Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (2.)

Druhá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravit rozhodl, co po cestě zažil a zda své štěstí našel.   

Můj první

Potápěčskou licenci jsem tedy měl a teď hurá za žraloky! Takhle jsem si to maloval. Těšil jsem se na úžasná mořská safari na lodi v Egyptě a už jsem se viděl na fotce s pořádným Longimanem. Spousty takových obrázků najdete na stránkách různých potápěčských agentur a já zoufale toužil mít alespoň jeden vlastní. Jenže se objevila další překážka.

Ano, žraloci v Rudém moři jsou, ale když nemáte zrovna štěstí – a to já obvykle nemívám – neuvidíte je kdykoli a kdekoli. Ideální termíny jsou jaro a podzim. Většina agentur safari ani v jiných obdobích neorganizuje, nebo alespoň ne taková, kde by byla šance vidět velké ryby. No a já jsem učitel, takže mám dovolenou jen v létě. Vzít si volno mimo letní prázdniny je u nás skoro nemyslitelné.

Ano, asi jsem mohl pátrat důkladněji a zjistit dřív než před pár lety, že se přeci jen sem tam někdo najde, kdo „žraločí“ safari v létě uspořádá. Nicméně tenkrát jsem žádnou takovou nabídku nenašel a na exotičtější lokality jsem pro změnu neměl dost peněz. Na příštích pár let jsem se tedy musel smířit jen s letními pobyty v egyptských hotelech a jednodenními výlety za potápěním z malých lodí.

Poprvé jsem se potápěl v Rudém moři kousek od Hurghady ještě jako OWD. V setkání se žralokem jsem tam vůbec nedoufal a také se žádné nekonalo, ale malou útěchou mi byla má první půvabná kareta. Želvy jsem měl rád už jako dítě a pod vodou je na ně obzvlášť hezká podívaná. Na břehu bývají těžkopádné a nemotorné, když ale plavou, jsou elegance sama. Mávají důstojně ploutvemi, jako by to byla křídla. A jedna z nich se tenkrát připlavala podívat na můj úplně první rudomořský ponor.

Další léto jsem vyrazil na sever Egypta do Sharm el Sheikhu. Slyšel jsem totiž, že moře je tam ještě hezčí a bohatší než u Hurghady.  Důkladně jsem si to prověřil a souhlasím.

Nejoblíbenější lokalita je národní park Ras Muhammad. Mezi potápěči je to pojem a je skoro povinnost vypravit se tam alespoň jednou. Z přístavu v Sharmu se k cíli dostanete lodí za pár desítek minut a já si tam tehdy s místním divemasterem slovenského původu střihl hned šest ponorů.

Potápění bylo samo o sobě zážitek, a co je hlavní, tady už se na mě štěstí usmálo. Navzdory nepříliš vhodnému období – polovina srpna – se jeden malý žraloček rozhodl udělat mi radost a na chvilku se ukázal. Byl to žralok bělocípý útesový, zvaný též lagunový (Triaenodon obesus), jeden z nejběžnějších, které v Egyptě můžete potkat. Nepůsobí moc nebezpečným dojmem, spíš je to takový sumeček. Tenhle mohl mít tak osmdesát centimetrů a nepřiblížil se víc než na nějakých deset metrů. Naopak, když nás uviděl, snažil se urychleně vzdálit. Ale byl tam! První žralok, kterého jsem pod vodou potkal, když tedy nepočítám toho nafukovacího na lomu Leštinka. Je (nebo alespoň byl) tam ukotven na laně myslím tak v pěti metrech a voda vybělila jeho původní barvy, takže vypadá jako žraločí duch. Pamatuju si, jak jsem ho poprvé na hranici viditelnosti koutkem oka zahlédl a přiznávám, trošku mě to zaskočilo. Když nevíte, že tam něco takového je a najednou vidíte nezřetelné obrysy žraločího těla, navíc, když máte pro zubaté paryby slabost jako já, v první vteřině ve vás hrkne. Co to sakra je?! Až pak si uvědomíte, kde jste.

Ale zpátky do Egypta. Měl jsem tedy svůj první žraločí zářez na pažbě, bohužel mi ale nezbyla žádná fotografická vzpomínka. Jeden Čech z naší potápěčské skupinky sice stihl bělocípáka vyfotit, ale navzdory slibu mi fotku nikdy neposlal. Nevadí, říkal jsem si, to byl jen začátek. Hlavní je, že jsem ho viděl. Myslím žraloka, nikoli nespolehlivého fotografa, těch je všude plno.

Další rok jsem do Sharmu vyrazil znovu a ponory na Ras Muhammadu zopakoval, tentokrát ale bez úspěchu. Myslím tím bez úspěchu s pilovitými zuby, trojúhelníkovou ploutví a chrupavčitou kostrou.

