Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (16.)

Šestnáctá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil. Tentokrát o vousaté chůvě, krásách Alibabova kaňonu a o tom, kam chodí potápěči na záchod.

Vousatá chůva

Protože jsme tři a nejmenší stůl v jídelně je pro čtyři, přidělili nám společnici. Je to Francouzka kolem čtyřicítky, vypadá dobře a povídá si s námi o potápění. I ona je totiž potápěčka a chystá se na South pass, takže je zvědavá, jak se nám tam líbilo. Konverzuje s námi - lépe řečeno především s Tomášem - celou večeři (i tady je to rýže, zelenina, smažená ryba, syrová nakládaná ryba a navrch sladký zákusek) i potom. Petr moc Anglicky neumí a já se po jídle vracím na molo. Ležím si na lehátku a pozoruji hvězdy, což je má oblíbená nečinnost. Občasné hlasité šplouchnutí mě ale přiměje dívat se také pod sebe.

Na konci mola je silný reflektor a je tedy dobře vidět, co se děje pod vodou. Pod molem se zdá být mělko, ale myslím, že ve skutečnosti tu dobré dva metry budou. Voda je ale průzračná, takže mám písčité dno jako na dlani.

Přes den jsem v zátoce ani v laguně žádné černocípáky nezahlédl a říkal jsem si, že je tu na ně asi moc civilizace, ale teď tu jsou. Proplouvají spolu s dalšími menšími rybami kolem mola a míří k jídelně, pak se zase obloukem vrací a mizí mi z dohledu. Zdá se, že tam kdesi ve tmě loví, to bude to šplouchání. Když sedím si tu tak sedím s nohama kousek nad vodou, každou chvíli nějaký žralok proplave přímo pode mnou. Po pár minutách pozorování dění pod hladinou mě napadá, že plošinka je tak akorát velká, ze břehu sem není vidět, zkrátka ideální místo ke cvičení. Využívám toho.

Zrovna když dělám kliky a dívám se přitom přes okraj prken do vody, proplave pode mnou největší žralok, jakého jsem tu do teď viděl. Má možná dva a půl metru a není to žádný z druhů, které jsme zatím potkali. Nadšeně volám Tomáše, který u jídelny prohání svůj notebook, ale než ke mě dojde, žralok je pryč.

Dohadujeme se, který by to mohl být. Z toho, co jsem viděl, bych hádal, že nás navštívila vouskatá chůvička (Ginglymostoma cirratum). Jenže ta bývá tmavě šedá a tenhle žralok byl spíš pískově hnědý. Navíc mi připadá, že dva a půl metru je na chůvu moc. Že by to byl žralok citrónový? Ten tu, alespoň podle plakátu, také žije. Chci věřit, že to byl on, protože žraloci citrónoví nejsou zrovna koťátka k pomazlení a dokážou člověku ukázat zuby, takže mají mé sympatie. Tomáš mi vyprávěl, že snad tady někde poblíž jeden takový někoho pokousal. Aby to nebylo tak jednoduché, citrónoví žraloci jsou vlastně dva, bereme-li tedy v potaz jejich anglické názvy. První - po anglicku Lemon shark, má latinské označení Negaprion breviostris a potkat ho můžete obvykle ve vodách kolem střední a jižní Ameriky. Ten místní je Sicklefin lemon shark, česky někdy žralok srpoploutvý a v latině Negaprion acutidens. Od svého lationoamerického kolegy se liší ostřejší hřbetní ploutví a čumákem z boku špičatějším, z pohledu horního naopak trochu hranatějším. Oba mají žlutohnědou barvu, od toho asi ten citrón v názvu.

