Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (8.)

Osmá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil.Tentokrát o krátké návštěvě v zemi Maorů a ptáků kiwi...

Do ráje přes zemi Maorů a ptáků kiwi

Bylo šest ráno novozélandského času, o jedenáct hodin víc než u nás. Pěkný skok a ne poslední, ten další bude pro změnu pořádný kousek zpátky.

Moc se mi líbila stylově zdobená brána k výdeji zavazadel a snažil jsem se ji vyfotit. Bohužel měl stejný nápad i jiný pán, ale ten na to šel důkladně, postavil si před bránu stativ, a jak se k němu skláněl, nabídl mi pohled na část svého pozadí, které se jaksi nevešlo do kalhot. Ve svém konání byl vytrvalý a netvářil se, že by chtěl s focením přestat. Takže mám fotku nejen s onou bránou, ale i částí jeho bílého zadku.

Zapnul jsem telefon a zjistil, že Tomáš už na mě čeká na letišti. Byli jsme domluveni, že mě vezme do hotelu, kde přespávali s Petrem - třetím účastníkem našeho výletu, abych se mohl před další cestou alespoň osprchovat. Já ale trošku zazmatkoval. Nalevo brána k výdeji zavazadel a východ pro ty kdo končí cestu v Aucklandu. Napravo chodba pro ty, kdo pokračují v cestě. Já měl tašku odbavenou až na Tahiti a vyzvedávat jsem ji nemusel, ale v Aucklandu jsem nekončil. Na druhou stranu jsem potřeboval ven z letiště. Nevěděl jsem kam jít. Po chvilce váhání jsem vyrazil doprava. Samozřejmě špatně.

Prošel jsem kontrolou a ocitl se v hale, kde se čeká na další lety. Byla obrovská a žádná viditelná cesta ven z ní nevedla. Hledal jsem informační přepážku Air New Zealand, ale byla u ní fronta a na mě čekal Tomáš. Zkusil jsem se tedy zeptat slečny v uniformě u kontrolních stanovišť. Řekla mi, že si není jistá, ale obává se, že už se vrátit nemohu a budu muset na další let čekat tady. To mě dost vyděsilo, protože na Tahiti jsme měli odletět až skoro ve tři odpoledne. Naštěstí se nedostatečně informovaná kontrolorka pro jistotu zeptala staršího kolegy a ten mi řekl, ať jdu klidně zpátky tam, kudy jsem se dostal do haly a vysvětlím těm, kdo mě při vstupu prohlíželi, že jsem se spletl. Poděkoval jsem a cestou přemýšlel, jak budu svůj omyl zdůvodňovat.

Dáma, která mě předtím pouštěla dovnitř, byla ale milá, pochopila, že jsem nezkušený trumbera a bez řečí mě pustila. Jen někteří lidé ve frontě, kterou jsem se prodíral opačným směrem, na mě koukali trochu divně.

Vydal jsem se tedy zdobenou branou vstříc Aucklandu a čekala mě druhá - mnohem důkladnější výstupní kontrola. Přesto, že jsem doma na internetu nenašel informace o zákazu dovozu některých potravin na Nový Zéland (asi jsem hledal špatně), cedule na stěnách chodeb mluvily jasně. Já měl v batohu pár pytlíků sušeného masa, klobásy a oříšky. Asi bych s tím byl prošel, ale vyděsil mě nápis "Poslední možnost odevzdat nedovolené dovážené potraviny! Pokud u vás budou nalezeny, zaplatíte pokutu!", za ním byl ještě skener pro namátkovou kontrolu a já nechtěl spoléhat na štěstí. Tak jsem se pánovi, který mě kontroloval, přiznal. Sebral mi všechny uzeniny, což jsem čekal, ale i sušené maso v originálním vakuovém balení a to mě trochu překvapilo. Sice říkal něco o tom, že to tam můžu nechat a odpoledne si to před letem zase vyzvednout, jenže taková služba byla zpoplatněna a tak jsem se svým draze nakoupeným proviantem rozloučil. Kupodivu mi nechal oříšky. Možná mi nerozuměl, když jsem se k nim přiznával. 

U východu jsem se rozhlížel po Tomášovi, kterého jsem před tím nikdy neviděl, naštěstí poznal on mě. Představoval jsem si ho úplně jinak. Vytáhlý hubený sympaťák s velmi krátkými prošedivělými vlasy. Hádal jsem mu tak necelých padesát (později potvrzeno - 47). Na sobě měl tričko, větrovku, kraťasy a sandály.

Hned mi blesklo hlavou, že mé obavy, co si vzít na sebe na Tahiti, kam se létají rekreovat milionáři, byly zbytečné. Tím rozhodně nechci říct, že Tomáš vypadal jako vandrák, jen si prostě s nějakou luxusní módou očividně nelámal hlavu. Ani Petr, jak jsem za chvíli zjistil. Nejedeme na módní veletrh, takže hlavně prakticky a pohodlně!