Bylo to ale fajn i tak a já si užíval ostatní krásy Rudého moře – trnuchy, murény, perutýny a stovky korálových ryb nejrůznějších druhů. V Sharmu jsem také, myslím hned na prvním ponoru už rok předtím, viděl murénu tlustou jako mé stehno. Koukal z ní jen kousek, zbytek se ukrýval v útesu, takže její délku neodhadnu, ale myslím, že kdyby plavala jen tak vedle mě, asi bych poněkud znervózněl.

V Egyptě je pod vodou vždycky co obdivovat, byl ale čas posunout mé žraločí putování na další úroveň a já se rozhodl plácnout přes kapsu a spojit příjemné s ještě příjemnějším.

Za trojúhelníkovými ploutvemi na ostrov Salsy

Bylo mi třicet a už pár let jsem vášnivě tancoval Salsu. Ta má kořeny na Kubě a tam je prý žraloků plno. Viděl jsem spoustu videí ze souostroví Jadines de la Reina, kde se to podle všeho doslova hemží žraloky hedvábnými (Carcharhinus falciformis) a Perezovými (Carcharhinus perezi). Potápěči se jich dokonce mohou dotknout a krmit je z ruky. Což mi tedy připadá trošku jako cirkus, ale i tak...

Rozhodl jsem se, že pojedu na Kubu. Budu tancovat v kolébce Salsy, popíjet Mojito a hlavně, budu se potápět s kubánskými žraloky.

Zlákal jsem tedy své dvě kamarádky tanečnice a koupili jsme si zájezd na čtrnáct dnů do Varadera. Tam jsme si plánovali půjčit auto a cestovat podle chuti. Jenže můj krásný plán měl velkou trhlinu.

Navzdory všemu, co jsem o svých oblíbených parybách věděl, nevyhnul jsem se zásadní chybě. Představoval jsem si, že když je jich tolik na Jardines, což je asi 50 km od jižního pobřeží Kuby, budou jich spousty i všude jinde. Vlastně mi to také potvrdili Kubánci, které znám z pražských tanečních klubů. Jenže chyba lávky. Takhle to vážně není. Přinejmenším tedy ne v každém ročním období a rozhodně ne v srpnu. To jsem se dozvěděl dva dny před odletem od člověka, který potápěčské zájezdy na ostrov svobody pravidelně pořádá.

Řekl mi, že opravdová šance je celoročně jen na Jardines a tam se nedá dojet jen tak lodí na jednodenní výlet. Je to totiž chráněná oblast a o povolení ke vstupu prý člověk musí žádat snad čtrnáct dnů předem. Výlet je pak přinejmenším na pár dnů (tuším pět) a jeho cena je skoro stejně vysoká, jako náš zaplacený dvoutýdenní all inclusive pobyt v hotelu.

A že v srpnu jinde na Kubě na žraloka narazím jen těžko, mi potvrdila i jedna místní profesionální potápěčka, které jsem napsal mail. V zoufalství jsem se ptal na lokalitu, kde by byla alespoň nějaká naděje uvidět trojúhelníkovou ploutev a jeden tip jsem dostal.

Jedná se o bývalou pirátskou základnu, která nese jméno po tlusté šenkýřce z tamní krčmy - Maria La Gorda. Takhle jsem to tedy alespoň slyšel. Na západním konci má ostrov svobody dva protáhlé výběžky a tlustou Marii najdete na tom spodním. Mimochodem, když si vyhledáte internetovou (nebo jinou) mapu Kuby, zjistíte, že její západní cíp trošku připomíná hlavu murény nosaté s otevřenou tlamou a symbolem národního parku Peninsula de Gunanahacabibes místo oka (tedy pokud víte, jak muréna nosatá s otevřenou tlamou vypadá a navrch máte fantazii jako já). No a na její spodní čelisti leží Maria La Gorda. Námořní loupežníci zmizeli, jméno po macaté hospodské zůstalo.

Právě tam bych snad mohl narazit alespoň na chůvičku - jinými slovy žraloka vouskatého (Ginglimostoma cirratum). Není to sice zrovna mořský predátor podle mého gusta, v porovnání s ostatními žraloky působí neškodně až trošku přitrouble (Neber si to tak, chůvičko, já jsem na tom podobně.), ale snad alespoň něco.

"Kdyby sem to byl býval věděl..."

Na Kubu jsem tedy odlétal už předem trochu zklamán a navíc s obavami. Nikdy jsem nebyl tak daleko od domova a ke všemu jsem se byl těsně před cestou rozpotápět na Rumchalpě a pořídil si tam nejen slušnou rýmu, ale i lehký zánět vnějšího zvukovodu. Nebylo to poprvé a bohužel ani naposled. Každopádně jsem se bál, že přinejmenším pár dnů nebude z potápění nic. Naštěstí zánět odezněl až podezřele rychle. Už den po příletu jsem měl uši v pořádku a mohl si užívat až překvapivě čistý Atlantik u hotelové pláže.

Z celého kubánského dobrodružství mám dodnes tak trochu smíšené pocity hraničící se zklamáním. Spíš než ostrov samotný za to ale mohla má přehnaná očekávání.