Ten, kterého jsem viděl, byl žlutohnědý a měl také výrazně velké prsní ploutve, což by lemonům odpovídalo, ale stejně se mi něco nezdálo. Předně měl opravdu mohutnou, širokou a zakulacenou hlavu a postupně se zužující tělo. Žraloci citrónoví mají nejširší tělo v oblasti hřbetní ploutve a zužují se i směrem k hlavě, která je sice také z horního pohledu tupá, ale přeci jen o něco špičatější, než ta, která patřila mému žralokovi. Navíc mám pocit, že Lemon by se trochu jinak pohyboval. Víc by "sekal" ocasem vodu stejně jako třeba černocípáci nebo šediváci. Urostlý krasavec, kterého jsem pozoroval já, se spíš hadovitě vlnil. No a do třetice - žralok citrónový by se asi nepustil tak blízko ke břehu do mělké vody, alespoň myslím. Ne, tohle asi vážně nebyl Lemon.

Musím ho vidět znovu! Připlaval jednou, snad se zase vrátí. A tak trpělivě číhám s foťákem v ruce na konci mola a soustředěně koukám do vody. Vyplácí se to! Žralok je tu znovu, i když mám pocit, že tentokrát je trochu menší. Asi je jich tu víc (nebo se zcvrknul, což se podle mě nedá vyloučit, o žralocích toho víme relativně málo). Snažím se ho vyfotit co nejlépe, než zase zmizí, ale odlesky na hladině a přeci jen méně světla než ve dne mi to trochu komplikují. Něco snad na fotkách bude. Žralok zmizel ve tmě, já ale čekám dál. Za chvíli ho vidím znovu, nebo je to zase jiný? Opět stíhám pár obrázků a pak už se jdu pochlubit Tomášovi.

Tak už víme, kdo se to na nás připlaval podívat. Je to žralok rezavý aneb Tawny nurse shark (Nubreus ferrugineus), tichomořský příbuzný atlantické chůvičky. V duchu si s potěšením na seznamu "viděl jsem" odškrtávám šestý žraločí druh tady a sedmý celkem. Teď můžu jít klidně spát.

Náš domeček, ač méně zajímavý než ten v Motu Aito, má i svá pozitiva, například tekoucí vodu ve sprše. Není sice nijak zlvášť teplá, ale stejně je fajn po čtyřech dnech smýt sůl a vydrbat si hlavu. Dokonce se i holím. Už to bylo potřeba, kvůli přerostlým vousům mi začínalo téct do masky víc, než je příjemné. Lehce po deváté, neuměle zahalen moskytiérou, usínám.

Místní komáři jsou chytří, jeden mě ráno probudil štípancem přes síť. Prostě na ní seděl a čekal, až se k ní přiblíží má ruka. Za trochu mé krve ale zaplatil životem. Štípanec svědí tak, že bych původce nejradši oživil, abych ho mohl zabít znovu a ještě víc.

Malým zklamáním je snídaně. V podstatě dostáváme jen bílé francouzské bagety, lívance a marmeládu. Vlastně je tu i mazací sýr s obrázkem červené šklebící se krávy. Ano, je to ona - Veselá kráva! Tady na atolu uprostřed Pacifiku! Já vím, není to česká značka, ale stejně mě to pobavilo. Sýr mi nechutná, tak potlačuji své přesvědčení a cpu se bagetami, nic jiného tu totiž, zdá se, nedostanu a den bude náročný. Navíc ve Veke Veke máme jen polopenzi a kdo ví, jestli se mezi ponory dostaneme někam na oběd. Tady asi přijdou ke slovu mé zásoby. Ještě mám oříšky, pár balíčků sušeného masa a taky kvalitní hořkou čokoládu. Na tu jsem skoro zapomněl, kupodivu se ale zatím nerozpustila.

Pod hladinu severního pasu

Kolem půl osmé, jak nám bylo slíbeno, přijíždí bílá šestimístná dodávka s otevřenou korbou. Vystupuje z ní štíhlá modrooká blondýnka a zdraví mě (Tomáš s Petrem jsou ještě v chatce). Je to slečna z místní základny Top Dive a vzápětí se mi představuje: "I'm Fanny, too...". Když to jen slyšíte a umíte anglicky, zní to legračně. Zdvořile se tvářím překvapeně nad shodou jmen zdejších potápěčských průvodkyň (To, že má tahle Fanny dvě "n" jsem zjistil až později z internetových stránek Top dive. Jak se píše jméno té druhé, nevím, na stránkách nebyla.) a slečna to ještě umocňuje: We are two Fanny." To zní ještě legračněji a já se neubráním smíchu.

