Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (3.)

Třetí část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Dnes: Útesy sv. Jana, mořská nemoc, noční bloudění, delfíni a žraloci...

K útesům svatého Jana

Ani ostrov doutníků, rumu, salsy a boxu mi tedy žraločí štěstí nepřinesl a mně nezbývalo než doufat, že ještě dostanu šanci splnit si sen. Dočkal jsem se brzy - hned příští jaro.

Škola potápění, které vděčím za svůj první certifikát, uspořádala safari na St. John's Reef v termínu velikonočních prázdnin. Stačily by mi tedy tři dny volna navíc a mohl bych jet. Po konzultaci s Tomášem Kotoučem, který se na potápění se žraloky specializuje už roky a který je pro mé další vyprávění velmi důležitý, jsem věděl, že i když šance na žraloky v Egyptě nikdy není závratná, St. John's a duben je kombinace, která by úspěch přinést mohla.

Poníženě jsem se tedy vypravil do kanceláře ředitele školy a škemral o výjimečné volno. Dostal jsem ho s tím, že je to poprvé a naposled a zameškané hodiny jsem pak musel odučit v náhradních termínech. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Já opravdu strávím týden na lodi a uvidím žraloky! Tedy snad uvidím žraloky. Navíc, protože jsem se rozhodl na poslední chvíli, dostal jsem ještě na zájezd slušnou slevu.

A tak jsem se poprvé vypravil na potápěči opěvované útesy svatého Jana, které leží v Rudém moři něco přes dvě stě kilometrů jihovýchodně od městečka Marsa Alam. Vyplouvá se obvykle z přístavu Hamata a cesta po moři trvá zhruba 14 hodin, podle toho jak rychlou loď máte a jak vám přeje počasí.

Byl jsem trochu nesvůj z představy, že strávím týden na lodi (loď je v pořádku, na tu jsem se těšil) s lidmi, které kromě dvou instruktorů z Octopus Divers vůbec neznám. Obavy ale byly zbytečné. Společný zájem láme ledy. Taky jsem se bál mořské nemoci a toho čím nás budou krmit.

Co se týče jídla, bylo všechno v nejlepším pořádku. Mořská nemoc se mi ale nevyhnula. Dostavila se druhý den po dost náročném odpoledním ponoru. Kvůli silnému proudu jsme se tehdy museli vynořit předčasně a ve velkých vlnách. Ty mnou vzápětí začaly smýkat přes horní plochou část útesu, schovanou asi metr pod vodou. S křečovitě pokrčenýma nohama ze strachu, abych si je nerozedřel o útes a nedevastoval korály, jsem se přes ně nechal unášet asi třicet nekonečných metrů, nic jiného mi totiž ani nezbývalo. Odpor by byl marný a zbytečně vysilující. Každá vlna mi div nestrhla masku z hlavy a byl jsem rád, když jsem se konečně ocitnul na druhé straně.

Tam mě vyzvedl zodiak – typický člun připomínající do tvaru “U“ ohnutou tlustou nafukovací hadici s přidaným tenkým dnem a přívěsným motorem. Potápěči ho k přepravě na místa ponorů používají velmi často. Teď se příď zodiaku zmítala vysoko na vlnách nade mnou a já se musel hodně snažit, aby mi nedopadla na hlavu. Nakonec jsem se po značném úsilí do člunu vydrápal a následovala značně divoká plavba k lodi.

Po návratu jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jak pověstná mořská nemoc chutná. Opravdu to není nic příjemného. Nejhorší bylo zoufalství z pocitu, že na břeh vás nikdo neodveze, a i kdyby, stejně to bude trvat několik dlouhých hodin plných utrpení. Marně jsem pozoroval horizont, jak se postiženým obvykle doporučuje. Nakonec jsem to vzdal, vzal si z lékárničky příslušnou tabletku, zalezl do kajuty a usnul.

Druhý den mi bylo mnohem líp a večer už jsem stál na úzké lávce na přídi lodi, držel se zábradlí a stěží se bránil hlasitým projevům nadšení z několikametrových zdvihů a pádů přídě na velkých vlnách. Bylo to jako na nějaké horské dráze (kterou tedy nesnáším, ale tohle bylo vážně super).

