Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (10.)

Desátá část vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravil.Tentokrát o krásách modré laguny a žraločím přivítání.

Konečně u modré laguny

Kolem jedenácté naše letadlo dosedlo na runway maličkého fakaravského letiště. Jeho hlavní a jediná budova stojí za zmínku, takovou totiž na Ruzyni, Heathrow nebo v Los Angeles určitě nenajdete. Je to v podstatě dřevěný domek s vysokou, zvláštně tvarovanou střechou z došků (nebo co to je) a vnitřní rozlohou odhadem sto padesát čtverečních metrů. Hala je průchozí a nad hlavním vchodem visí dřevěná cedule s bílým nápisem Fakarava. Nedivil bych se, kdyby byl psaný ručně.

Uvnitř na pravé straně jsou dvě přepážky k odbavení a výdeji zavazadel, která přiváží personál od letadla na velkých kovových vozících. Na levé straně stojí několik dřevěných lavic a stůl pro čekající a pak je tam ještě malý bufet, kde nemají skoro nic. Tedy asi mají, ale vystaveno bylo jen pár kousků nějakého pečiva. Abych nezapomněl, fakaravská letištní hala má i toalety. Průchodem skrz budovu je vidět silnice a za ní kousek obrovské laguny. Prostě exotika skoro až kýčovitá.

Na letišti jsme se ale dlouho nezdrželi. Zavazadla jsme dostali za pár minut a venku na nás už čekala bílá dodávka - náš transport k lodi, která nás má dorpavit k jižnímu pasu, tedy na jižní cíp atolu, kde strávíme první čtyři dny potápění. Spolu s námi nastoupila do vozu ještě poněkud mohutnější dívka domorodého vzhledu s batohem na zádech a mladý pár francouzských turistů.

Mladá blond řidička zřejmě rovněž francouzského původu nám vysvětlila, že nejdřív pojedeme do obchodu, kde musí nakoupit nějaké zásoby. Jeli jsme jen pár minut po docela pěkné hlavní silnici, která vede zhruba prostředkem obvodového pásu atolu. Po pravé ruce jsme měli lagunu, na druhé straně za palmami se dal tušit oceán. Odhadovali jsme, že prstenec atolu, alespoň v místech, kde jsme se pohybovali, není širší než tři sta metrů.

Potkávali jsme hodně cyklistů a také auta. Nebylo jich moc, ale vypadala velmi udržovaně. Většinou to byly pick-upy japonských značek, nebo francouzské osobní vozy. Všude podél silnice jsme viděli kokosové palmy, všelijaké keře a mezi nimi malé, obvykle dřevěné domečky místních nebo bungalovy turistických vesniček. Druhou část pobytu jsme měli strávit v jedné z nich.

Obchod, u kterého jsme zastavili, byl rovněž domek z bílých latěk. Uvnitř byl primitivně vybavený, spíš připomínal skladiště, ale překvapivě slušně zásobený. Naše řidička nakoupila především balíky lahví s pitnou vodou a Tomáš s Petrem si dali místní zmrzku. Já zmrzlinu nemusím, tak jsem se jen podíval, co mají, kdybychom náhodou potřebovali i my později doplnit proviant. Venku krásně svítilo sluníčko a myslím, že mohlo být tak 28 stupňů ve stínu.

O chvíli později jsme pokračovali v cestě. Nejdřív jsme z hlavní silnice odbočili na příčnou neasfaltovanou cestu a vysadili naše spolucestující u jejich vesničky, která byla jen kousek od obchodu.

Potom jsme vyrazili k přístavu. To jsme si tedy alespoň mysleli. Ve skutečnosti nás slečna řidička dovezla k maličkému molu mezi palmami a dvěma domky místních. Tam už nás čekala loď. Tedy loď, byl to spíš větší tmavě natřený člun s kapotovanou přídí a velkým návěsným motorem. U něj čekal kapitán - dohněda opálený vysoký starší pán s delšími, sluncem do světle žluta vyšisovanými vlasy. Nevypadal jako typický domorodec, ale nejen opálení napovídalo, že tu zřejmě žije dlouho. Na sobě měl jen pískové kraťasy a sandále. Hádal jsem mu tak šedesát a silně mi připomínal Klekí Petru z prvního dílu filmového Vinnetoua. Šel nám naproti, vesele nás zdravil a hned se jal nakládat naše zavazadla a balíky s vodou do malého podpalubí na přídi člunu.

