Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (19.)

Devatenáctá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát o posledním dni v ráji, osamělé snídani na Tahiti a cestě do Ameriky.

Sbohem, můj krásný ráji

Poslední den ve Veke Veke už máme na programu jen sušení výstroje, což je poněkud komplikované. Počasí se trošku zkazilo, i když, jak už jsem se myslím zmiňoval, tady je krásně i pod temnými mraky za deště. Dnes prší docela hodně a často. Vždycky když na chvilku přestane, vyleze sluníčko a my rychle rozvěšujeme neopreny a ostatní výbavičku, kde se dá. Jenže za chvilku se zase rozprší, tak honem všechno uklízíme. Tenhle cyklus se za dopoledne opakuje čtyřikrát. Mezitím lovíme ještě poslední záběry okolí. Déšť přináší bonus v podobě duhy, která se objeví pokaždé, kdy se na chvilku vyjasní.

Odlétáme až odpoledne, ale ve Veke Veke obědy nedělají, tak jdeme za jídlem o dům dál. Tomáš včera v sousedství objevil restauraci a my se ji chytáme prověřit. Je to jen kousek od našeho ubytování směrem na jih. Přivítat nás běží místní pestrá smečka psů. Všichni mají srst plnou písku, protože je vlhko a oni se povalují na pláži.

Jíme na zastřešené verandě před restaurací a kolem vydatně prší. V laguně se prohání pár blacktipů a já se snažím vyfotit jejich černé hřbetní ploutve nad hladinou. Snad z toho něco bude. V restauraci je taky malý pult se suvenýry, ale je tu dost draho a nevidím nic, co by mě oslovilo. Kupodivu tu nemají ani nic žraločího. Tedy mají, leží tu pár falešných zubů i celé miniaturní čelisti vyřezané z kosti nebo perleti, originál ale ani jeden. Chápu, že si tu žraloky chrání a těší mě to, alespoň nějakého vyřezaného ze dřeva bych si ale odsud odvezl rád. Mám smůlu.

Chatičku jsme museli před obědem vyklidit a na odvoz směr letiště tedy čekáme spolu s ostatními v naší jídelně. Převlékám se do cestovního, protože v letadle nebývá zrovna horko. Kraťasy a sandály tedy nahrazují džíny a tenisky. Dnes není žádné velké vedro, tak se neupeču. Za chvilku už přijíždí dodávka a já se naposled pohledem loučím s Veke Veke Village. Byli jsme tu jen čtyři dny, ale stejně tuším, že mi to bude chybět. Zatím se kupodivu žádné smutné pocity nedostavují. Jsem spokojen s tím, co jsem tu zažil a taky mě čeká dlouhá a dobrodružná cesta domů, tak si ještě naplno neuvědomuji, že opouštím ráj na zemi a že už se sem nejspíš nikdy nevrátím.

Na letišti jsme za pár minut a já jsem trochu nervózní, jestli nám nadváha zavazadel projde i cestou zpět. Neoprény nedoschly docela a voda je těžká, určitě mám nad limit. Tomáš ale opět u přepážky vysvětluje, tentokrát mohutnému domorodci v uniformě, že máme dohodu s Air Tahiti a i tentokrát to vychází.

Letadlo má zpoždění, což není úplně příjemné, protože tu je jen pár dřevěných lavic k sezení a všechny jsou obsazené. Na dveřích toalet je přilepen papír s ručně naškrábaným sdělením, že záchod je mimo provoz, protože není voda. Velká louže pode dveřmi s oznámením moc neladí a Tomáš si to vesele fotí.

