Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (5.)

Pátá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát o kladivounech z Daedalusu, strastech potápěčových a velkém rozhodování.

Nouzový Daedalus a jeho kladivouni

Bahamy tedy padly a v létě mi nakonec nezbylo než se podívat, kam se dá letos vyrazit s Martinou a její egyptskou posádkou.

Zaujalo mě safari na Daedalus Reef, což je lokalita, kterou jsem rozhodně vidět chtěl. Daedalus najdete asi 80 kilometrů východně od Marsa Alam a je to jedno z míst kde je docela slušná šance potkat nějakého toho žraloka. Především kladivouni bronzoví (Sphyrna lewini) se tam prý často objevují a když máte štěstí, můžete narazit i na žraloka liščího (Alopias vulpinus), který dostal jméno podle mimořádně dlouhé horní části ocasní ploutve. Bahamy to sice nejsou, ale jako "nouzovka" je to rozhodně parádní volba. A tak jsem se přihlásil.

Druhý týden v srpnu jsem si tedy opět sbalil fidlátka a vyrazil na letiště, kde jsem ke své radosti potkal i několik známých tváří z loňska. Nejen Martinu s Rendou a jejich děti, ale také mohutného a vždy pozitivního Vorvaně (Pavla) a jeho buddynku Ivču, učitelku - potápěčku Renatu z Prahy s dcerou... Prostě dobrá parta.

Vozíčkář Pavlík tentokrát chyběl, ale místo něj jsem sdílel kajutu s dalším Pavlem - asi pětapadesátiletým bankovním úředníkem z Prahy. Byl to poměrně ostřílený potápěč a Daedalus měl taky jako náhradní řešení. Původně plánoval Galapágy, ty mu ale zrušili a on nechtěl zůstat doma. Vyklubal se z něj velmi příjemný společník a znalec Whisky - měl s sebou dvě lahve velmi kvalitního obsahu a ochotně se mnou dělil. Dal mi také názorný příklad toho, co znamená optimistický přístup k životu, když mi vylíčil svůj boj s rakovinou (tuším žaludku). Nebýt velké jizvy na břiše, nepoznal bych, že je vážně nemocný. Na nic si nestěžoval a žil (doufám, že stále žije) naplno. Prostě frajer.

Potápění bylo vynikající a já si do seznamu mohl připsat tentokrát čtyři dalších žraločí pozorování. Viděl jsem tři krásné kladivouny bronzové a jednoho šediváka. Nejmenší z nich měl tak metr šedesát, největší možná dva a půl metru. Voda zkresluje a ani tentokrát nešlo o žádné velmi blízké setkání, ale přinejmenším jeden z nich byl určitě větší než já. Konečně pořádné kusy! Tohle safari už se mému snu blížilo mnohem víc. Jen kdyby taky mé milé paryby chtěly připlavat blíž a chvilku se zdržet.

Byl to výlet podle mého gusta téměř se vším všudy. Trošku jsem sice opět záviděl, když mi Martina vyprávěla (pochopitelně paní Martina, lodě sice také svým způsobem vyprávějí, ale nebývají takhle konkrétní), jak se jednou na Daedalusu těsně vedle lodi vynořil žralok velrybí, nebo když mi Renda pouštěl video z Brothers Islands, kde se potápěl snad s pěti velkými longimany současně, ale to byly jen maličkosti. Užíval jsem potápění a večer se v leže na nejvyšší palubě kochal hvězdami nad Rudým mořem.

Na zpáteční cestě jsme zkusili štěstí v zátoce dugongů poblíž Marsy. Hlavní atrakce se bohužel nedostavila, ale viděli jsme několik karet opravdu úctyhodných rozměrů a k tomu krásného pilohřbeta skvrnkovaného (Rhinobatos punctifer). Tahle velmi zajímavá paryba se řadí mezi rejnoky, připomíná ale spíš křížence rejnoka (hlava a prsní ploutve) se žralokem (hřbetní ploutve). Byla to taková hezká tečka za tím naším výletem, jak by řekl klasik.

Velmi povedená dovolená. Dokonce i obligátní zánět zvukovodu se tentokrát projevil jen velmi mírně a za dva dny jsem už o něm nevěděl.

Nejsem správný potápěč, ale snažím se

Po návratu jsem tak trošku bilancoval. Od mého prvního ponoru uběhlo něco přes sedm let, za tu dobu jsem zvládl 109 ponorů. Pro někoho možná směšně nízké číslo. Ale já jsem se s tím, že budu jen sezónní potápěč, smířil už dávno. Dvě zaměstnání, kapela, cvičení a pár dalších koníčků mi na podvodní radovánky nenechávají moc času. O penězích nemluvě.

Když není potápění vaší prioritou, je docela těžké věnovat se mu často. Vyžaduje totiž poměrně dost peněz a času. Tak jsem si hned v počátcích své podvodní dráhy dal předsevzetí, že bych chtěl zvládnout alespoň deset ponorů do roka a zatím se mi tenhle minimalistický plán úspěšně daří plnit. Vlastně mi to i docela stačí. Jde mi totiž spíš o to, co pod vodou uvidím, než kolikrát a případně jak hluboko se zanořím.