Užíval jsem si týden pohodlného potápění z lodi, které se komfortem s jednodenními výlety ze břehu nedá srovnat. Nemusíte se každé ráno vláčet do potápěčské základny, čekat, až všichni nafasují výstroj, stát frontu v přístavu… Prostě ráno vylezete z postele, dáte si čaj nebo kafe a pak hned do gumy a pod vodu. Výstroj máte stále připravenou na vyhrazeném místě paluby a po každém ponoru vám jen posádka znovu naplní lahev. Pod vodu můžete až čtyřikrát denně a mezi tím jen poleháváte, čtete si, opalujete se a koupete, jíte, povídáte si nebo koukáte na filmy. Prostě podle libosti.

Lenošení na lodi je nejen příjemné, ale vlastně skoro nutné, čtyři ponory denně člověka totiž docela unaví. Je to ale únava celkem příjemná, snad proto, že má původ v něčem, co děláte rádi.

Stinné stránky? Když pominu případnou mořskou nemoc, pak je to několikrát denně opakovaná stereotypní příprava před ponorem. S úsměvem jsem vzpomínal, jak dobře jsem se cítil tenkrát v Praze u bazénu, poprvé v neoprénu a s kompletní výstrojí. Připadal jsem si jako rytíř ve zbroji. Jak bych teď uvítal možnost obejít se bez ní. Mockrát jsem záviděl Ichtiandrovi z ruského filmu Člověk obojživelník, který si pamatuji z dětství.

Kdo se někdy soukal do těsného neoprénu, ví, o čem mluvím. Když si to zopakujete čtyřikrát denně několik dnů po sobě a na palubě, která se občas docela solidně houpe, zjistíte, že byste se moc rádi téhle předponorové rutiny zbavili. Polámané nehty, záda otlačená od olověné zátěže, časem i odřené uši a nos bolavý od masky, to je prostě nutná daň za dobrodružství. Hezky rychle začnete přemýšlet, jak si to všechno usnadnit a jak si výstroj upravit, aby byla pohodlnější. Ale tyhle drobné strasti vás určitě neodradí.

Po čtrnácti ponorech, které jsem měl za sebou v Sharmu a Hurghadě, už mě nepřekvapilo množství a rozmanitost života pod vodou. Tisíce korálových ryb, k tomu i ty větší jako třeba kranasové, barakudy a občas i tuňáci, stovky perutýnů, desítky trnuch, murény a navrch sem tam nějaká ta krokodýlí ryba nebo ropušnice. Poprvé jsem také viděl delfíny. Nebylo to na St. Johns, ale poblíž Marsy, kde jsme udělali zastávku na šnorchlování. Mají tam totiž zátoku, ve které je početné hejno delfínů dlouholebých k vidění skoro pravidelně. Oblíbené mořské savce se skřehotavými hlasy jsem vždycky potkat chtěl, a tady jich bylo minimálně dvacet. Upřímně řečeno to ale nebyl zážitek úplně podle mých představ. Je to prostě taková show. Zátoka je blízko od hotelových pláží a tak tam každý den vozí čluny desítky turistů, kteří delfíny zběsile nahání. Ano, taky jsem se přidal, ale bylo mi z toho dost trapně. Pevně doufám, že kdyby tohle každodenní stíhání delfíní rodince vadilo, už by dávno změnila adresu.

Noc plná barev a úkladů

I tady jsem si užíval především noční ponory, i když v Egyptě při nich člověk musí skousnout větší společnost. Oblíbené lokality jsou většinou okupovány několika loděmi a tedy často až desítkami potápěčů. Občas to pod vodou vypadá trochu jako na Václaváku.

Hned při prvním nočním potápění jsem zjistil, že můžu klidně zhasnout baterku a stejně bez problémů vidím. Všechny ty reflektory lodí a svítilny ostatních potápek...Ale jinak je to v noci pod hladinou rudého moře opravdu nádhera.

