Covid 2: O šest měsíců později, se sekerou 500 miliard a stále bez plánu

Druhé pokračování tragikomedie Covid právě přichází do našich kin. Hrdinové z prvního dílu se stále potýkají se stejnou výzvou, která však nabývá větších rozměrů. O napětí a nečekané zvraty nebude nouze.

Je tomu již půl roku, co byla naše země uvržena do nouzového stavu a naši čelní představitelé se směle pustili do boje s nevyzpytatelným virem. Po počátečním úspěšném tažení, které však přišlo státní kasu (a tím pádem i naše peněženky) na závratných 500 miliard korun, nastalo prázdninové uklidnění. Tehdejší hrdinové však usli na pomslných vavřínech a následkem toho stojíme na prahu opravdové epidemie. Tentokrát se počty nakažených a nemocných posunuly o jeden řád výše a z premianta boje s Covidem-19 se stal odstrašující případ. Kde se tedy stala chyba?

Nejsem odborníkem v oblasti lékařství a samotný vir i opatření pro boji s ním tedy nebudu komentovat. Pokusím se však identifikovat manažerské chyby, kterých se lidé odpovědní za chod naší země dopustili. Celý boj s čínským virem je potřeba brát jako projekt. O tom zda je či není tento projekt úspěšný je obtížné rozhodnout. Nikdy totiž (alespoň ne veřejně) nebyla stanovena kritéria úspěšnosti. Víme sice, že jsme se zákeřným virem ve válce, ale nevíme co je naším cílem a co všechno jsme ochotni obětovat. V první fázi jsme volili opatrnější přístup, což se projevilo na nízkém počtu případů a úmrtí. Tento přístup nám měl dát dostatek času na lepší poznání nepřítele a vytvoření dlouhodobé strategie pro další boj. Nicméně i tuto první fázi provázela spousta přešlapů a po prvních týdnech se do hry víc a víc dostávala politika a osobní zájmy čelních představitelů, kdy se každý snažil urvat si svůj podíl na slávě.

Po rozvolnění na konci června pak přišla zřejmě největší chyba. V této době mělo dojít k analýze dat a vytvoření krizových plánů pro připadné opětovné rozšíření nákazy. O klíčových rozhodnutích přestali rozhodovat odborníci a vláda i moc přešla do rukou lidu, který se co nejdříve chtěl vrátit k normálnímu životu. Přehnané strašení ze strany médií vytvořilo u velké části společnosti averzi vůči opatřením a to vše vedlo k sprnovému fiasku, kdy bylo volání na poplach ze strany ministra zdravotnictví a jeho týmu umlčneno ustrašeným premiérem, který ve snaze nenaštvat své ovečky zrušil znovuzavedení některých opatření.

Podzim klepe na dveře a národ stále žije v nejistotě, kdy nevíme co bude zítra a zavádění nových opatření připomína losování Sportky. Jedinými zbraněmi, které podle vyjádření vládnoucí garnitury máme, jsou roušky a rozestupy. Ministr Vojtěch, který sice udělal spoustu chyb, ale proti opětovnému nástupu viru v srpnu správně varoval, byl nahrazen člověkem, který proslul "přesností" svých prognóz v dobách krizového štábu (jednou z mála jistot na jaře bylo, že co předpovídá Prymula se nestane), informoval média o nových opatřeních ještě před jejich oficiálním vyhlášením a nachází se ve střetu zájmů kvůli svým soukromým aktivitám. Obětní beránek byl předhozen vlkům, aby pravý viník mohl dál získávat politcké body. Skvělá práce pane premiére! 

Po šesti měsících bychom měli být na Covid alespoň trochu připraveni, ale bohužel to vypadá, že nejsme o moc dál než jsme byli na jaře. Aby toho nebylo málo, naše startovní pozice je výrazně horší. Je stále tolik otázek a tak málo odpovědí. Jaká je naše strategie do dalších měsíců a roků? Chceme virus zcela vymýtit pomocí tvrdých opatření a za cenu zadlužení veřejných rozpočtů na desítky let? Nebo raději zvolíme švédský model minimálních restrikcí, který se z dlouhodobého pohledu začíná jevit jako docela zajímavá varianta? Podle aktuálních vyjádření to vypadá na kompromis, kdy se budeme snažit udržet virus na uzdě a nepřekročit kapacitu nemocnic. Jak dlouho je však tento model udržitelný po ekonomické stránce? Dlouhobé cíle stále nebyly stanoveny, nemluvě o spolupráci na mezinárodní úrovni, aby aktivity jednotlivých států byly koordinované. Bez cílů a kritérií úspěšnosti bude opět obtížné hodnitit, jak situaci zvládáme, protože se vždy najde statistika, ve které budeme jedni z těch lepších.

Ať už bude strategie jakákoliv, je jasné že musí být vytvořen a schválen krizový plán (či aktualizován stávající), který bude odsouhlasen oběma komorami parlamentu a podle kterého se budeme v podobných situacích řídít. Jasně stanovené kroky a opatření na základě jasně definovaných kritérií, abychom se vyhnuli situacím, kdy o bytí a nebytí rozhodují aktuální politické zájmy a osobní prospěch. Plán který umožní vládě udělat potřebné kroky aniž by se museli strachovat, jak to ovlivní jejich volební preference. Další virus, který se dříve nebo později ve stále se zmenšujícím světě objeví, už totiž nemusí být takový "chcípáček". Potom ať při nás stojí všichni svatí...