Pomáhali jsme mu a on se nás přitom vyptával, odkud jsme. Když zjistil, že z Čech, překvapil nás znalostí našeho hlavního města. Tedy, ne, že by tam přímo byl, ale o Praze věděl. Přitom, jak nám pak během cesty vyprávěl, jsme prý první Češi, které na South pass kdy vezl.

Dodávka odjela, ale batůžková slečna zůstala. S naším kapitánem se očividně znala a bylo jasné, že pojede s námi. Během nakládání jsme se rozplývali nad krásně čistou a opravdu obrovskou lagunu. Tomáš měl sluneční brýle s polarizačním filtrem a liboval si, že barvy, které přes ně vidí, jsou ještě pestřejší. Moc si to ale nedovedu představit, už takhle totiž hrozilo, že se samou nádherou zblázním. Samozřejmě jsem koukal do vody s nadějí, že už tady uvidím žraločí ploutve a jak jsem později zjistil, nebyla to až tak naivní představa. Za chvilku jsme vyrazili.

Čekala nás víc než hodinová plavba přes lagunu a já byl trošku nervózní. Bylo skoro poledne, člun zrovna moc stínu nenabízel a můj opalovací krém ležel kdesi v tašce pod kapotou přídě. Nebyla šance se k němu dostat. S mojí bledou a přecitlivělou kůží to nebyla pěkná vyhlídka. Nakonec jsem ale zjistil, že se přeci jen nějaký ten stín najít dá. Člun měl totiž něco jako příčné křídlo. Nevím, jak se tomu říká ani k čemu to přesně slouží, ale prostě je to taková úzká příčná lišta na plocho postavená nad palubou. Když jsem si sedl šikovně, stínila mi krk a hlavu. Klekí Petra pochopitelně řídil a na místě vedle něj seděla naše spolucestující. Většinu cesty si povídali, hodně se smáli a on jí každou chvíli nastavil pěst, aby si s ním ťukla na potvrzení, že je něco fakt paráda. Asi místní zvyk. Slečna si také chvílemi cestu natáčela na svou minikamerku, stejně jako já.

I se mnou si náš kapitán - vlastním jménem Manahi (netuším, jestli se to takhle píše) - cestou povídal. Většinou mi říkal, jak je v oněch místech hluboko (často i několik desítek metrů), kam to vlastně plujeme, že na dlouhých úsecích prstence laguny nežijí vůbec žádní lidé a taky mě upozornil na opuštěnou perlovou farmu, kterou jsme míjeli. Musel skoro křičet, protože člun dělal docela rámus a já měl kvůli silnému větru v uších ucpávky (poučen z minulých dobrodružství).

Pozoroval jsem břeh po levé straně a představoval si, že podobný výhled měl asi kdysi Thor Heyerdahl, když se na svém voru blížil k atolu Raroia. Jenže on připlul z oceánu a viděl tedy příboj na útesech, které atol obklopují. Mně taky připadalo, že plujeme oceánem, tak obrovská laguna je. Druhý "břeh" není vidět, jen sem tam nepatrné náznaky pevniny v dálce. Vždyť má taky laguna průměr třicet kilometrů a my rozhodně nejeli jejím středem. Manahi svou loď nevedl rovně, ani jednoduše nekopíroval pobřeží, očividně manévroval, jako by se něčemu vyhýbal nebo hledal nejsnazší cestu a my přemýšleli, podle čeho se na hladině orientuje.