Umělé světlo v hloubce přidá barvy, které jinak voda pohlcuje. První mizí červená, a když tedy vidíte pestrobarevné fotky podvodního světa, je to tím, že byly přisvíceny blesky nebo dodatečně upraveny patřičným softwarem, který červenou přidá. Pomáhá prý také červený filtr na objektivu, ale sám jsem to nezkoušel. Ve dne jsou barvy s přibývající hloubkou méně výrazné a temnější. Když si ale v noci přisvítíte, vidíte všechnu tu křiklavou nádheru a říkáte si, co všechno příroda dokáže. Málokde uvidíte takové barvy, jako na korálovém útesu.

Noční ponory mi trochu znepříjemňovali četní perutýni. Perutýn je na pohled krásná ryba a popsat ji není snadné. Možná bych použil slova půvabně rozčepýřená, především ale jedovatá. Podle mých tehdejších informací dokonce smrtelně. Později jsem zjistil, že to sice s nebezpečností perutýnů není tak horké, tenkrát jsem byl ale divemastery důrazně upozorněn, abych si ně dal při nočním ponoru pozor. Myšleno na perutýny, ze strany divemasterů obvykle nebezpečí nehrozí, tedy pokud jim z lednice na palubě neukradnete uheráček.

Perutýni totiž loví v noci a tím, že na ryby svítíte baterkou, jim to trochu usnadňujete. Oslněná ryba bývá jakoby paralizovaná a zpomalená takže ji pak perutýn (ten samozřejmě taky patří mezi ryby, ale světlo mu problémy nedělá) slupne snáz. Naplave si obvykle přímo nad svou oběť, postaví se tlamou kolmo dolů a pak vystřelí tak rychle, že to sotva postřehnete. A aby nepromeškal správný okamžik, často se na vás pod vodou přilepí. Tedy ne doslova. Plave si ve tmě někde pod vaším břichem, a protože maska z vás dělá tak trochu koně s klapkami na očích, nemusíte tenhle nechtěný doprovod zaregistrovat. Když si pak sáhnete třeba pro budík tlakoměru, můžete se bodnout o jedovatý trn, kterých mají perutýni hned několik. Prý dokážou bez problémů propíchnout i pětimilimetrový neoprén. Byl jsem tedy raději ve střehu, a i když jsem jako lovecký usnadňovač záludnému predátorovy párkrát posloužil, nepíchnul jsem se ani jednou.

Užil jsem si ale jiné noční dobrodružství. Pokud člověk není ostřílený profesionál, neměl by se potápět sám. Vlastně by neměl, ani když zkušený je. A tak se obvykle dávají dohromady takzvané buddy teamy - spolupracující dvojice. Problém, který pod vodou s buddym snadno vyřešíte, se vám při sólo ponoru může stát osudným.

My byli ale na onom nočním ponoru v partě tři. Protože jsem na lodi žádného známého neměl, přidal jsem se k jednomu manželskému páru. On byl zkušený potápěč, ona zdaleka ne tolik. Ale v tom problém nebyl. Ten spočíval ve ztrátě orientace. Jinými slovy jsme prostě zabloudili. To se stává celkem často a dokonce se říká, že existují jen dva druhy potápěčů – ti, kteří se pod vodou ztratili a ti, kteří to nepřiznají. Já se přiznávám bez mučení, orientace pod vodou není moje silná stránka ani ve dne, natož potmě.

Nejdřív jsme proplouvali korálovým kaňonem, který se neustále zužoval. Když jsem pak posvítil nahoru, s mírným zděšením jsem v duchu konstatoval, že se kaňon změnil v jeskyni. Těch je v útesech Rudého moře spousta a ve dne jsou opravdu krásné. V noci už jsem se ale z neznámého uzavřeného prostoru příliš neradoval, jsem totiž maličko klaustrofobní. Ani má společnost nebyla objevem příliš nadšena, soudě podle rozšířených očí za sklem masek. Báli jsme se, že se zasekneme ve stále se zužujícím tunelu a budeme muset pracně couvat. Ono to s tou výstrojí a lahvemi na zádech není úplně snadné, když v tom nejste kovaní a navíc při tom pracuje podstatný stresující faktor - totiž vědomí omezené zásoby vzduchu. Z jeskyně se prostě jen tak nevynoříte, když vám vzduch dojde.