Protože na sedadlech uvnitř vozu už je obsazeno, dostáváme pokyn naskočit si na korbu. Takhle jsem ještě nikdy necestoval a mám z toho radost. K potápěčské bázi to není daleko, my ale ještě cestou vyzvedáváme další zájemce o podvodní dobrodružství, tak nám cesta trvá o chvíli déle. Jinak bychom byli u cíle za pár minut.

Když si atol Fakarava představíte jako úzký obdélník postavený v oceánu šikmo od severozápadu k jihovýchodu, Veke Veke Village byste našli na východní straně, kousek pod pravým horním rohem. Základna Top Dive je ještě o pár set metrů výš. Severní kanál, náš cíl, protíná horní příčnou stranu obdélníku zhruba v polovině, budeme tam tedy muset doplout lodí a je jasné, že chvilku potrvá. Vzdálenost podle mapy, kterou jsem viděl na stěně naší restaurace, odhaduji na osm až deset kilometrů.

Báze Top Dive stojí těsně u hlavní fakaravské silnice. Je to domek s průchozí střední částí, na kterou navazuje možná třicet metrů dlouhé molo do laguny. Uvnitř základy je pult, kde se vyřizují registrace a platby (nás se netýká, Tomáš všechno obstaral předem), dají se tu také dokoupit části výstroje, ale jak tak koukám do regálů, našinec aby kvůli tomu snad vykradl banku.

Dále tu mají automat s pitnou vodou a taky velkoplošnou obrazovku, na které běží smyčka s nejlepšími záběry zdejších pomořských atrakcí. Napravo je místnost s převlékacími kabinkami a spoustou poliček na oblečení i případná zavazadla potápěčů. Venku, ještě před molem, je pak velká plošina se stojany a ramínky na neoprenové obleky, sprchami a dvěma objemnými plechovými nádržemi se sladkou vodou, kde si po ponoru budeme odsolovat výstroj. Fanny two, námi pohotově přejmenovaná na Zuzku podle bývalé Petrovy přítelkyně, které je prý dost podobná, nás prosí, abychom při sprchování šetřili vodou. Té je na Fakarava nedostatek všude. V pravé části plošiny je pak dlouhý dřevěný stůl s lavicemi a vedle poličky s knihami a časopisy.

Molo končí další rozšířenou plošinkou a špičatou rákosovou střechou na čtyřech sloupech. Pod tou je připravena zásoba plných lahví nachystaných pro nás. Kotví tu dva čluny. Větší z nich je nejspíš kovový, bíle natřený, má tak sedm metrů na délku, dva na šířku a velkou část paluby kryje stříška. Druhý je asi pětimetrový žlutooranžový zodiak. Oproti svým menším "příbuzným" má tenhle malou kabinku pro kormidelníka, stínu pod stříškou si tu může užívat jen on.

V základně už nás čeká první Fany, naše skupinka se bude potápět s ní, jak nám oznámila nejen ona sama, ale také velká bílá tabule s fixou psaným rozpisem.

Jakmile si ostatní účastníci vyřídili potřebné formality u pultu, nalodili jsme se na větší zastřešený člun a teď už vyrážíme směr severní kanál. Cestou si rozebíráme zátěž a kontrolujeme procento kyslíku v lahvích. Dozvídáme se, že i tady budeme využívat přílivu a odlivu a necháme se unášet proudem. Do laguny nebo ven, podle denní doby. Dalo se to čekat. Jsem rád, že tu zřejmě nebudu jediný zmrzlík, hubeňoučká Zuzka má sice jen pětimilimetrový oblek, ale pod něj si bere ještě neoprenové tričko. I další přítomné francouzské potápěčky - zřejmě matka a dcera - na sebe navlékají dvě vrstvy.

