Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (18.)

Osmnáctá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát o lákání žraloků a veselém divemasterovi.

Jak přilákat žraloka?

Oběd si dáváme v již osvědčené restauraci naproti, a když pak odpočíváme na základně před dalším ponorem, proplouvá pod molem velká rezavá chůvička. Možná je to naše stará známá z hospody. Veke Veke Village odtud není daleko.

Odpoledne si Tomáš dává od potápění pauzu a já s Petrem se opět držíme Zuzčina gangu. Dobře děláme. Sympatická divemasterka totiž pod vodou vyloví ze žaketu PET láhev a všelijak s ní v rukou kroutí, čímž produkuje zvláštní zvuky, které se žralokům očividně moc líbí. Zejména několik stříbrocípáků, kteří se najednou objevují, očividně patří mezi velké fanoušky skřípajícího plastu. Jeden z nich je slušně velký, hádám tak dva metry. Krouží kolem lahev žmoulající Zuzky a ta po chvíli svou vrzavou produkci raději ukončí, přehnaně dráždit žraloky totiž není zdrávo, obzvlášť jsou-li větší než my. Když o tom později vyprávíme Tomášovi, Petr stříbrocípému krasavci ještě půl metru délky přidává. Těžko říct, jak byl žralok opravdu veliký, voda zkresluje a vzdálenost i velikost se pod hladinou špatně odhaduje.

Po večeři nám opět dělá společnost žralok rezavý, povaluje se na svém oblíbeném místě před jídelnou. Loudíme v kuchyni zbytky ryby, abychom ho trošku rozpohybovali. O jídlo je totiž třeba bojovat s přítomnými černocípáky, kteří jsou sice menší, ale zato rychlejší a dravější. Nakonec si každý něco urve. Tomášovi se tentokrát podaří dostat do vody s foťákem včas a máme tedy i pár slušných obrázků z relativně malé vzdálenosti. Takhle zblízka mi hlava žraloka rezavého připomíná hlavu žížaly, která sice, jak známo, žádnou hlavu nemá, tento fakt ale má fantazie neakceptuje. Klidně by to mohl být žralok žížalohlavý.

Poslední den našeho potápění na Fakarava se Tomáš vzdává svých dopoledních ponorů a tak ráno odjíždíme na korbě dodávky s Petrem sami. Z tabule na základně zjišťujeme, že jsme byli opět ustanoveni samostatnou jednotkou o dvou členech. I dnes se ale ze zištných důvodů držíme skupiny a znovu se to vyplácí.

Hned po pár minutách ponoru, asi v pětadvaceti metrech, objevuje divemaster David menšího stříbrocípáka zaklíněného v jakési díře mezi korály. Chudák žralok zřejmě při nočním lovu pronásledoval svou kořist tak odhodlaně, že se do otvoru nasoukal příliš daleko a prsní ploutve mu pak nedovolily dostat se zpátky. Bude tu už asi hezky dlouho, protože jeho vyčnívající ocas se jen sem tam malátně pohne. David, který si ho zřejmě všiml jen díky kontrastně bílé značce na špici ocasní ploutve, mu chvíli pomáhá vypůjčenou teleskopickou rukojetí od minikamery jednoho z dalších potápěčů, ale nestačí to. Nakonec nešťastnou parybu prostě chytí za ocas a vytáhne.

Jenže žralok už je očividně v posledním tažení. V korálovém vězení mu voda nemohla protékat žábrami a on se celou tu dobu pomalu dusil. Zdá se, že už se nevzpamatuje. Leží na korálu skoro bez hnutí, jen občasné škubání prozrazuje, že ještě není mrtvý. Ostatní žraloci to cítí a začínají kroužit kolem. Najednou je tu i velký silvertip. Jsme poblíž místa, kde ho včera Zuzka lákala plastovou lahví a tak předpokládám, že je to ten samý. Může to být ale jen náhoda.

Možná to zní trochu bezcitně, ale víme, že umírajícímu žralokovi nemůžeme nijak pomoci, tak se rozložíme kolem po útesu a čekáme, co se bude dít. Kdo by myslel, že se ostatní dravci na umírajícího okamžitě vrhnou, byl by překvapen jejich váhavostí. Ano, cítí kořist a zajímají se o ni, jsou ale velmi opatrní. Možná jim vadíme my, nejsme totiž moc daleko. Mě od "místa činu" dělí jen asi tři metry, raději ale trochu couvám, abych krásné predátory neznervózňoval.

