Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (6.)

Šestá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát o velkých přípravách, o Polynésii a korálových atolech.

Štěstí přeje připraveným

Oficiálně jsem se přihlásil v březnu a za pár dnů odeslal zálohu na letenku. Potom začalo období příprav, nedočkavosti a opět i pochybností a obav. Například ve Stinglově knize Vládcové ráje jsem se dočetl, že atoly Francouzské Polynésie jsou zamořeny komáry a bodavými muškami. To nebyla moc lákavá vyhlídka, ale dobrá, koupím si pořádný repelent.

Stingl dále píše, že pokud přijde velká vlna tsunami, přežene se atolem jako parní válec a nic na něm nenechá. Poznámka: Modlit se, aby nepřišla tsunami a Stingla raději dál nečíst.

Potom mi od Tomáše přišla letenka a já mále upadl do mdlob. Poletím z Prahy sám do Londýna, odtud do Aucklandu, ale z nějakého neznámého důvodu (zřejmě cena) přes Los Angeles, kde bude jen krátká zastávka na tankování. Teprve v Aucklandu se setkám s Tomášem a jeho kamarádem Petrem. Z Nového Zélandu pak poletíme na Tahiti, kde jednu noc přespíme a ráno nás potom menší vrtulové letadlo dopraví konečně na Fakarava.

Už jsem se myslím zmiňoval, že létání moc nemusím. V letadle se necítím dobře a nemám rád dlouhé sezení ve stísněném prostoru. Přiznávám, že se i trochu bojím, byť to na mě asi není vidět.

Taky jsem si vzpomněl na zoufalý let z Kuby, kdy mi bylo celých deset hodin v letadle ukrutně zle od žaludku. Začal jsem pochybovat, jestli jsem se rozhodl správně.

Měl jsem obavy, už když jsem si myslel, že poletím přímo a cesta bude trvat kolem dvaceti hodin. A najednou tohle. Ke všemu vůbec poprvé budu cestovat sám a to nejen tam, ale i zpátky. Tomáš s Petrem mi totiž na zpáteční cestě budou dělat doprovod jen na Tahiti. Pak budu muset znovu do L.A., kde tentokrát přespím v hotelu a druhý den odpoledne zamířím opět do Londýna. Tam budu čekat asi pět hodin a pak teprve hurá domů do Prahy.

Byl jsem z toho všeho poněkud vyveden z míry, ale pak jsem si řekl, že na to musím koukat z té lepší stránky. Poletím přes půl světa, navštívím na pár hodin Londýn, vždycky mě lákal Nový Zéland a teď se tam jen tak mimochodem taky podívám (v Aucklandu budu mít čas přinejmenším celé dopoledne), no a nakonec mě čeká ještě noc a víc než půl dne v Los Angeles.

Polynésie, Amerika, Nový Zéland, Anglie a to všechno pěkně v „jednom balíčku“. Trošku se otrkám a vrátím se plný nových zkušeností a zážitků. Pokusím se ignorovat, že kvůli tomu tak trochu zbytečnému záletu do Aucklandu strávím v letadle o deset hodin déle, než kdybych z L.A. mohl letět rovnou na Tahiti a všechno bude fajn.

Pak už mě čekalo jen jedno nepříjemné překvapení a to v pojišťovně. Kromě klasické cestovní pojistky s přihlédnutím k rizikovým sportům, jsem totiž považoval za rozumné připlatit si i pojištění storna zájezdu. Při takhle vysoké ceně dovolené jsem prostě nechtěl riskovat. Netušil jsem ale, že samotná pojistka spořádá sumičku, za kterou bych mohl strávit pár dnů u moře třeba v Chorvatsku. Jen ten jediný den v L.A. mě stál asi 600 ,- navíc, Amerika je totiž, jak jsem byl informován, nějaké speciální a dražší pásmo. Co se dá dělat? Dal jsem se na vojnu, musím bojovat! Teď už to přece neodpískám.

Následující měsíce jsem žil ve velkém očekávání a trochu i v obavách, aby se ještě nepřihodilo něco, co by mi zabránilo odletět. Raději jsem se rozhodl, že pro jistotu nebudu v létě ani boxovat, což jindy o prázdninách dělávám. Teď jsem ale nemohl riskovat zlomený nos, žebra nebo třeba rozseknutý ret, zkrátka nic co by mi mohlo zabránit v potápění a tak jsem se násilných sportů vzdal. Místo toho jsem si rozšiřoval znalosti o Polynésii a při té příležitosti jsem pochopil, že v místech, kam se chystám, je opravdu draho. Tomáš mě trochu uklidnil, když mi na dotaz odpověděl, že nepředpokládá žádná další mimořádná vydání na místě. Všechno potřebné je v ceně zájezdu, kromě čtyř obědů. Ale i tak jsem si říkal, že když už budu cestovat po světě, chtělo by to mít pár korun (eur, dolarů) v kapse navíc, jen tak pro jistotu. Co kdybych narazil na něco extra zajímavého? Třeba nějakou pěknou kytaru v Los Angeles... A taky jsem se trošku bál nečekaných komplikací. Ona samotná letenka z Tahiti domů, pokud bych si náhodou musel pořizovat jinou než tu, co už jsem měl, by mi slušně pustila žilou. A tak jsem pilně pracoval, šetřil a dokonce i s těžkým srdcem rozprodával některé méně využívané hudební vybavení.