Pokoušel jsem se odhadnout, jakou rychlostí naše loď brázdí vlny. Na svých zhruba sedm metrů délky měla k dispozici opravdu úctyhodný přívěsný motor. Do jeho skříně bych se pravděpodobně vešel celý. Tipoval jsem, že ujedeme tak třicet kilometrů za hodinu, ale asi to bylo víc, když o tom tak zpětně přemýšlím. Dvě hodiny jsme určitě nejeli a to jsme museli překonat skoro celou délku laguny, tedy zhruba šedesát kilometrů. Letiště je totiž na severu atolu a my, jak už jsem zmiňoval, mířili na nejjižnější konec.

Fakarava tvarem připomíná mírně prohnutý obdélník, postavený v tichém oceánu trochu našikmo - od severozápadu k jihovýchodu. Kratší strany atolu jsou přeťaty dvěma hlavními průlivy (kanály) a v těch se právě budeme potápět. První čtyři dny pobytu strávíme u jižního kanálu, další čtyři u severního.

Směrem na jih se východní pás prstence atolu, podél kterého jsme pluli, pozvolna měnil. Ze souvislého pruhu hustě porostlého zelení postupně přecházel v malé písčité ostrůvky oddělené mělkými průlivy. Jeden z nich byl i naším cílem a v dálce už ho bylo vidět.

Zbývalo nám ale ještě pár desítek minut plavby a já s nadějí pozoroval hladinu, jestli se třeba neobjeví nějaká ta paryba. Nestalo se tak. Několikrát jsme ale pozorovali ptáky, jak se střemhlav vrhají k hladině, kterou čeřila hejna drobnějších rybek. I létající ryby se daly zahlédnout. Je na ně parádní podívaná, když se dlouhými skoky řítí po hladině. Thor Heyeradahl ve své knize píše, že jim létající ryby každý den samy skákaly na palubu a jídlo si tedy mořeplavci mohli doslova nasbírat. Četl jsem ale také, že větší exemplář může být člověku při tomhle způsobu cestování nebezpečný. Když vás taková štíhlá ryba v plné rychlosti trefí svou špičatou hlavou, můžete přijít snadno k úrazu. Dokonce jsem našel i zmínku o námořníkovi, kterého jedna z nich zabila, když se mu prý zabodla přímo do oka. Jestli je to pravda, netuším. Mě každopádně nikdo před podobným nebezpečím na lodi nikdy nevaroval.

To už nás ale Manahi informoval, že se blížíme k ráji na zemi. Resort, kde budeme bydlet, se jmenuje Motu Aito Paradise a není to název nadnesený. Přinejmenším tedy pro toho, kdo hledá žraloky.

Apartmá s výhledem na žraloky

Jako první nás uvítal bílo-šedý mořský pták s černou chocholkou, odpočívající na kůlu, který trčel z azurového moře pár desítek metrů před místem přistání. Na betonovém molu nás už také zvědavě vyhlížel místní pes - voříšek tak trochu vlčákovitého typu, jenže s rezavou hrubou srstí. To hlavní ale mělo teprve přijít.

V zápětí se totiž objevil ten nejúžasnější uvítací výbor, v jaký jsem jen mohl doufat. První ho uviděl Tomáš a hned mě upozornil. Z mělkého průlivu, který odděloval náš ostrůvek od vedlejšího, nám připlouval naproti nádherný, asi metr dlouhý žralok černocípý aneb blacktip (Carcharhinus melanopterus). A nebyl sám! Čtyři další ho následovali! Asi jen chtěli zmizet z průlivu, když je vyrušil motor člunu, ale na první pohled to vážně vypadalo, jako by nás připlavali pozdravit. Byl jsem nadšením bez sebe.

Když jsem vídal fotky z lagun atolů Francouzské Polynésie, černocípáci byli vidět všude, ale až do teď jsem pochyboval, že je opravdu uvidím na vlastní oči. Teď jsem pochopil, že jsem si destinaci opravdu vybral dobře. Tohle nebylo žádné náhodné setkání. Oni tu prostě žijí v těsné blízkosti lidí a budou tu s námi pořád. To všechno se mi honilo hlavou a já zběsile mačkal spoušť kamery, jako bych se bál, že žraloci zmizí a už se neukážou.

