Jak si prodloužit pobyt v ústavu

Vodíte si domů podnapilé kamarády? Možná to není nejlepší nápad. Obzvláště máte-li útlocitnou matku.

Dvě poznámky úvodem:

1. V následujícím příběhu figuruje jistý pan X, což je samozřejmě krycí jméno. Originální, že? Pan X si přeje zůstat v utajení, což je škoda pro vás a myslím, že i pro něj. Navíc mi to v budoucnu nejspíš trochu zkomplikuje psaní. Ale budu jeho přání respektovat. Přemýšlím, jak vám ho představit, aniž bych prozradil víc, než by se mu líbilo. Řekněme tedy, že je něco jako můj učitel životní moudrosti. Jeho motivační proslov: „ Když mi bylo tolik co tobě, Gagarin letěl do vesmíru. A čeho jsi dosáhl ty?“ mi navždy zůstane v paměti.
2. Zatímco předchozí dva příběhy byly veskrze pravdivé, za tenhle bych ruku do ohně nedal. Když jsem ho nedávno zveřejnil na sociálních sítích, byl jsem kamarádem upozorněn, že se ve skutečnosti jedná o jednu z „lidových legend“, kterou si přisvojuje leckdo a můžete se s ní tedy setkat v různých verzích. Jednu takovou - samozřejmě tu pravdivou - mi onen kamarád také vyprávěl. Byla nesporně zajímavá, ale také mnohem komplikovanější, plná vysvětlení a uvádění věcí na pravou míru.  I sám hlavní hrdina se v ní jmenoval úplně jinak. Myslím, že to nevadí. Jde-li nám o pravdu, čtěme třeba encyklopedii. Já prodávám, jak jsem nakoupil, protože právě v téhle podobě se mi příběh líbí.

Na základě nedávného zážitku v tramvaji (viz minulý příspěvek) jsem se snažil pana X přesvědčit, aby mě také oslovoval plukovníku. Když jsem mu vysvětloval, z čeho můj požadavek pramení, nečekaně si vzpomněl na jistého pana Paara (či jak se to píše), se kterým se kdysi seznámil v restauraci U Pavlatů (pokud se si to tedy pamatuji správně).

Pan Paar nebyl stár, jak jsem vyrozuměl, byl ale duševně nemocen. Jinými slovy měl prostě papíry na hlavu a díky tomuto faktu pobíral invalidní důchod. Žil v bytě se svou maminkou, která ovšem musela chodit do práce a nemohla tedy svého vyšinutého potomka neustále hlídat. Synek toho využíval, a protože byl navzdory mentální poruše vyloženě společenský typ, své stále volné dny trávil buď v restauračních zařízeních, nebo v horším případě doma ve společnosti "přátel", které si v oněch restauračních zařízeních pořídil.

Tito pivní kamarádi, vždy řádně posilněni alkoholem, prováděli v bytě šílencovi maminky všelijakou neplechu. Jednou to ale jeden z nich opravdu přehnal. Zaměnil toaletu za pekáč a výsledek svého "omylu" uschoval tam, kam pekáč patří, tedy do trouby.

To už bylo na paní Paarovou prostě příliš. Když se vrátila a zjistila, co to voní v troubě, rozhodla se svého syna jednou provždy vykázat z bytu.

Následoval konflikt, jehož přesný průběh zůstává zamlžen. Nedozvěděl jsem se, zda invalida Paar v afektu zapálil byt, nebo chtěl "jen" vyskočit z okna, každopádně v okně stál a chystal se vrhnout na ulici (rozumějte vrhnout se). Tam se naopak připravovali hasiči. K čemu přesně nevím, protože mi není známo, zda v bytě hořelo. Jisté je to, že sebevrahovi zabránili v jeho záměru prudkým proudem vody z hasičské stříkačky. Doslova ho takto sestřelili zpět do bytu, z čehož se dá usoudit, že uvnitř spíš nehořelo, protože takhle zlí hasiči nejsou, ani když jde o člověka, který nechal znesvětit pek…, pardon, který nechal znesvětit kuchyň vlastní matky.

O zdařilém zásahu prý veřejnost informovala i černá kronika a neúspěšný sebevrah z pochopitelných důvodů skončil v psychiatrické léčebně.

Notný čas tam pobýval, až byl jednoho dne předvolán ke kontrole, která měla prověřit, zda už je schopen života mimo zdi ústavu. Vyšetřující lékař se tenkrát pana Paara zeptal, jak se mu daří, načež mu tento odpověděl, že se cítí dobře a všechno je v pořádku. Pak ale dodal: "Jen teda slyšim nosem." Tímto výrokem si pobyt v léčebně značně prodloužil.