Ze žraloka jsem neviděl ani ploutvičku a několikahodinová cesta k potápěčské základně na Maria La Gorda byla vlastně zbytečná. Jeden ponor jsem si tam střihl, ale popravdě to nebyl žádný zázrak. Za druhý už se mi platit nechtělo. Kdo byl na Ras Muhammadu, pochopil by mě. Jinak je ale u bývalé pirátské základny opravdu krásně, to nemohu popřít.

Další dva ponory jsem si domluvil v Trinidadu. Trinidad je malebné městečko ležící na jižním pobřeží zhruba uprostřed Kuby. Tam bylo potápění o něco lepší a hlavně zábavnější.

Byl jsem pod vodou sám se svérázným místním průvodcem, sympatickým vytáhlým hubeňourem, který mi trochu připomínal Vlastu Buriana. Potápěl se s podomácku vyrobenou harpunou, o kterou jsem se cestou v autě píchnul do nohy, a ulovil na ni velikého kraba. Vrazil mi ho pod vodou do ruky a naopak mi pohotově odebral foťák, mám tedy na památku parádní obrázek, na kterém krab vypadá ještě větší, než ve skutečnosti byl. Škoda jen, že umřel zbytečně. Můj průvodce si ho možná chtěl vzít domů k večeři, nakonec ho dal ale našemu kubánsko-českému společníkovi, příteli jedné z mých spolucestujících. Ten mrtvého kraba uložil do kufru půjčeného auta a my jsme si následně užili krásně voňavou cestu zpátky do Varadera. Ono je totiž na Kubě v srpnu poněkud tepleji a krab s námi cestoval hezkých pár hodin.

Zapomněl jsem zmínit, že náš vůz byl sedan a za zadními sedačkami, kde kdysi bývaly reproduktory, teď zely dvě velké díry přímo do kufru. Je ale třeba dodat, že krab tam měl, co se zápachu týče, silnou konkurenci. Ukazatel stavu paliva našeho postaršího Peugeotu byl totiž rozbitý a tak jsme s sebou museli neustále vozit zásobu benzínu ve velkém plastovém barelu, jehož uzávěr zrovna dobře netěsnil. Když jsme museli občas někde nechat auto přes poledne na pospas žhavému slunci, trochu jsme se báli, aby nám třeba neuletělo.

Potápění na Trinidadu pro mě znamenalo hned tři "poprvé" - poprvé jsem se v moři potápěl ze břehu a ne z lodi, poprvé jsem na sobě neměl neopren (jen tričko a kraťasy - voda měla na hladině 36 stupňů!) ani zátěžový opasek, což byl povznášející pocit. A poprvé jsem se zanořil pod hranici třiceti metrů. Bylo to fajn, ale co se týče života pod hladinou Rudé moře stále vede.

Předposlední den našeho pobytu, navzdory varování, že Atlantik je pod vodou ještě méně atraktivní než Karibik, jsem si zaplatil dva ponory z lodi poblíž Varadera. Kupodivu jsem si je užil nejvíc. Možná proto, že byly úplně jiné, než ty v Egyptě. Žádné korálově a skalnaté stěny, jen písčité dno, sem tam nějaké to menší skalisko, hejna poměrně velkých ryb a navíc potopený dělový člun pobřežní stráže. Nelitoval jsem.

Podtrženo sečteno - za čtrnáct dnů na Kubě pouhých pět ponorů. To není moc uspokojivá bilance.

A tancování? Popravdě žádný zázrak. Viděli jsme vlastně jen jediného kubánského tanečníka, který předváděl lepší výkony než ti, které znám z Prahy. Většinou jsme měli možnost pozorovat jen vystoupení pro běžné turisty, kteří byli nadšeni z jakékoli Salsy. Opravdové místní borce, kteří by si tančili jen tak pro radost, jsme nikde nepotkali. Je pravda, že ve staré Havaně skoro v každé restauraci a dokonce i na plážích hraje živá hudba, ale na ulicích se spontánně netančí, navzdory tomu, co se o Fidelovu království říká a píše. Nebo jsme možná měli jen smůlu. Člověk asi prostě musí vědět, kdy a kam přesně jít. My to nevěděli.

Varaderské kluby dokonce, k našemu zděšení, hrají převážně evropskou a americkou taneční muziku. Ruští a kanadští turisté si to prý přejí a já to raději nebudu komentovat.

Jinak je Kuba krásná, pláže jsou opravdu jako z propagačních fotek cestovních kanceláří, moře nádherně čisté a příroda fascinující. Jen já si to všechno bohužel pod vlivem žraločího a tanečního zklamání nedokázal doopravdy užít. Zpětně jsem doma litoval, proč jsem se víc nekochal například krásami staré Havany, nebo se neradoval z představy, že jsem na ostrově, kde kdysi přistál Kolumbus, místo přemýšlení o tom, jak jsem mohl být tak hloupý a nezjistit si předem, že v létě jsou žraloci na Kubě vzácní. Příště už takovou chybu neudělám!

Příště o žralocích z útesů svatého Jana.