Pak už ale jakýsi domorodě vypadající hubený chlapík zachytil lano, které mu Klekí Petra hodil z paluby a opatrně nás přitáhnul k molu. Vyskočili jsme na břeh, kde se nás jalo očichávat psisko a já pořád se srdcem bušícím nadšením zíral do vody na žraloky, kteří si bezstarostně plavali kolem. Lanový mužík nás vesele zdravil a přišli nás uvítat i další obyvatelé Motu Aito Paradise.

Z domnělého převozníka Manahiho se vyklubal majitel resortu a teď se zdravil se svou ženou, která v náručí držela jejich malé mimčo (Manahimu je šedesát!). Ostatní přítomní se mi ale nějak nevybavují, měl jsem plnou hlavu žraloků. Vím, že tam bylo několik mladých anglicky mluvících lidí, ale na jejich tváře si nevzpomínám a druhý den už byli pryč, takže nebyl čas se seznamovat.

Na molu také leželo několik čerstvě ulovených korálových ryb. Vypadaly zvláštně. Když je vidíte pod vodou zářit všemi těmi neuvěřitelnými barvami, ani vás nenapadne, že by je měl někdo lovit. Je to jako lovit papoušky, ty jsou přece na ozdobu, ne k jídlu. Tady to ale očividně není nic výjimečného. Ryba jako ryba. I když myslím, že zrovna tyhle kousky neměly posloužit k obědu, spíš šlo o návnadu pro větší úlovky. Ne každý se tu totiž chce jen potápět a rybolov je další z nabízených atrakcí.

Manahi nám z lodi podal zavazadla a pak nás s úsměvem vedl do svého království.

Asi desetimetrové molo navazovalo na zastřešený chodníček podél pravého břehu ostrůvku (stojíte-li zády k laguně). Po levé ruce stála hned u mola ze dvou stran otevřená dřevěná budova, ve které jsme viděli uložené rybářské potřeby a také nějaké to vybavení pro vodní sporty. Po pravé ruce jsme měli mělký průliv obývaný žraloky a spoustou menších ryb. Ještě dál napravo pak je další malý písečný ostrůvek s palmami, keři a nízkou budovou s ohradou, ve které, jak jsme později zjistili, bydlí pořádně velký čuník. Před jeho chlívkem byla také na břeh vytažená stará dřevěná loďka. Pokračovali jsme po chodníčku dál, kolem cihlového krbu – možná spíš pece, až k jídelně. Ta je o schůdek níž pod úrovní chodníčku, a když jsme přijeli, bylo v ní po kotníky vody. Manahi nám vysvětlil, že díky přílivu budeme běžně obědvat s nohama ve vodě.

V jídelně stojí dva velké dřevěné stoly s lavicemi, za nimi pultík s konvicemi na kávu a čaj a také nějaké misky s ovocem. Vedle jsme pak zahlédli jeden plechový dřez s kohoutkem. Místnost, dá-li se to tak nazvat, má zádní stěnu, jinak je to vlastně jen střecha na kůlech. Na pravé straně je otevřená k průlivu, takže žraloci nám budou nablízku i při jídle. Nalevo pak pokračují kamenné chodníčky k jednotlivým bungalovům. Jedním jsme se vydali i my a to hned k nejbližšímu domku. Od jídelny není dál než deset metrů. Tady mě čekalo další překvapení. Nevím proč, ale domníval jsem se, že Francouzská Polynésie bude ve znamení turistického luxusu. Skutečnost je ale jiná. Lepší! Tedy přinejmenším pro mě. Kdo by čekal komfortní apartmán s ledničkou a televizí, byl by zřejmě zklamán. Tohle byla nefalšovaná exotika. A ne jen pro turisty. Jak jsme později zjistili, v podobné, ale větší „chýši“ bydlí i sám Manahi s rodinou. Takhle se tu prostě žije.

