. A čím se to řídí?"
"Co jako?"
"No to, že jste jednou chytrá a jindy hloupá?"
"To já právě nevim. Kdybych to věděla, asi bych byla chytrá pořád."

Omlouvat své chyby ve výkladu následky starého zranění z války v Perském zálivu není účelné, mezi žáky podobné informace vyvolávají nežádoucí chaos.

Dnes si přede mnou dvě sedmnáctileté blondýnky v první lavici začaly podávat dílky mandarinky z úst do úst. Opět jsem si ověřil, že i po více než devíti letech pedagogické praxe mohou nastat situace, na které neumím adekvátně reagovat.

"Ale jo, vy máte celkem pěkný trojky." Tak tuhle větu už studentkám raději říkat nebudu.

Pozor! Dnešní mládež již nezná Žlabavu (ano je tam opravdu „v“, jsem si jist). Vyzvete-li tedy žáky, aby pozdravili Žlabavu ve chvíli, kdy hodiny vstoupí některý z vašich kolegů, setkáte se pravděpodobně s nepochopením. Možná navíc vzbudíte pochybnosti o vašem duševním zdraví.

Zúčastnil jsem se s "dětmi" výchovné přednášky na téma AIDS. V závěru nám byla nabídnuta možnost nechat se zdarma na místě otestovat. Šel jsem tedy, člověk nikdy neví. A když už jsem tam byl... V čekárně mi dělalo společnost skoro dvacet děvčátek ve věku 15 - 17 let. Do některých bych od pohledu vůbec neřekl, že mají důvod něco podobného absolvovat, ale vlastně to chápu. V televizi není na co koukat, do školy moc nechodí a na Facebooku se asi taky nedá sedět celý den... Nějak se zkrátka v těch prostojových časech bavit musí. Za absolvování odběru krve každá dostala kondom a pytlík s lubrikačním gelem. Jen já... Já dostal obojí dvakrát. Doteď netuším proč. Asi jsem vypadal smutně.

To, že se ti žáci smějí, nemusí vždy nutně znamenat, že jsi vtipný!

V hodinách technologií je pro příště třeba vyhýbat se formulaci „ruční pohon“.

Víc než jedenáct let učitelských zkušeností mě dnes nezachránilo od taktického ústupu ze třídy.
Skoro šedesát studentů na přednášce, povídám si takhle o kvalitě předloh pro reprodukci, když tu si najednou všimnu, že ve třídě přibyla slečna, kterou už jsem před pár lety učil. Trochu mě to zaskočilo, protože tohle byl prvák a ji jsem tenkrát učil ve druháku. Zeptal jsem se tedy překvapen: "Co vy tady děláte?".
Ona si tam tak sedí, tvář opřenou o dlaň, usmívá se, zamrká a povídá: "No, dívám se na vás. "
Chameleon by mi mou okamžitou proměnu záviděl.
Zareagoval jsem osvědčeným maskovacím manévrem - k tabuli čelem, ke studentům zády. Pozdě… Kdyby v tu chvíli probíhal komparz na nějaký film o indiánech, asi bych dostal roli.
Snaha pokračovat ve výkladu, vyšla na prázdno. Zkuste být seriózní, když se vám směje šedesát lidí. Pokusil jsem se situaci uklidnit větou: " V takových chvílích je třeba myslet na mrtvá štěňátka.", ale nějak to nezabralo. Naštěstí jsem si zapomněl klíče od katedry a měl tedy dobrou výmluvu k taktickému ústupu.
Slečna se mi po hodině přišla omluvit.