Jak jsem potkal paryby aneb dlouhá cesta za žraloky (1.)

Vyprávění o tom, jak se obyčejný kantor z Čech za svým zubatým snem až na druhý konec světa vypravit rozhodl, co po cestě zažil a zda své štěstí našel.  

Souostroví Tuamotu, Francouzská Polynésie, srpen 2014

Nedaleko ústí jižního pasu atolu Fakarava se na vlnách Tichého oceánu houpe motorový člun. Jeho borty jsou obsazeny do gumy oděnými potápěči v plné vodní. Čekají jen na pokyn svých průvodců. Až zazní „Go!“, všichni současně se pozadu vrhnou do hlubin. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem jedním z nich. Dívám se přes kapky vody na skle masky do temně modré hloubky pod sebou a vím, že někde tam dole jsou žraloci. Desítky, možná stovky žraloků. Konečně! O téhle chvíli jsem snil vlastně celý život. Cesta sem byla opravdu dlouhá a stála mě hodně úsilí. Vydal jsem se na ni už dávno.

Maminko,  já chci žraloka!

Vlastně ani přesně nevím, kdy to začalo. Musel jsem být ještě malý pišišvor, když mě žraloci uchvátili. Zakousli se mi do duše nejspíš hned poprvé, když jsem je viděl v televizi nebo knížce. Vzpomínám si, že už jako dítko základní školou povinné jsem s otevřenou pusou sledoval dokumentární film Modrá voda, bílá smrt. U napínavých a strašidelných filmů jsem kdysi běžně zalézal ve strachu za křeslo, dokonce i v bizoní kůži oděný indiánský šaman z Pokladu na stříbrném jezeře mě tam dokázal zahnat - myslel jsem, že je to čert. Žraloci mě ale neděsili. Ani autentický záznam útoku z roku 1964, kdy pan velký bílý čistě amputoval H. Bourceovi (snad to skloňuji správě) nohu nad kolenem, mi nenahnal strach. Naopak. To, že mohou být žraloci nebezpeční, mi imponovalo. Mám rád většinu zvířat, která dokážou s člověkem zatočit - krokodýly, hady, hrochy... Myslím, že my lidi si dupeme přírodou s nosem až příliš nahoru a mně je sympatické každé zvíře, které nám alespoň občas dokáže zatnout tipec a donutí nás rozhlížet se opatrně kolem sebe. Samozřejmě jsem si vědom toho, jak krutě se člověk umí za své prohry přírodě mstít. Ale nemyslím, že by se něco změnilo, kdybych se tu zrovna já rozepsal o tom, kolik zabitých žraloků připadá na jednoho pokousaného plavce, byť mi to rozhodně není jedno.

Později jsem začal shromažďovat a studovat veškeré dostupné knihy, články a filmy a jako správný cvok mám dokonce sbírku všelijakých žraločích "artefaktů". Zatímco jiní mají u postele plyšové medvídky, já tam mám žraloky. Dobře, přiznávám, medvídek je tam taky, ale s tím si nehraju tak často. První figurku žraloka jsem kdysi dostal od mámy, přivezla mi ji ze Španělska. Dnes už jich mám hodně přes sto a fungují lépe než sbírka motýlů. Každá hned pozná, že jsem blázen a nechce si mě vzít.

Nicméně jsem svůj vztah k zubatým parybám vždycky považoval za čistě platonický a popravdě mě dlouho ani nenapadlo, že bych někdy nějakou mohl osobně potkat jinde než za sklem akvária. Nebyl jsem totiž zvyklý cestovat. Rodiče se vždycky snažili dopřát mi hezké prázdniny, ale na exotiku nebylo a tak byl německý Balt na dlouhou dobu jediným mořem, ve kterém jsem se vykoupal. Vlastně jsem byl ještě jednou u moře severního - v Belgii. Ale bylo to jen na pár hodin a navíc nám nepřálo počasí, takže jsme tenkrát zůstali sedět v cukrárně na pláži a ládovali se obrovským zmrzlinovým pohárem. Abych ve studených vlnách pátral po žralocích, mě tehdy ani nenapadlo.