Místní bufet nemá ve výloze nic krom několika kousků pečiva. Přesto tam ale stojí fronta dětí. Možná má obsluha ještě něco schováno vzadu v chladicím boxu. I když podmínky k čekání na letadlo nejsou ideální a zdá se, že se tu ještě chvíli zdržíme, nevadí mi to. Kdo by odsud spěchal? Hned za silnicí před vchodem do letištní haly se prostírá laguna, kdesi v dálce po levé straně je základna Top dive a pár set metrů přede mnou zrovna projíždí žlutý zodiak s dnešní potápěčskou partou. Pozorujeme s Petrem husté šedé mraky nad přistávací dráhou a vyhlížíme letadlo. Náš starý známý tahitský vrtulák se z nich vynoří asi za půl hodiny a o chvíli později už sedíme uvnitř. Tentokrát mám místo přímo vedle vrtule. Je černá s výraznými žlutými konci, což je vidět jen, když se netočí. Kdyby mě od ní nedělilo okénko, asi bych na ni dosáhl a popravdě, není to úplně příjemný pocit, když vidíte, jak se roztáčí jen kousíček od vás. Co by se asi stalo, kdyby se za letu utrhla? No, třeba by uletěla na druhou stranu, uklidňuji se v duchu, jakoby na tom záleželo.

Tentokrát nás žádné mezipřistání nečeká a let trvá jen něco přes hodinu. Posledních dvacet minut letíme v husté neprostupné mlze, tedy vlastně v mracích a mě z toho není úplně do zpěvu, zvlášť když si uvědomím, že Tahiti má vysoké hory. Přistáváme ale bez problémů a kolem sedmé už jsme opět v Royal Tahitien hotelu.

Pokoj je stejný, jako ten, ve kterém jsme spali posledně. Původně jsme chtěli vyrazit večer do města, ale díky zpoždění a hlavně proto, že Petr s Tomášem musí ráno vstávat už po čtvrté hodině, se plánu vzdáváme.

V hotelové restauraci se koná taneční zábava. Hraje tu kapela a vybírá se vstupné, my ale, jako hosté hotelu, platit nemusíme. Máme místo na verandě s výhledem na noční Pacifik a abychom nekazili tradici, všichni si dáváme rybu. Já také poprvé ochutnávám místní pivo značky Hinano. Je v klasické hnědé lahvi a má moc hezkou etiketu s obrázkem snědé Tahiťanky s rudým květem v dlouhých černých vlasech. Nechutná špatně (pivo, Tahiťanku neolizuji). Já nejsem pivaznalec, ale myslím, že tohle by u nás prošlo.

Rád bych nějaké Hinano koupil klukům z kapely, jenže lahve jsou moc těžké a plechovky už tak pěkně nevypadají. No, uvidíme zítra na letišti.

S ohledem na časné vstávání mých kolegů jdeme spát brzo. Já si odpočinu trochu déle, odlétám totiž až ve tři čtvrtě na jedenáct a letištní taxi mě vyzvedne v osm. Před spaním si ještě stahuji od Petra jeho fotky a videa. Je toho hodně a trvá to dlouho, nechávám tedy tablet běžet a jdu spát. Ráno mě kluci vzbudí, když opouští pokoj. Krátce se loučíme a já děkuji Tomášovi, že mě s sebou vzal. Moc to pro mě znamená.

Vstávám před sedmou, trošku si zacvičím, dám si sprchu a jdu na snídani. Nikde nemůžu najít své sluneční brýle, a protože vím, že ještě včera jsem je určitě měl, napadá mě, že asi zůstaly v restauraci na stole. Když se ale ptám obsluhujícího staršího pána, vůbec mi nerozumí a jen zdvořile přikyvuje. Takže klobouček a brýle, to jsou přijatelné ztráty.

Dávám si omeletu a při jídle si prohlížím vybledlé reprodukce Gauguinových Tahiťanek na sloupech restaurace. Kolem poletují malí ptáci a po hladině oceánu projíždí několik kajaků. Takhle bych chtěl snídat každý den. To už jsem ale asi jednou psal.

Když o něco později čekám v recepci na svůj odvoz, všimnu si na stojánku u pultu pohledu s několika polonahými Tahiťankami na dřevěné kánoi. Ten se bude vyjímat v baru mých hudebních kolegů. Už přesně vím, co na něj napíšu. "Tak tohle jsem, kamarádi, na Tahiti opravdu neviděl." Beru dva. Druhý si asi nechám, kanoistky nahoře bez vypadají k světu.

Z okna taxíku se snažím fotit, ale dohromady není moc co. Jen ty hory v pozadí mě pořád fascinují. Na letišti pak dostanu od usměvavé dívky doprovázející mého řidiče dlouhý náhrdelník z drobných mušliček a ani teď se nikdo netváří naštvaně, že nerozdávám žádný bakšiš. Před letištní halou pobíhají slepice, což mi připadá legrační a tak si je fotím. To na Ruzyni nemáme.