Naštěstí pro nás se dalo proplavat skrz. Tím jsme se ovšem ocitli neznámo kde. Jak už jsem psal, obvykle je na nočních ponorech pod vodou světel víc, než by člověk chtěl. Tady ale byla naprostá tma. Kromě těch našich ani světýlko. Abych ale nezveličoval nebezpečnost situace. Když se ztratíte, neděje se vlastně nic hrozného. Pokud nenajdete loď a dochází vám vzduch, prostě se vynoříte. Obvykle se vám nepodaří uplavat pod vodou víc než pár set metrů, pokud vás zrovna neuchvátí proud, z lodi tedy uvidí vaše světla na hladině a vyzvednou si vás. Ve dne, kdy vám baterka nebo stroboskop nepomůže, použijete k signalizaci svítivě zbarvenou bóji, kterou, jako zodpovědný potápěč máte stále při sobě. Nás tenkrát proud neodnesl a žádná tragédie tedy nehrozila, nicméně být ztracen ve tmě v moři není nic moc příjemného. Ale nepanikařil jsem. Už dávno jsem se v podobných situacích naučil uklidnit dřív, než začnu něco dělat. Panika vás totiž pod vodou může snadno i zabít. Rozhodně vám nepřinese nic dobrého, jako ostatně asi nikdy. A tak jsem si svým způsobem tu trochu napětí užíval.

Mozek mi to zpestřoval představami bílého žraloka, který se najednou objeví v kuželu světla mé baterky. Ani to mě kupodivu nevyděsilo. Spíš mi bylo trapně, že se asi budeme muset potupně vynořit a nechat se vylovit jako zbloudilí trumberové.

Po chvilce jsme v dálce uviděli náznak blikajícího stroboskopu a mysleli, že je to ten pod naší lodí. To je obvyklá praxe – pár metrů (obvykle pět) pod zádí visí na laně rezervní lahev se vzduchem pro případ, že by někdo potřeboval delší dekompresní zastávku a neměl co dýchat. Na lahvi je v noci připevněn stroboskop a třeba ještě stará ploutev, aby potápěč snáz identifikoval svou loď. Tentokrát ale blikající světýlko patřilo jinému ztracenému kolegovi. Což jsme zjistili, až když jsme ho pár minut pronásledovali. Nicméně od něj už naše loď vidět byla a trochu vzduchu ještě zbývalo, takže jsme vyvázli bez ostudy a s novými zkušenostmi.

Ale teď to hlavní – žraloci. Ano, na St. John’s jsem se s nimi setkal. Nebylo jich tolik, jak jsem doufal a byli dál, než bych si přál, ale stejně jsem se z nich radoval. Dohromady byli tři. Dva zhruba metroví bělocípáci podobní tomu ze Sharmu a jeden žralok šedý útesový nebo, chcete-li, spanilý (Carcharhinus amblyrhynchos). Všichni se drželi docela hluboko (pod dvacet metrů) a nejméně deset metrů od nás. O bližší kontakt očividně nestáli, takže jsem na tu dálku sotva rozeznal druh. Tedy bělocípáka poznáte snadno, ale „reef sharks“ jsou si dost podobní. Šediváka jsem identifikoval spíš vylučovací metodou. Prostě je v Egyptě poměrně běžný, na rozdíl od dalších podobných druhů. Naštěstí se mi ho podařilo vyfotit a obrázek pak, navzdory mizerné kvalitě, mou diagnózu potvrdil.

Víc mi toho útesy svatého Jana nenabídly. Ne, že by toho bylo málo, ale má touha pořád nebyla ukojena, naopak spíš rozdmýchána. Takže pokračování příště, pomyslel jsem si a nevěděl, že to příště bude na stejném místě.

Příště o želvách rudomořských, žraločích jistotách a bahamském zklamání.