No a pak jsem dlouhá léta necestoval vlastně skoro nikam. Samozřejmě jsem fantazíroval o studiu mořské biologie nebo oceánologie, jenže co s takovým oborem v zemi, kde není moře? A tak jsem si "žraločí studium" nechal na dlouhou dobu jen jako teoretického koníčka. Nicméně jsem se mu věnoval docela poctivě. Umím vyjmenovat jednotlivé řády a odlišit je od sebe, učil jsem se rozpoznávat druhy žraloků podle tvaru ploutví a zubů a pamatuju si i desítky latinských názvů. Zní to možná divně, ale bavilo mě to, aniž bych věřil v praktické uplatnění.

Potápěčem nesnadno, ale celkem rychle

Že by to mohlo být i jinak mi došlo až v pětadvaceti. Tenkrát jsme s kamarádem poprvé vyrazili na opravdovou dovolenou k moři. Tedy pro mě to bylo poprvé. Vlastně jen náhodou jsme si vybrali Egypt a tohle rozhodnutí mělo mít pro mě v budoucnu obrovský význam.

Kdo někdy nakoukl pod hladinu Rudého moře, nejspíš mě chápe. Vůbec jsem netušil, že barevný korálový svět, který znám jen z dokumentárních filmů, může být tak dostupný. Dodnes si živě vzpomínám, jak jsem se, po krk ve vodě, držel kovového žebříku na konci mola u hotelové pláže, na hlavě vypůjčenou potápěčskou masku a bál se pustit. Moře jsem viděl naposled někdy před dvanácti lety a měl jsem strach, že mě vlny okamžitě odnesou někam za obzor. Velké se mi na to zdály dost. Tak jsem prostě jen potopil hlavu. A byl jsem ztracen. To, co jsem uviděl, mi doslova změnilo život. Desítky, barevných ryb nejrůznějších druhů, korály… Prostě nádhera! Samozřejmě jsem za chvilku pochopil, že na vlnách se dá pohodlně plavat, žebříku se pustil a poprvé si užíval šnorchlování.

Musím si udělat potápěčský kurz, rozhodl jsem se tenkrát okamžitě. Už jsem o tom uvažoval dřív, ale říkal jsem si, k čemu mi v Čechách bude. Jak příjemně mě později naše vody překvapily! A tehdy v Egyptě mi došlo, že sem bych za potápěním jezdit mohl. Není to daleko, nestojí to moc a co je nejdůležitější - v Rudém moři žijí žraloci. Můžete tu narazit hned na několik druhů včetně mého oblíbeného Longimana (Carcharhinus longimanus aneb žralok dlouhoploutvý).

No a to byl tedy vlastně úplný začátek mé potápěčské dráhy. Hned na jaře jsem si našel nejbližší školu potápění a přihlásil se do kurzu. Musím ale přiznat, že to neprobíhalo úplně hladce. Záhy jsem zjistil, že patřím mezi malé procento nešťastníků, kteří nedokáží dýchat pusou, aniž by zároveň nedýchali i nosem. To je pod vodou velký problém, protože do masky vám občas nateče a někdy je potřeba sundat ji z hlavy úplně. Vylévání masky není nijak složité, nicméně když ji máte plnou vody, musíte se nadechovat pouze pusou – v té máte náustek automatiky, která vám umožňuje dýchat vzduch z lahve na zádech. A to mi prostě nešlo. Pořád jsem při nádechu nechtěně nasával i nosem. Vdechnout vodu do plic není nic příjemného ani na hladině, když se vám to stane dva metry pod ní - na dně bazénu, je to ještě horší, ale opravdu jsem si to vychutnal až na první otevřené vodě v zatopeném lomu Leštinka. Kritický byl pro mě hned úvodní ponor. Byl jsem poprvé hlouběji než v pěti metrech a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mě instruktor neměl plně pod kontrolou. Uklidnil mě, vystoupal se mnou pomalu na hladinu a já potupně zvracel vodu. Ukázalo se, že tenhle problém se nevyřeší sám a já musel dokončení kurzu odložit do doby, než se naučím zablokovat nos. Potápěl jsem pak doma hlavu do lavoru s vodou, v puse šnorchl, a učil se nedýchat nosem. I do vany a do bazénu jsem si šnorchl bral a trénoval. Nakonec jsem se to naučil, ale ještě teď se mi živě vybavuje, jak jsem se doslova klepal nervozitou, když jsem měl v bazénu instruktorovi předvést, že už to zvládnu. Dopadlo to dobře, dodnes ale pod vodou masku sundávám nerad a jen, když je to opravdu nutné. 