Termín odletu byl ale ještě daleko a mě čekala spousta práce. V příštích pěti měsících jsem musel, kromě běžných pracovních povinností, především dovést k maturitě svou ne zcela bezproblémovou třídu, chrlil jsem obrázky pro plánovanou knihu, odehrál řadu koncertů s kapelou a stihl si ještě udělat trenérský kurz. Čas utíkal rychle a najednou tu byly prázdniny.

V červenci jsem si zařídil dočasné vízum do USA (ESTA) a na poslední chvíli ještě musel vyřešit problém s dokumentační technikou.

Můj obyčejný foťák se nedávno rozbil, ten podvodní za moc nestál, ani když byl před pěti lety nový a jinak mám jen nejlacinější malou kameru. Nejsem zrovna zdatný fotograf, popravdě mě pořizování obrázků ani nijak zvlášť nebaví (snad proto, že dneska fotí všichni všechno a pořád), ale na takovouhle cestu bych se asi vybavit měl, říkal jsem si.

"Pozemní" foťák mi nakonec spadl do klína bez práce, rodiče si totiž koupili zrcadlovku a věnovali mi svůj starší, ale pořád velmi slušný kompakt. Zbývalo tedy něco pod vodu.

Tomáš Kotouč je profesionální podvodní fotograf a slíbil mi, že dostanu všechny obrázky, které pořídí, i tak jsem ale chtěl mít něco svého. Jestli se mám opravdu potápět v hejnech žraloků, asi by stálo za to mít jednu z těch akčních minikamerek, se kterými se poslední dobou roztrhl pytel. Po dlouhém váhání zda by nestačilo nějakou si jen půjčit, jsem si jednu pořídil a doufal, že to je poslední větší investice s cestou spojená. A pak už tu byl srpen.

A kam že to vlastně poletíš?

O Polynésii jsem se toho dozvěděl mnoho, především, že je obrovská a že bývá označována za ráj na zemi. Zde by možná bylo třeba být konkrétnější, protože Polynésie je široký pojem. Já směřoval do té Francouzské, která sestává z mnoha ostrovů s celkovou rozlohou přes 4000 km čtverečních. Jak už název napovídá, tyto ostrovy, ostrůvky a atoly patří Francii a jejich administrativním centrem je město Papeete na Tahiti, kde jsem měl strávit dvě noci.

Hlavním cílem mé cesty ale bude atol Fakarava, který je součástí souostroví Tuamotu. Tuamotu tvoří osmdesát (někde uvádějí 77) samostatných atolů, z nichž nejvýznamnější je Rangiroa, a kromě Fakaravy, která je co se týče velikosti druhá v pořadí, sem patří i Raroia, kde kdysi přistál Thor Hayerdahl na svém slavném voru Kon -Tiki.

Co je to vlastně atol? Původně jsem myslel, že korálový ostrov sopečného původu, ale zdá se, že je to trošku složitější. Aby vznikl atol, musí původní sopečný ostrov nejdřív zmizet zpátky pod hladinu a nad ní po něm zůstane jen jakýsi korálový prstenec s lagunou. Je ale třeba dodat, že prstenec rozhodně nemusí mít kruhový tvar. Bez laguny každopádně není atol. Alespoň takhle se to píše v knihách i na internetu (a co se píše na internetu, to je pravda pravdoucí).

Archipelag Tuamotu se svými přibližně 900 km čtverečními patří k těm nejrozsáhlejším na světě. Na délku má zhruba 1500 km a samotný atol Fakarava je dlouhý šedesát a široký třicet kilometrů.

Z Prahy je to do Francouzské Polynésie podle internetového kalkulátoru leteckých vzdáleností 16 000 km, já ale, jak už jsem se zmínil, bohužel přímo letět nemohl. Čekal mě totiž onen "zálet" na nový Zéland a tam je to od nás směrem přes LA ještě o 4000 kilometrů dál. Z Nového Zélandu na Tahiti to pak máme dalších 4000 km a na závěr asi 450 km z Papeete na Fakarava. Celkem nám to dělá necelých 25 000 kilometrů.

Škoda, že zpátky nepoletím druhým směrem, byla by to pěkná cesta kolem světa. I takhle to bude stát za to, tušil jsem a psychicky se připravoval na dlouhý a náročný výlet.

Starosti cestovatelovy

Odletět jsem měl 5. 8. a posledních pár dnů jsem prožil ve stavu silné nervozity. Bál jsem se především letu a taky mě trošku vyděsil zcestovalý kamarád vyprávěním o tom, jak často prý zavazadla nedorazí na místo určení.