Navíc se musím k něčemu přiznat. Uvědomil jsem si to až docela nedávno, ale já vlastně samotný „proces“ potápění až tak moc rád nemám. Vždycky jsem to bral jako nevšední zážitek a dobrodružství. Chtěl jsem poznat tajemný svět pod hladinou a kvůli tomu jsem víc než ochoten překousnout jisté nepohodlí. Nepohodlí, které mají na svědomí především uši (mají-li tedy uši nějaké svědomí).

Vyrovnávání tlaku mi jde totiž jen velmi pomalu a obtížně a přes všechny rady a návody, které jsem ohledně téhle problematiky dostal, mě uši bolí skoro vždycky. Nevím, čím to je a ani lékařské vyšetření žádné anomálie nepotvrdilo, tedy kromě jizvy po zánětu na jednom bubínku. Zkrátka mi vyrovnávání tlaku nejde, a zatímco jiným stačí jen polknout, předsunout čelist nebo si lehce „fouknout do nosu“, já musím foukat vždycky a někdy tolik, až mi vylézají oči z důlků. Není to asi zrovna zdravé a hlavně, jak už jsem zmínil, namožené bubínky prostě bolí. Taky to znamená námahu, která mě pod vodou vždy stojí něco drahocenného vzduchu z lahve. A tak se občas přistihnu, jak v duchu závidím potápěčům, kteří si ponory opravdu užívají, radují se jen z toho, že jsou pod hladinou, a kdyby to šlo, klidně by se nadšeně potopili i do hrnku s vodou, i když tam nic k vidění není. Ale není to stížnost, spíš jen takový povzdech. Bolavé uši a ostatní drobné komplikace mi přece nebudou bránit v cestě za žraloky.

Cook, Heyerdahl a já

Měl jsem tedy za sebou necelých 110 ponorů, během kterých jsem potkal deset žraloků tří různých druhů. Zatím toho není moc, co bych o nich mohl napsat. Všechny jsem v podstatě jen z dálky zahlédl a sotva měl čas určitě druh. Jediný konkrétní poznatek, který jsem si o nich vytvořil, je, že o kontakt s námi příliš nestojí. O nějaké agresivitě se vůbec nedá mluvit.

Chtěl jsem toho ale rozhodně vidět a dozvědět se mnohem víc. Stále jsem snil o blízkém setkání žraločího druhu a obával se, že dokud si tenhle sen nesplním, nebudu mít v životě klid.

Z Daedalusu jsem se vrátil na konci srpna a čekal mě dlouhý školní rok na suchu. Do prázdnin daleko a přede mnou spousta pracovních starostí. Pak mi ale od Tomáše Kotouče přišel velmi zásadní e-mail. Nabídka cesty za útesovými žraloky do Francouzské Polynésie v polovině příštího léta. Uvedená cena zájezdu byla ještě děsivější než za Bahamy a málem jsem mail zavřel už jen kvůli tomu, ale pak jsem si prohlédl Tomášovy úžasné fotky z minulého výletu do Tichomoří, přečetl jeho komentáře o hejnech čítajících stovky žraloků v těsné blízkosti potápěčů a najednou byl brouk v hlavě. 

Ano, byly tu i nějaké mínusy. Především samozřejmě cena, ale taky vzdálenost - o moc dál už se od nás ani cestovat nedá a já nejsem zrovna milovník létání, no a do třetice fakt, že na velkého tygra nebo dlouhoploutváka tam narazím jen s velkým štěstím. Šance na žraloky bělavé nebo dokonce bílé je pak v podstatě nulová.

Pozitiva ale převažovala: stovky žraloků čtyř různých druhů v kontaktní vzdálenosti a bez vnadění, uvidím Tahiti - ostrov, kde přistál James Cook a také slavná Bounty, kde maloval Gauguin a pro své romány našel inspiraci Melville. Navíc navštívím souostroví Tuamotu, kam doplul na voru Kon-Tiki můj velký (a hlavně reálný) hrdina Thor Heyerdahl. No a navrch perfektní termín cesty. Brouk v hlavě přidal ve svém konání na intenzitě.

Zeptal jsem se Tomáše mailem, do kdy je třeba potvrdit účast a dostal od něj pět měsíců na rozmyšlenou. Musím říct, že už dlouho jsem si tak nezapřemýšlel, jako v následujícím půlroce. Občas bylo těžké soustředit se i na něco jiného. Touha a nadšení bojovaly s pochybnostmi a obavami.

Radil jsem se s kamarády, přítelkyní, rodinou i odborníky na exotické potápění. Byť si někteří známí v duchu klepali na čelo, že chci dovolené obětovat částku, za kterou bych mohl mít velmi slušné ojeté auto, nakonec se v podstatě všichni mí rádcové shodli na tom, že bych měl jet. Je to můj životní sen, peníze našetřené mám a zážitek, na rozdíl od hmotných statků, mi nikdo nevezme (snad jedině pan Alzheimer by mohl). Jak se říká, peníze jsou od toho, aby se utrácely. A na stará kolena člověk obvykle víc lituje toho, co neudělal než naopak. Rozhodnuto - jedu! 

Příště o velkých přípravách a obavách, o Polynésii a korálových atolech.