Budova hotelu Novotel, kde byli mí spolucestovatelé ubytovaní, stojí hned naproti letištní hale. Měli jsme to tedy kousíček, ale i tak jsem si stačil všimnout jak je venku chladno. Na tohle jsem vůbec nepomyslel. Ona totiž na Zélandu v srpnu skutečně je zima. Tomáš mi to připomněl a sdělil, že přes den bude tak patnáct stupňů.

Nejsem zrovna otužilec a džíny, tričko a lehká mikina s kapucou mi při představě několikahodinové procházky městem, kterou jsme měli v plánu na později, nepřipadaly jako dostatečná izolační vrstva. Tak jsem na sebe v hotelu navlékl ještě alespoň jedno tričko.

Před tím mě ale v recepci čekalo seznámení s Petrem - menším podsaditým chlápkem robustní konstrukce s krátce střiženými vlasy. Hádal jsem mu tak čtyřicet. Později jsem se dozvěděl, že je od Ostravy, což bylo maličko poznat na hlase, a je velmi zkušený a zcestovalý potápěč. Jen za posledních pár týdnů toho měl za sebou dost. Byli totiž z Tomášem na Fénix Islands a Kiribati, což jsou opravdu exklusivní lokality.

Začal jsem se ještě víc stresovat, že tu budu se svou stovkou ponorů za naprostého greenhorna a bál se, abych kolegy pod vodou moc nebrzdil. Do vody bylo ale ještě hodně daleko.

Mí společníci šli na snídani a já do jejich pokoje. Konečně jsem si zase mohl vyčistit zuby a taky si dát sprchu. Posnídal jsem oříšky a müsli tyčinku, kterou mi pro případ nouze vnutila na cestu přítelkyně. Na letišti mi ji kupodivu taky nesebrali a já byl teď za ni vděčný.

Po jídle jsme nechali zavazadla na recepci. Kupodivu nikomu nevadilo, že nejsem hostem hotelu - možná si jen nikdo nevšiml - a tak jsem zneužil i místní internet zdarma, abych napsal domů, že jsem v pořádku u protinožců a protinožek. Pak jsme se vydali do víru Aucklandu.

Petr na předchozím potápění vytopil svou podvodní kamerku - poškodil se mu těsnící "O" kroužek - a chtěl si ve městě koupit novou. Začal jsem ho tajně podezřívat, že je maskovaný milionář. Jen ty předchozí výlety ho musely stát pár set tisíc a kamera, kterou sháněl, se obvykle prodává za víc než půlku mého měsíčního platu. On o tom mluvil, jako by si šel koupit rohlíky. Trošku jsem mu záviděl, ale vypadal jako fajn chlap a rozhodně se nijak nevytahoval, tak jsem si v duchu vynadal a bral věci, jak jsou.

Petr si na internetu zjistil, kde onu kameru prodávají, Tomáš pro změnu vyzvěděl, jak se tam dostaneme a tak jsme vyrazili na autobus. Zastávka byla přímo před letištěm. Pokud má někdo pocit, že je pražská hromadná doprava drahá, měl by vyrazit třeba právě na Zéland. Jeli jsme ani ne čtvrt hodinky, jestli si dobře vzpomínám, byly to tři zastávky a jízdenka stála 18 australských dolarů, tedy skoro 350 korun. Vystoupili jsme na Tomášem určeném místě a vydali se podle navigace dlouhou ulicí lemovanou nízkými domky, obchody a restauracemi k prodejně s elektronikou.

Na skok ve městě kontrastů

Auckland je největší město Nového Zélandu. Má asi 1 300 000 obyvatel (v různých zdrojích najdete různá čísla), ale na nás působil dojmem docela poklidného městečka. Z oken autobusu jsme pozorovali nízké travnaté kopečky s malými domy z překrývajících se prken. Mezi nimi rostly vedle sebe jehličnaté stromy a palmy. Dlouhá ulice, kterou jsme později směřovali za Petrovou kamerou, také neladila s představou velkoměsta. Domy už byly zděné a vícepatrové, ale byly to samé nižší budovy, které vůbec nepřipomínají své evropské "kolegy". Příčnými ulicemi napravo prosvítalo v dálce moře, na druhé straně jsme viděli kopce a na nich vilky.

Potkali jsme také krámek s hudebními nástroji, ale radši jsem ani nešel dovnitř. Bál jsem se, že bych jen litoval, co všechno si nemůžu koupit. Obchod s elektronikou byl opravdu tam, kde nám ho navigace slíbila, a i když neměli přesně ten model, který Petr chtěl, vyhovující přístroj sehnal. Cena kupodivu nebyla vyšší než u nás.

Pak byl čas na kafe a já měl hlad, tak jsme zalezli do jedné nedaleké kantýny. Právě včas, protože venku začalo pršet. Dal jsem si jedno z nabízených "rychlojídel". Tím myslím, že ho měli připravené v proskleném pultu a jen mi ho ohřáli v troubě. Byla to menší porce rýže s tuším vepřovým masem a omáčkou. Jak se říká "hlad je nejlepší kuchař" a mně chutnalo. Cena čtrnáct dolarů byla akceptovatelná. Než jsem dojedl, přestalo pršet a my se vydali na procházku směrem k přístavu.