Náš rozlehlý bungalov je vystavěn z dřevěných kůlů a jeho stěny a střecha jsou dovedně upleteny z palmových listů. Podlahu z části tvoří kamenné dlaždice a z části prkna. Všechny poličky i postele jsou vyrobeny z tlustších i tenčích kmenů stromů a jako výzdoba slouží kousky vybělených korálů, mušličky a kamínky navrstvené kdekoli je k tomu vhodný prostor.

Dveře ve stylu vchodu do westernového salónu má náš domek stále otevřené a nejdřív jsme si jich vlastně ani nevšimli. Prostě vstupní otvor. Očividně se vůbec nepředpokládá, že by někdo zavíral nebo dokonce zamykal, a i kdyby to šlo, k ničemu by to nebylo, protože například pod mou postelí se dá snadno prolézt ven, což dobře ví místní kočka.

Paráda, běželo mi hlavou. Hotelový luxus zažil na cestách kdekdo, ale tohle je úplně jiná liga. Budu spát na ostrůvku uprostřed Pacifiku v "chýši" z palmových listů a to se asi každému nepoštěstí.

Já si vybral postel nalevo ode dveří v malém výklenku, Tomáš a Petr spí na maličko zvýšeném prkenném podlaží. Celý hlavní prostor bungalovu může mít tak čtyřicet metrů čtverečních, jsou tu čtyři malá okna, jedno přímo nad hlavou mé postele, a v nich výklopné rámy vyplněné jakousi průsvitnou žlutou folií. Světla je tu ale dost, protože přední stěna domku je vlastně jedno velké okno zakryté jen řídkou rákosovou (myslím) rohoží.

V zadní části místnosti jsou další dveře a za nimi něco jako malý kameny dlážděný dvorek, nad kterým se sklánějí palmy. V jeho zadní části je pak za přepážkou záchod a také umyvadlo bez kohoutku - ten nahrazuje hadice se sprchou zavěšená na dřevěném sloupku vedle. Všude podél stěn je opět krásná korálová výzdoba. Manahi se nám omluvil, že vody je momentálně málo, protože dlouho nepršelo a sprcha nabízí opravdu jen nepatrný čůrek. Byli jsme také požádáni, abychom nesplachovali častěji, než je nezbytné. I k tomu je tu totiž používána sladká - dešťová voda. V Motu Aito ji zachycují do obrovského černého barelu na dřevěné věži stojící kousek od mola. V noci by prý mělo pršet a pak to snad bude s vodou lepší.

Později jsme s Tomášem dumali, proč se ke splachování nepoužívá voda mořská, které je tu všude dost. Asi nemají potřebné čerpadlo.

Pak nám Klekí Petra sdělil, že za chvíli bude oběd a než nás opustil, upozornil ještě na moskytiéry nad postelemi. Dodal ale, že teď tu žádní komáři nejsou a že sítě tedy asi nebudeme potřebovat. Ulevilo se mi.

Pár minut poté obsah našich zavazadel zaplnil většinu odkládací plochy v místnosti. Potápěčská výstroj a především Tomášova fotografická technika tu ležela v kontrastu s rustikálním designem místnosti a já si říkal, že jsem si měl interiér vyfotit dřív, než jsme se zabydleli. Snad to stihl Petr.

Oděn do plavkových kraťasů, trička a sandálů jsem se za doprovodu svých kolegů dostavil do jídelny. Čekala nás tam výborná ryba, rýže a zelenina (převládala rajčata a salát). Jídla bylo dost a všem nám chutnalo. Opravdu jsme obědvali s nohama ve vodě a jen pár metrů od nás se k mému těžko skrývanému nadšení průlivem proháněli černocípáci. U stolu vedle nás se sytila ještě francouzská rodinka, ale zatím jsme byli zahlceni prvními dojmy z prostředí a tak jsme si ostatních obyvatel Motu Aito Paradise moc nevšímali (tedy alespoň já ne). Manahi nám při obědě sdělil, že později odpoledne se tu staví někdo z Top Dive, aby se s námi domluvil na zítřejším potápění.

Příště o domácích žralocích, potápěčských plánech a cestě ne voru přes půl Pacifiku.