Není pochyb, že mohutný žralok sříbrocípý je tu pán a menší šediváci se tedy takticky drží zpátky, i když je vidět, že jen neradi. Silvertip několikrát proplouvá kolem své oběti, ale vždycky se zase vzdálí. Opakuje tenhle manévr snad sedmkrát a při posledních otočkách se kořisti skoro dotkne čumákem, stále ale váhá. Pak už to jde ráz na ráz. Velký žralok popadá svou přidušenou oběť za ocas a zuřivě trhá hlavou, nikoli proto, aby ji rozporcoval, jednoduše si sousto srovná podél a v několika okamžicích ho pak v celku polyká. Podotýkám, že nebohý silvertip má na délku skoro metr, i tak ale mizí celý v tlamě svého dvoumetrového příbuzného a to vše během ani ne deseti sekund. Ve vodě je krev a šediváci už nemohou odolat. Pronásledují uchvatitele a snaží se urvat si něco pro sebe, ale není jim přáno, uchvatitel je velmi důkladný a mimo zeleného oblaku krve (krev není zelená, jen tak v hloubce vypadá), svým menším kolegům nic nenechává. Na chvíli se nám ztrácí z dohledu, pak se ale vrací, už bez pronásledovatelů, kteří zklamáni krouží opodál. Sytý stříbrocípák nám ještě jednou zapózuje před objektivy, pak ale definitivně mizí v modré dálce.

My ale čekáme. Nevím na co, prostě se řídím Zuzčiným signálem, ať vydržíme. Nic se ale neděje, tak za chvíli pokračujeme směr Alibabův kaňon.

"To byl nářez, co!" krade mi po vynoření Petr můj v duchu připravený komentář. I David je nadšený a říká, že něco takového viděl za poslední dva roky jen jednou. Zuzka nám pak vysvětluje, že jsme na místě čekali, jestli se náhodou neobjeví kladivouni velcí. Ostatní žraloci totiž prý patří k jejich oblíbené potravě a podobné divadlo by je mohlo přilákat. Škoda, že se žádný neukázal. I bez kladívek to byl ale fascinující zážitek a opět jsme se přesvědčili, že žraloci, i když nás tu nijak neohrožují, dobře vědí, k čemu mají zuby, a kdyby se jim zachtělo lidského masa, nedobře by to s námi dopadlo.

Blbinky, to by mu šlo...

Ke konci druhého dopoledního ponoru mě k sobě David gestem přivolává a ukazuje na korál pod sebou. Když připlavu blíž, vidím na něm ležet malou, asi pěticentimetrovou zelenou želvičku. Takovou jsem pod vodou nikdy neviděl. Zapínám kameru, když najednou David želvu bere do ruky a v příštím okamžiku si ji strčí do pusy. Je gumová! Směju se sám sobě, že jsem naletěl a do masky mi teče voda. Vždycky, když se pod vodou usmívám, guma pod nosem netěsní. Hrozím Davidovi pěstí, samozřejmě v žertu, ale on už láká další oběť. Nejsem sám, kdo vtípek zbaštil a náš veselý průvodce si hraje dál. Vyloví ze žaketu malou gumovou žábu a postaví ji kousek od želvičky, kterou mezi tím z pusy vyndal. Pak s novou hračkou poskakuje po korálu a produkci zakončí simulací intimního aktu mezidruhového přátelství žáby a želvy. Co by z toho asi vzešlo? Želba nebo snad žáva? Vylévám vodu z masky a za chvíli ponor končí.

Obědvám tentokrát na základně, mám své sušené maso a oříšky. Pod molem se opět objevuje vouskáč a Petr se za ním vydává na blízkou mělčinu, kde si hrají místní děti. Podaří se mu ulovit pár slušných záběrů, takže budeme mít všech šest pozorovaných druhů žraloků nejen na fotkách, ale i na videu. Žraloků rezavých je tu dnes víc a objevuje se i jedna velká trnucha. Je trochu jiná než její modroskvrnné příbuzné, které znám z Egypta. Tahle nemá skvrny a tvar jejího těla není kruhový, spíš má po stranách náznak trojúhelníkových křídel, jaké mají siby a manty, jen méně výrazných. V průměru může mít okolo metru a její štíhlý ocas je víc než dvakrát tak dlouhý.

Na odpoledním a úplně posledním ponoru je s námi opět Tomáš a já mu musím vrátit kuklu, kterou jsem si od něj půjčil, když chyběl. Bylo mi s ní o něco tepleji. Nezdá se to, ale zakrytá hlava udělá hodně.

Podobně jako u jižního pasu i tady se s námi připlouvají rozloučit desítky žraloků a tisíce dalších ryb. Na manty ale asi budu mít smůlu i tentokrát. Taky jsem do poslední chvíle doufal, že by se snad mohl kvůli mě ukázat i nějaký ten tygr, ale asi bych toho chtěl moc. I tak to byla nádhera a já jsem rozhodně spokojen. Malé neobvyklé zpestření se ale na posledním ponoru přeci jen koná.