Cesta na místo prvního ponoru nám trvá asi dvacet minut, a jak se zdá, i tady budeme mít soukromí. Vidím jen jeden konkurenční člun a ten je dost daleko od nás.

O chvíli později už skáčeme do vody. Tentokrát nikoli po zádech, naše loď má totiž vyšší borty. Takže pěkně žabím krokem do neznáma...

Nejdříve plaveme podél pozvolna se svažujícího útesu. Ryb je tu snad ještě víc než na jižním pasu, hejna místních bodloků, očařů, parmic a chňapalů, jsou opravdu obrovská. Potkáváme i barakudy a další druhy. Žraloků je možná trochu méně, alespoň zatím, nedostatkem bych to ale rozhodně nenazval.

Mám podezření, že ponory tady budou pro mě trochu obtížnější. Proudy jsou tu silné, a když se nechci nechat odtrhnout od skupiny, musím s nimi někdy trochu bojovat, což mě stojí dost vzduchu. Navíc střídáme hloubky a to je mor pro mé slechy. Když klesneme dolů a pak se postupně vynořujeme, většinou problém nemám. Ale když o pár metrů vystoupáme a pak je třeba vrátit se zpátky dolů, bubínky namožené z úvodního vyrovnávání při sestupu bolí a kdykoli musím profukovat uši, je to malé utrpení. Tady je výše popsaný postup poměrně častý, musíme totiž překonávat docela vysoké korálové bariéry a pak se zase vracet hlouběji.

Naším cílem je oblast nazývaná Ali Baba Canyon. Nejde sice o jeskyni, ale jistý poklad tu je, přinejmenším tedy pro milovníky ryb. Ali Babův kaňon tvoří členité korálové útesy zbrázděné roklemi s bílým pískem na dně. Je tu doslova přerybněno a místy proplouváme přímo skrz velká hejna různých druhů a barev. Skoro je musíme rozhrnovat rukama. Tak tohle za ty bolavé uši rozhodně stojí. Ryby často uhýbají až pár centimetrů před našimi obličeji a když plavou proti nám, díváme se jim velmi z blízka do očí. Je to docela zajímavý pohled, protože ryby ty pohledy opětují a některé si mohou své vypouklé oči doslova ukroutit, jak je za námi otáčejí. Ne celé hlavy, opravdu jen ty oči. Na písečném dně sem tam odpočívá nějaký bělocípák, výš nad korály občas propluje osamocený žralok šedý, někdy jsou i dva nebo tři, větší skupiny tu ale moc vidět nejsou. Je to tu pravdu jako v pohádce.

Ponor už trvá skoro čtyřicet minut, a protože jsme pořád docela hluboko, momentálně kolem osmnácti metrů, blížím se opět k hranici padesáti barů. O pár minut později signalizuji padesátku Fany a ta vypouští signalizační bójku, které se okamžitě zmocní proud a táhne naši fotbalistku za sebou. My se přidáváme a necháváme se unášet nad rozsáhlou korálovou plání. Pozvolna při tom stoupáme až do pěti metrů, kde nás čeká bezpečnostní zastávka. Můj počítač mi pauzu nenařizuje, ale Petr s Tomášem byli asi přeci jen o něco hlouběji a jejich přístroje jim tedy diktují přestávku trošku delší. Fany trpělivě visí na bójce a my se jen tak vznášíme ve vodě kolem ní a každou chvíli koukáme na "hodinky", neinformovaný pozorovatel by se asi divil.

Kam chodí potápěči na záchod?

