Šaty dělají člověka?

Praha já plná zvláštních idividuí. Všimnout si jich můžeme především, využíváme-li služeb MHD. A zdá se, že já na ně mám opravdu „kliku“…

Kdysi dávno jsem z nouze pár měsíců pracoval jako obchodní zástupec (jako tupec jsem k tomu měl slušné předpoklady) jistého vydavatelství.

Jednou se takhle vracím z jednání a čekám na metro - na sobě sáčko, košili, odpovídající kalhoty a obuv, v ruce naleštěnou aktovku ze zdařilé imitace krokodýlí kůže (jinou jsem doma nenašel), možná i kravatu jsem tenkrát měl - když tu ke mně přistoupí neznámý chlapík poněkud ošuntělého vzezření. Nebyl to přímo bezdomovec, spíš příslušník dělnické třídy. Této hypotéze nahrával především fakt, že měl na sobě obnošené montérky.

Nejen jeho nejistý krok napovídal, že je pod vlivem (jestli si dobře vzpomínám, bylo sotva poledne), překvapivě ale nechtěl drobné ani cigaretu. Prostě asi jen zatoužil po konverzaci, navzdory skutečnosti, že mu hladina alkoholu v krvi značně zhoršovala verbální projev. Nabídl mi dokonce hlt vodky z lahve, kterou třímal v ruce. Byl docela legrační a tak jsem ho neodbyl, ani v sebeobraně neutekl. Vodky jsem se však z taktických důvodů nenapil (třeba bychom se pak museli stát přáteli na delší dobu a to jsem nechtěl ani nemohl riskovat).

Už nevím, co všechno mi povídal, než přijelo metro, ale pamatuji si, jak se mě na závěr zeptal, čím se živím. Tedy takhle se přímo nezeptal. Spíš zamumlal něco ve smyslu: "Hele, a co ty teda vlastně děláš." Odpověděl jsem, že pracuji v obchodním oddělení jednoho vydavatelství. Nevěřícně na mě pohlédl a povídá: " Fakt jo?" Já sem myslel, že seš instalatér."