Míjeli jsme krásnou cihlovou budovu dívčí školy a internátu, procházeli kolem nízkých "paneláků" a mířili k více než 300 metrů vysoké věži "Sky Tower", ze které se prý dá skákat bungee jumping. To mi prozradil Petr, který byl ve městě už den před tím a podíval se i do místního muzea. Nadšeně mi líčil maorský bojový tanec Haka, který tam návštěvníkům demonstrovali. Nejen tanečníci, ale i přihlížející se prý dostávali skoro až do transu. Věřím. Haka jsem párkrát viděl v televizi, mimo jiné i na zápasech Rugby, kde ho Zélandské týmy často předvádějí. Je to vážně paráda. Proti Maorům bych rozhodně bojovat nechtěl.

Mimochodem, po cestě jsme narazili na nízkou dřevenou budovu s nápisem "House of Rugby". Musel jsem si ji vyfotit. Tenhle sport pro drsňáky, stejně jako tetovaní Maorové a pták kiwi, prostě k Zélandu patří. Kiwiho jsme potkali o chvíli později, jeho socha stála před obchodem se suvenýry kousek od Sky tower.

Auckland je město kontrastů a to nejen díky kombinaci palem a jehličnanů na předměstí. V centru můžete vidět dřevěné stavby, jako třeba zmíněný dům rugby, v těsné blízkosti prosklených moderních věžáků, pod kterými se krčí skoro až středověce působící krásné kamenné budovy a kostely. Navrch přidejte onu futuristickou vyhlídkovou věž a máte architektonickou všehochuť, kde si snad každý najde svoje. Kupodivu to nevypadá nepatřičně ani kýčovitě.

Přístav působil čistým a docela poklidným dojmem a já se kochal oceánem. Chvilku jsme se vzájemně fotili a pak našli zastávku našeho zpátečního autobusu. Je hned u mola.

Cesta zpět nám ale trvala o poznání déle. Byli jsme o pár stanic dál, ale hlavně jsme očividně trefili dopravní špičku, která si s tou pražskou v ničem nezadá.  Hezký kus cesty jsme popojížděli doslova po metrech a začínali se bát, abychom byli na letišti včas. Mně o nic nešlo, já měl tašku odbavenou, ale kluci potřebovali doporučenou dvouhodinovou rezervu. Naštěstí, asi po čtvrt hodině nervy drásajícího loudání, si autobus cestu našel a stihli jsme to. Cestou jsem zahlédl obchod s nápisem "Vintage amps" a představoval si všechny ty krásné staré a raritní kytarové aparáty, které bych si opět nemohl koupit.

Vyzvedli jsme si zavazadla v hotelu - já jen svůj batůžek a vyrazili na letiště. Ve tři čtvrtě na tři nás čekal let na Tahiti a já se nemohl dočkat.

Čekání na odlet jsem si na aucklandském letišti krátil prohlídkou obchodů a snažil se vzdorovat mnohým lákadlům. Utrácet se bude až cestou zpět. Potřeboval jsem ale nějaké alespoň symbolické dárky a nakonec vybral tři přívěsky na krk s mušlí paua. Vyleštěná paua má zářivě modro-tyrkysovou barvu a působí možná až trošku kýčovitě, ale chtěl jsem něco typicky novozélandského a právě tahle mušle je tu hodně oblíbený suvenýr. Uvažoval jsem i o charakteristickém kostěném háku na krk pro sebe, ten už ale v Čechách nosí kde kdo a já se stejně nerad vzdávám svých žraločích zubů, tak jsem háky přenechal jiným.

Dost mě taky lákala maličká, velmi realistická figurka ptáka kiwi. Měla na sobě dobře maskované tlačítko a po zmáčknutí vydávala legrační zvuky, prý inspirované reálným hlasem kiwiů. Od koupě mě ale odradila cedulka "made in Taiwan". Nic proti Taiwanu, ale když už je člověk na Zélandu, chce něco právě odtud. Tedy alespoň já chci. Po výrobci přívěsků jsem raději nepátral.

Pak už jsme letěli vstříc rajskému ostrovu květinových věnců a černých perel. Letadlo patřilo společnosti Air Tahiti a na palubě nás vítal polynéský personál místním pozdravem "Ia Ora Na". I tentokrát jsem měl kliku a nemusel k okýnku. Na trojsedačce jsme seděli dva - já a nějaký pán, jehož tvář jsem dokonale zapomněl, místa tedy bylo i tentokrát dost. Tomáš s Petrem byli kdesi daleko za mnou.

Tahitské aerolinky jsou oproti těm zélandským skromnější. Televize před každým pasažerem sice nechyběla, ale obraz na té mé byl tak mizerný, že se moc koukat nedalo. Navíc většina programů byla ve francouzštině a tak jsem si raději četl.

Oproti předchozímu letu byl tenhle docela krátký. Z Aucklandu je to do Papeete lehce přes 4000 kilometrů, tedy asi pět hodin cesty. Takhle zpětně mám pocit, že to byla chvilka a cestou se nic zajímavého nepřihodilo. 

Příště o objevení ráje, o zlém kapitánovi a slavné vzpouře.