Odletová hala pro mezistátní lety je o poznání pěknější než ta, ve které jsme čekali minule. Je tu i malý dvorek, ve kterém v trávě stojí kamenné sochy. Zřejmě jde o nějaké bůžky.

Vystavují tu také vycpanou hlavu obrovského Marlina s cedulkou, na které stojí, že byl uloven v roce 1986 a vážil 709 kg. Zato s obchody je to tu bída. Tolik jsem spoléhal na to, že nakoupím dárky na letišti a teď není z čeho vybírat. Je tu jen tradiční prodejna s alkoholem a parfémy. Chtěl jsem nějaké sošky Tikiho, šperk s černou perlou, nebo prostě něco typicky tahitského. Ale sošky mají jen plastové (což bych nezjistil, kdyby v regálu nebyla jedna rozbitá) a perly strašně drahé. Hledám alespoň nějaké pěkné tričko, ale se žralokem mají jen jedno a to mi není. Nakonec ze zoufalství vybírám jakousi zástěru kombinovanou s šátkem. Je hnědá a na ní jsou bledě modrou barvou namalované stylizované siby. K tomu přidávám kulatý perleťový magnet na ledničku a to jen proto, že je na něm vyrytý žralok.

Tuším, že to byl Gauguin, kdo tvrdil, že Tahiťanky jsou nejkrásnější ženy. I posádce Bounty se líbily, jak víme. Já mám ale asi jiný vkus. Naprostá většina domorodých Polynésanek, které jsem tu viděl (kromě na pohledu), měla značnou nadváhu. Jediné výrazné krasavice potkávám právě tady, v obchodě na letišti. Jenže ty jsou příliš moderně oblečeny a příliš profesionálně nalíčeny. Zřejmě to jsou hostesky nebo nějaké modelky a to prostě není ono. Ale kvůli ženám tu nejsem.

Pivo jsem nekoupil, odradila mě cena a navíc bych se s ním musel vláčet po Londýně, nebo ho v LA přeložit do tašky a riskovat, že se lahve rozbijí při manipulaci na letišti. Snad mi to kamarádi odpustí.

Ale co to? Zrada! Za obchodem, který jsem právě opustil je ještě jeden. Je tak zastrčený, že jsem ho původně vůbec neviděl. Tady mají všechny ty domorodé vyřezávané sošky, mušličky a podobně. A já zbytečně utrácel vedle. Nakonec vybírám masivní náramek z mušlí a pro sebe maličkého, z bílé kosti vyřezaného, Tikiho na krk. Líbí se mi tu víc věcí, ale většinou jde o objemnější předměty a ani tady není nijak levně. Mrzí mě ty černé perly, ale i ty nejobyčejnější stojí kolem čtyřiceti eur. Zpětně je mi trochu líto, že jsem nenakoupil na Zélandu. Tam měli výběr největší a ceny nebyly tak děsivé. Ještě si kupuji litrovou láhev vody a tím mé tichomořské nákupy definitivně končí.

Pak už jen čekám na letadlo a čtu si dobrodružnou knihu o britském vojenském námořnictvu za napoleonských válek. Z četby mě na chvilku vytrhne procházející vysoký domorodec s dlouhými, do culíku svázanými dredy. Sám o sobě vypadá zajímavě, ale mně nejvíc zaujalo ukulele, které si nese v ruce. Je totiž růžové s perleťovým lemováním a se zjevem svého majitele nádherně kontrastuje. Ukulelista si sedá pár metrů ode mě a po chvíli si všimnu, že si potichu brnká a zpívá. Bohužel ho ale neslyším a je mi trapné jít blíž.

Náhrdelníky mají skoro všichni odlétající turisté, někteří dva i tři a často z mnohem větších a pestřejších mušliček, než mám já. Asi byli hodnější (nebo dávali dýžko).

Zpátky do Ameriky

Odlétáme skoro přesně podle programu. Tentokrát mě nese velký modrobílý aeroplán s červenými pruhy pod přídí a bílým květem na zadním kormidle. Z Tahiti do LA je to letecky asi šest a půl tisíce kilometrů, čeká mě tedy přibližně osm hodin letu. Sedím u okýnka, ale to jen proto, že mám opět trojsedačku sám pro sebe a můžu si vybrat.