Představa, že přiletím na Tahiti a má taška s kompletní potápěčskou výbavou bude kdoví kde, mě doslova děsila. Pochyboval jsem totiž, že by mi ji někdo dodatečně dopravil na Fakarava. Jaké jsou na místě ceny za půjčení výstroje, jsem se neodvažoval hádat, někde jsem totiž četl, že na Tahiti snad ani neznají slovo levný. A tak jsem rychle zjišťoval od jiného kamaráda, který léta pracoval na letišti, jestli je možné nějak zvýšit šanci na úspěšné doručení zavazadel.

Nejjednodušší by pro mě bylo, nechat si tašku poslat rovnou až na Tahiti – cílovou destinaci na mé letence (jak to přesně bude s přeletem na Fakarava jsem se měl dozvědět až od Tomáše v Aucklandu), riziko je při tom ale naopak největší. Nabízelo se hned několik příležitostí pro ztrátu zavazadla - přestup v Londýně, mezipřistání v L.A. (i když tam asi nic vykládat nebudou), další přestup v Aucklandu.

Bezpečnější by tedy asi bylo tašku si vždycky vyzvednout a znovu odbavit. Jenže to je zase otrava. Nakonec jsme se s letištním kamarádem shodli na tom, že bude nejlepší zeptat se při prvním odbavení přímo personálu za přepážkou a potom prostě doufat.

Pro jistotu si ale do příručního zavazadla zabalím masku (rozumí se potápěčskou, ta čertovská z Mikuláše by mi asi moc platná nebyla) a počítač. Pokud mi to projde jako zatím v minulosti vždy, vezmu si na palubu kromě batohu i taštičku s dýchací automatikou. Takový byl plán.

Nejen zavazadlo mi ale dělalo starosti, přemýšlel jsem taky, jak zařídit, abych při tak dlouhé cestě netrpěl hlady víc, než je nezbytně nutné. Jen cestou tam mě čekalo 30 hodin na palubě letadel, k tomu víc než tři hodiny v Londýně, dvě v L.A. a celý půlden v Aucklandu. Bylo třeba se na to připravit.

Jsem poněkud nestandardní strávník. Obvykle vůbec nejím obilniny ani mléčné výrobky (tak trochu paleo strava), na dovolené jsem byl ale rozhodnut udělat výjimku a pozřít, co mi bude předhozeno.

Při kontrole své letenky na internetu jsem si zjistil, jak mě budou krmit britské a zélandské aerolinky a nebyla to žádná velká sláva. Třeba během třináctihodinového letu z L.A. do Aucklandu dostanu jen oběd a svačinu. Na základě minulých cestovních zkušeností jsem si nedělal iluze o velikosti podávaných porcí a už vůbec ne o cenách občerstvení na letišti.

Přemýšlel jsem tedy, čím se dovybavit, aby mi to pokud možno vydrželo i na cestu zpět. Nakonec jsem se rozhodl pro oříšky (ty mi paleožrouti máme moc rádi), sušené maso a trvanlivé klobásy. Pěkně jsem si to rozdělil – do batohu na cestu tam, do tašky na cestu zpáteční.

A tím se dostávám k balení, což byl další problém. Až na Tahiti smím mít hlavní zavazadlo do hmotnosti 23 kg a příruční sedmikilové. Jenže na ten poslední přelet z Tahiti, jak jsem byl Tomášem předem informován, mi povolí jen dvacet v hlavním a tři kila v zavazadle příručním. Poletíme totiž menším vrtulovým letadlem. Ať jsem se snažil sebevíc, pod nějakých 25 kilo v součtu jsem se nedostal a tak jsem se rozhodl to risknout.

Při balení jsem také s nelibostí zjistil, že mi chybí šnorchl. Vždycky mám všechnu výbavu pohromadě a nepamatoval jsem si, že bych šnorchl z nějakého důvodu vyndal, nebo ho někomu půjčil. Musel tedy loni zůstat na palubě Martiny a teď už zřejmě slouží nějakému Egyptskému potápěči. Škoda. Měl jsem ho od začátku a hodně toho se mnou prožil. Koupit nový nebylo kdy, balení jsem si totiž takticky nechal na večer před odletem (jako obvykle). Naštěstí pro samotné potápění není šnorchl až tak důležitý. Je to jen taková pojistka. Může se stát, že budete muset po vynoření (nebo před zanořením) někam doplavat po hladině a když při tom nemusíte zaklánět hlavu, abyste ji udrželi nad vodou, je to pohodlnější. Navíc třeba chcete vidět pod sebe. Jenže vzduchu v lahvi není nevyčerpatelná zásoba a tak se při plavání s obličejem pod vodou šnorchl může hodit. Já si ho dřív bral skoro vždycky, i když na masce trošku překáží. V Polynésii to tedy budu muset zvládnout bez něj.

Příště o cestě přes půl světa.