Za chvíli se už opět drápeme do člunu a Zuzka nás na palubě pečlivě počítá. Neslyšel jsem začátek, ale vypráví, že tu snad kdysi dva potápěče zapomněli a ti pak museli noc přečkat na nějaké písečné vyvýšenině těsně pod hladinou. Moc mi to nedává smysl, protože jsme kousek od břehu. I kdyby se to tedy stalo při odpoledním ponoru a ti dva zapomenutí pak hodinu plavali ke břehu, myslím, že by se do večera k civilizaci dostali, tak daleko to zase není. Ale jak říkám, neslyšel jsem začátek. Možná k tomu ale došlo někde jinde a třeba to byl noční ponor. Koneckonců ani v Egyptě nejsou ztracení potápěči nijak vzácní. Zažil jsem situaci, kdy jistou zbloudilou dámu z naší skupiny musela vyzvednout úplně jiná loď a přivézt nám ji. A když byla v Hurghadě moje sestra, zapomněli na šnorchlovacím výletu nějakého staršího pána ve vodě a ten pak asi hodinu čekal na útesu, než se pro něj vrátí člun. Tady bych ale přeci jen nechtěl zůstat sám, natož v noci. To, že se nám větší a nebezpečnější žraloci nechtějí ukázat, neznamená, že tu nejsou. A jak známo, jsou to především noční lovci, takže potmě by to tu asi bylo dost napínavé.

Přestávku trávíme na člunu, který nás odvezl kousek dál k ústí kanálu do oceánu. Nejsme tu ani pět minut, když se v dálce objeví stádo delfínů. Vlastně jsou to stáda dvě a míří z volného moře k nám. Jednu skupinu máme po levé ruce, druhou napravo. Nevím, jak to Tomáš na tu dálku pozná - bližší skupinka je od nás pořád alespoň třicet metrů, ale říká, že jsou to dva druhy - menší delfíni dlouholebí a jejich mohutnější skákaví kolegové. Delfín skákavý je nejen větší, ale má taky kratší čumák, což tedy takhle z lodi nevidím, Tomáš zřejmě ano. Holt zkušenosti. Všichni už jsme si stihli stáhnout neopreny do půl těla a tak se kocháme z paluby. Jen Petr a jeden klučina s asijskými rysy (rozumějte Asiat, nikoli vlastník kočkovitých šelem z dálného východu) skáčou do vody ulovit pár záběrů pod hladinou. S napolo svlečenými obleky se plave špatně, tak se moc blízko nedostanou, ale přinejmenším Petr jednu proplouvající skupinku stihl natočit. Musím si pak jeho videa stáhnout.

Delfíni mizí a já mám trochu problém. Můj močový měchýř se důrazně ozývá, náš člun ale pochopitelně toalety nemá a jsme uprostřed kanálu (jenže není kanál jako kanál). Asi není tajemství, že když potápěč pod vodou potřebuje, prostě si v neoprenu trošku přitopí. Jinou možnost vlastně ani nemá. Já jsem ale zatím vždy svůj oblek tohoto potupného aktu ušetřil a vydržel jsem. Teď toho lituji, protože mě čeká hodina na palubě a situaci je třeba řešit hned. Dobrá, nenápadně si slezu po jednom ze zadních žebříků do vody a budu předstírat, že se chci jen zchladit. Je tu ale problém, zadní palubu obsadili naši francouzští společníci a společnice. Na jednom žebříku stojí Zuzka, na druhém asijský lovec delfínů. Čekám. Zuzka, sama do pasu pod hladinou a s neoprenem v půli stehen se mě ptá, jestli chci do vody, ale já dělám, že to nespěchá. I když se žebříky uvolní, je mi trapné močit do vody tak blízko cizích. Kromě našich průvodkyň jsou tu s námi ještě další dvě potápěčky a obě sedí jen kousek od žebříků. Zuzka mě ale očividně prokoukla a řeší můj problém jednoduše. Mluví sice francouzsky, obsah jejích slov je mi ale jasný: "Uhněte kousek, tady kolega si potřebuje ulevit." Jsem poněkud v rozpacích, než mi dojde, že můj žebříkový nápad je tu běžná praxe. No, co se dá dělat, stud musí stranou. To je ale úleva!

Příště o ostudné panice, žraločím zrození a poťouchlém vousáčovi.