Protože televize na opěradle přede mnou skoro nefunguje - obraz je tak zrnitý, že se na něj nedá koukat, většinu cesty si čtu nebo prohlížím fotky a videa v tabletu. Zpoza stěny letadla vedle mě je chvílemi slyšet zvuk, jakoby se tam přesýpal písek nebo drobné kamínky. Není to zrovna uklidňující, ale časem si zvyknu.

Slunce pomalu zapadá a jeho paprsky procházející skrze sklo okýnka mi na displeji čtečky malují krásnou duhu. Pod námi je rovná pláň z bílých mraků a do nich se na obzoru propadá rudo-oranžový sluneční kotouč. Vypadá to jako nějaká fantastická poušť. Snažím se fotit, ale přes ne zcela čisté sklo okýnka nejspíš obrázky nebudou tak působivé. Chvilku pospávám a také dojídám větší část zbylého sušeného masa. Bojím se, že by mi ho v Los Angeles zabavili.

Abych nezapomněl, tahitské aerolinky nám k jídlu nabídly sulc (nebo co to bylo). Čekal jsem nějaké "univerzální" jídlo, které zvládne každý, a oni na nás takhle. Pozřel jsem to jen s krajním odporem, protože jsem měl hlad.

Na letišti LAX dosedá modrý aeroplán v deset večer místního času. Až po přistání si uvědomuji, že jsem v katalogu palubního obchodu viděl jeden hezký a celkem dostupný náramek s černou perlou. Rychle se ptám stevarda, ale prý už je pozdě, prodává se jen ve vzduchu. Jsem to ale trubka!

Teď mě čeká to pravé dobrodružství, musím se dostat do hotelu. Měl by být hned u letiště, ale podle mapy, kterou jsem si už v Praze nastudoval, to vypadá tak na kilometr cesty a nevím, jestli se tam vůbec dá dojít pěšky.

Malé zpestření mi připraví imigrační úředník, asi pětadvacetiletý černoch v uniformě. Všimne si mého žraločího zubu a obrázku na tričku a ptá se, jestli mám rád žraloky. Nad kladnou odpovědí kroutí hlavou a ptá se proč. Vlastně ani nevím, já na to, vždycky jsem je měl rád. On: Jsou přece nebezpeční. Já: Ne tak moc, jak si lidi myslí. Za poslední dva týdny jsem jich viděl několik set a žádný se mě nesnažil kousnout. On: A proč nám tu tedy žerou surfaře? Já v duchu: To by bylo na dýl, chlapče. Nahlas: Nehoda?! On už se jen směje a než mě propustí, ptá se ještě, čím se živím. Když odpovím, že učím na průmyslovce tiskové technologie, ukazuje se, že ví, co je sítotisk a hned se mě ptá, jestli jsem si toho žraloka na tričko vytiskl sám. Kroutím hlavou, že ne a pak už mě propouští. Zbytky masa mi při kontrole nezabavili, vlastně mě ani moc neprohlíželi, což mě velmi překvapilo. Myslel jsem, že v Americe jsou na letištích nejopatrnější. Teď stojím venku, trochu zoufale pozoruji desítky taxíků a autobusů a nevím kudy kam. Mám s sebou všechna zavazadla, protože tašku mi přímo domů tentokrát poslat nemohli, nebo možná nechtěli, a já na tom netrval.

Ptám se nějakého hispánsky vyhlížejícího klučiny, co tu pomáhá s bagáží, jak se dostanu do hotelu Sheraton, ale asi mi moc nerozumí. Říká, že pěšky by to bylo složité, ale jezdí tu prý autobus. Ten si v téhle změti netroufám hledat, taky nevím, kde koupit lístky, takže se rozhoduji pro taxík a snědý jinoch mi ochotně jednoho přivolává. Prý by to mělo stát asi dvacet dolarů. Taxikář už mi naložil tašku do kufru, ale když se dozvídá, kam mířím, ptá se mě, proč nejedu zdarma hotelovým shuttle busem a ukazuje mi, kde se na něj čeká. Trochu mě překvapuje, že se takhle dobrovolně připravil o zákazníka, ale mých dvacet dolarů zřejmě není pro místního drožkaře ten správný kšeft.