Chladná a krásná

Kurz jsem tedy nakonec úspěšně dokončil a stal se hrdým držitelem licence OWD (open water diver), která držitele opravňuje k samostatnému potápění do hloubky 18 metrů. 

Později jsem si kvalifikaci rozšířil na AOWD (advanced open water diver). S tou smíte až do čtyřiceti metrů a navíc se můžete potápět i v noci. AOWD jsem si plnil na rakouských jezerech a byla to paráda. Nádherné prostředí, čistá voda (i když ne zrovna teplá), počasí nám přálo a měl jsem kliku i na dobrou partu. Dva z kolegů, se kterými jsem se v Rakousku seznámil, mi pak často dělali společnost i na českých lomech.

Vzpomínám si, jak jsem byl tehdy u Attersee nervózní před prvním nočním ponorem. Představoval jsem si naprostou tmu, ve které je člověk odkázán jen na úzký kužel světla své baterky. Velmi brzy, vlastně hned jak jsem se poprvé zanořil do temné vody, se ale z nočního potápění stalo mé nejoblíbenější. Ve svitu baterky má podvodní prostředí úplně jinou a docela tajuplnou atmosféru. To, co za denního světla často přehlížíte, vám najednou začne připadat zajímavé a fascinující. Nehledě na to, že v noci uvidíte spoustu toho, co bývá ve dne skryto.

I české zatopené lomy, kam jsem jezdil trénovat a užívat si svobodu potápění, mě také nikdy nezklamaly. Navzdory horší viditelnosti, která se obvykle s mořem nebo rakouskými jezery nedá srovnat, je vždycky na co koukat. Jako kluk jsem hodně chytal ryby, jen tak na obyčejný prut s navijákem za pár korun, bez vší té moderní techniky, co je dneska k dispozici. Vzpomínám si, jak jsem nadšeně pozoroval kapry, kteří s mohutným mlaskáním sbírali z hladiny kůrky chleba. A teď jsem to najednou mohl sledovat z druhé strany. K tomu si přidejte lovící štiky, sumce, úhoře a někde dokonce i jesetery. Na některých lokalitách se navíc nesmí chytat, takže se ryby nebojí a je možné přiblížit se k nim často až na dotek. Na Leštince jednou proti mě z větví potopeného stromu vyplaval přes metr dlouhý bílý sumec a skoro to vypadalo, že se mnou chce hrát hru, kdo uhne první. Já vydržel a sumec na poslední chvíli zamířil mírně dolů. Podplaval mě tak těsně, že jsem neodolal, a když byl přímo pode mnou, objal jsem ho. Bledý vouskáč jen trochu zrychlil, vysmekl se mi, ale nijak vyděšeně se netvářil (možná i proto, že ryby se tváří pořád stejně). Jeho četní kolegové na Rumchalpě, jak jsem později zjistil, se dají dokonce krmit z ruky.

Během ponorů jsem potkal desítky raků a stejně mě dodnes baví je pozorovat. Jsou to odvážní bojovníci. Když mi na Borku vypadl do listí na dně nůž a já ho hledal, místní malý obrněnec, kterému se nůž zřejmě líbil, neohroženě zaujal bojový postoj a hrozil mi klepety. Má velikost ho očividně vůbec neděsila, nebo to na sobě alespoň nedával znát.

I milovníci vraků a potopené techniky si mohou přijít na své. Na dně zmíněného lomu Borek například najdete autobus, Bořená hora nabízí vrak vojenského vrtulníku, pod hladinou Horní Cerekve narazíte na jednomístnou ponorčičku ve stylu filmů Karla Zemana a na Leštince si pod vodou můžete prohlédnout důlní domek, vozík a všelijaké nářadí. Navíc chladnější a obvykle temnější vody lomů a jezer nabízí skvělou možnost tréninku v náročnějších podmínkách. Třeba takový ponor v šestistupňové vodě s viditelností sotva půl metru, to už je pro někoho skoro adrenalinová záležitost. A když máte takhle natrénováno, moře je potom pro vás doslova pohodička. Tolik má agitace na téma potápění v Čechách.

Příště o prvním setkání žralokem a cestě na ostrov svobody.