Pomalu se sunu těsně nad korály, když mě najednou někdo šťouchne zezadu do hlavy. Jsem poslední ve skupině a nejbližší potápěč je pár metrů přede mnou, takže jsem trochu zmaten. Překvapeně se rozhlížím, co to bylo a vidím, že asi metr ode mě se v úrovni mé masky ve vodě vznáší tak půlmetrová ryba a upřeně se mi dívá do očí. Ze spodního pysku jí vyčnívají dva krátké ostré zuby. Nejsem si jist, co je zač, snad nějaký velký chňapal. Už jsem tu pár takových viděl. To on mi narazil do hlavy a soudě podle toho upřeného pohledu to udělal schválně. Možná jsem narušil jeho osobní prostor, nebo mu naboural hnízdo a on se mě snaží vyhnat. Radši tedy vyklízím pole, abych ho zbytečně nestresoval. Později na palubě člunu o tom vyprávím Petrovi a dozvídám se, že jeho pravděpodobně ta samá ryba hezký kus pronásledovala. Snad se chtěla jen kamarádit. Nebo že by to bylo gesto "ještě neodjíždějte"?

Zpáteční cesta přes lagunu je trochu náročnější. Opět, jako na všech odpoledních ponorech tady, cestujeme žlutým zodiakem, který teď trochu bojuje s vlnami. Ne, že by s tím měl nějaký problém, to spíš já. Není to právě nejpohodlnější jízda. Začal totiž silněji foukat vítr a moře je divočejší než jindy, takže člun poskakuje na vlnách a já se celou cestu musím pevně zapírat nohou o přihrádku na vybavení uprostřed paluby a držet rukou lana lemujícího nafouklý bort. Hned po vyplutí jsem nepřipraven sklouznul a narazil si o plastovou hranu kostrč. Cesta trvá asi dvacet minut a já mám celou co dělat, abych se udržel na svém místě, vítr mi fouká do obličeje a nadobro mě připravuje o můj cestovatelský klobouček, který mizí kdesi za námi. Je mi ho líto, i když mi příliš neslušel (přinejmenším dle názoru přítelkyně). Daroval mi ho kamarád na naší první dovolené v Egyptě a já ho od té doby měl s sebou pokaždé, když jsem jel k moři. Třeba ho teď bude nosit nějaký žralok. Snažím se cestu natáčet, což v těchhle podmínkách není snadné, ale já vytrvám.

Po návratu na základnu oplachujeme a balíme výstroj a pak se loučíme s Davidem. Zuzka přijde na řadu až později, odveze nás totiž ještě do Veke Veke.

Cestou točím z korby dodávky okolí, třeba bude někdo doma zvědavý, jak to na Fakarava vypadá. Když se o pár minut později u auta loučíme se Zuzkou, svěřuje se nám, že z nás měla původně obavy. Češi tu prý nemají zrovna dobrou pověst. Stejně jako Poláci a Rusové. Po zkušenostech z Egypta se vůbec nedivím. My jsme ale prý byli hodní. Na rozloučenou dostáváme samolepky s logem Top Dive. Je na něm stylizovaný obrázek žraloka na pozadí červené bílým pruhem šikmo přeťaté potápěčské vlajky.

Večer nám opět zpříjemňuje vouskatá návštěva u jídelny a o něco později trávíme s Petrem večeři na konci mola. Dráždíme kolem rejdící černocípáky kopáním do vody, zdá se ale, že je to nijak nevzrušuje. Je jich tu dnes neobvykle hodně, snad se vážně chtějí rozloučit. Jsou pro mě stejně nádherní, jako když jsem je uviděl poprvé. Zvykl jsem si na ně, ale nezevšedněli mi, to bych tu asi musel být přeci jen o dost déle. Povídáme si s Petrem a já už vím, že jemu všechny ty exotické výlety a peníze nemusím závidět. Má sice vysoké postavení v nějaké stavební firmě a určitě se mu nevede špatně, rozhodně si to ale zaslouží. Vypracoval se totiž skoro doslova od nuly. Taky jsem pochopil, že jeho práce s sebou nese velkou zodpovědnost a spoustu stresu a nic tedy nemá zadarmo. Navíc je to fajn chlap a k cestování má, kromě vlastního zájmu, skoro až romantický důvod. Vyprávěl mi, že jeho babička se vždycky toužila podívat do dalekých krajů, nikdy se jí ale nepoštěstilo. Petr jí už kdysi slíbil, že když to jen trochu půjde, on se do světa vypraví, aby si splnil její sen.

Spát jdeme brzo, zítra nás čeká cesta na Tahiti a pak ještě dál. Já poletím do Los Angeles, potom do Londýna a domů, Tomáš s Petrem frčí zpátky na Zéland, kde se rozloučí i oni. Tomáš se taky vrací do Čech, na rozdíl ode mě ale přes Emiráty, Petra čeká šnorchlování s keporkaky na Tonga a pak ještě Fiji.

Potápění máme za sebou a já si před spaním rekapituluji zážitky. Viděl jsem šest druhů žraloků, z toho pět poprvé, navrch dvě krásné siby, dvě velryby a spoustu delfínů. Jsem spokojen a nelituji ani jediné koruny, kterou jsem do tohohle výletu investoval. Naopak, jsem strašně rád, že jsem se odhodlal. Stálo to za to! Vlastně pořád stojí, ještě jsem tu.

Příště o posledním dni v ráji, osamělé snídani na Tahiti a cestě do Ameriky.