Za chvilku už nasedám do shuttle busu s nápisem Sheraton hotels. Černý řidič jménem Jesus (má to na jmenovce) mi pomáhá s taškou a ještě se ptá, do kterého Sheratonu mířím. Bude jich tu asi víc, dovtípím se. Já mám na voucheru napsáno Sheraton Gateway a tahle informace očividně stačí. Autobus ještě párkrát zastaví u východů z dalších terminálů a za nějakých deset minut už vystupuji před vysokou prosklenou budovou hotelu.

Všechno jde bez problémů. Mladá černoška na recepci si pro jistotu opisuje údaje z mé platební karty, a když se trochu divím - mám přece pobyt předplacen, vysvětluje, že to je pro případ, kdybych měl nějakou další útratu třeba za nápoje v pokoji a tak. Pak mi ještě ukáže cestu k výtahům (hotel má nejméně dvanáct pater) a přeje mi dobrou noc. U výtahů mě překvapí dvě mladé tmavé díky oděné jen do velkých osušek. Zřejmě míří na masáže nebo tak něco, ale v hotelové hale prostě polonahé slečny nečekáte a tyhle navíc vypadají jako nějaké modelky. Vidím, že v suterénu je posilovna a výtah, do kterého vzápětí nastupuji, jede asi právě odtamtud. Společnost mi totiž dělá chlápek, který vypadá na trenéra a je s ním ještě nějaká blondýnka, zřejmě klientka. Trenér vidí žraloka a nápis na mém tričku a ptá se, jestli jsem z Jersey. Když odpovídám, že to mám domů trošku dál - až do Čech, je očividně překvapen. Vypadá to, že by si se mnou rád dál povídal, ale já už vystupuji, tak si vzájemně přejeme hezký večer a on mně navíc šťastnou cestu domů. Lidé jsou tu, zdá se, přátelštější a komunikativnější než u nás. Já bych někoho jen kvůli nápisu na tričku asi neoslovil.

Můj pokoj je docela velký a luxusní. Mám s čím srovnávat, protože díky cestování s kapelou a také dvouměsíčnímu pobytu v Německu jsem už spal ledaskde. Tenhle hotel bych ve své pomyslné bodovací tabulce umístil dost vysoko.

Původně jsem si říkal, že bych mohl vyrazit někam do hospody na steak, jenže tady v okolí letiště není kam a hotelovou restauraci můžu prozkoumat zítra. Vláčet se sám taxíkem někam do centra se mi moc nechce. Přeci jen už je po jedenácté a mám za sebou (i před sebou) dlouhou cestu. Tak si jen pouštím obrovskou televizi s plochou obrazovkou, kterou mám naproti posteli. Světe div se, namátkou volím kanál, kde dávají víkendový speciál se žraloky. Nějací potápěči zrovna dráždí bahamské žraloky Perézovi, o chvíli později i kladivouny velké a také krásné tygry, po reklamě jsou na řadě i velcí bílí žraloci. Chvilku se koukám, ale na můj vkus je to natočeno až moc "populárně". Rizika jsou komentátory cíleně zveličována, aby vynikla odvaha hlavních lidských protagonistů. Navíc to má připomínat tak trochu reality show a tenhle formát dokumentů mi vůbec nesedí.

Zkouším tedy internetové připojení. Jedna  kamarádka je momentálně v San Franciscu a tak bych jí chtěl pozdravit, když už jsem „poblíž“. Jenže za wi-fi tu chtějí dvanáct dolarů na den. Volám na informace, protože v mém voucheru je napsáno, že mám připojení zdarma, kdosi na druhém konci mi ale vysvětluje, že mi nemůže pomoci a že uvedená cena je platná. Nehádám se. Já neplatil nic, tak si nemůžu diktovat. Následuje holení, pořádná sprcha a pak už honem do postele. Budíka nastavuji na osmou, ať zítra něco stihnu.

Příště o tom, proč žraloci žerou lidi a o zklamání ve městě andělů.