Velká kunratická

bahnem, lesem, potokem....kam jsem se to vydala? a já si říkala proč jsou na úvodním obrázku ty vlnky jako voda....

A zase jsem byla bez dalšího závodu v diáři a tedy s velmi těžkou motivací k běhu. I když jsem čas od času vyrážela na trať a psala si s běžeckou vysokou kamarádkou, ale pořád to jaksi nestačilo.

 Až jsem našla běžecké webovky. Tam najdete všechny závody i ty nejmenší, kde je výhrou jen účast a tatranka. To byl objev! Nejbližší běh, který se mi hodil, byla Velká kunratická. Běh měl trasu Kunratickým lesem, organizátoři přiznali běh terénem, dokonce oznamovali i převýšení, ale povídejte mě něco takového. Vzpomněla jsem si, jak jsem v létě vytáhla kolegy na kolech na Pálavu, kde jsme málem všichni umřeli. Tak když jsme přežili tohle, tak přežiji i terénní běh, no ne? Navíc, když trať byla trapně krátká – 1,3 kilometru. Takže jsem si ve zmiňovaný den opět vyzvedla krásné tričko, přivázala si čip na nohu a postavila se na start. Startovalo se po dvou, což je extrémně příjemné. Netlačíte se v davu. Slečna vedle mě se na mě před startem usmála, mrkla a špitla: „Hodně štěstí.“ To mě nakoplo a rozhodla jsem se, že ji jen tak nenechám utéct. Vypadala totiž velmi atleticky. Nejspíš si pak v cíli stěžovala, že neměla adekvátního soupeře. Ale to už jsem neslyšela. Tak tedy start. Vyběhla jsem po lesní trase, lehce rozbahněné a přikryté zlatým spadaným listím. Slečna mi čile ukázala záda a v tom hup a hopsla do potoka, který se tu náhle zjevil na trase. Dvěma skoky jej zdolala a mazala dál. Ježíš! Tak rychle jsem snad ještě nikdy nepřemýšlela. Co teď? Co mám dělat? Jak to, že sakra ta trať vede potokem? Proč mi to někdo neřekl? Skočím tam?  Úvahy mě dostaly až k potoku a tak jsem tam hupsla. Šláp, šláp. Mlask, mlask. Potok byl tak široký, že nešel zdolat jen jednou nohou. Tak jsem si namočila obě nohy. Chudáci boty. Jen jsem se vzpamatovala z potoka, byl přede mnou kopec. Co kopec, krpál! Takový ten, co když jdete na procházku, tak jej zdoláváte s několika zastávkami. Lezete prakticky po čtyřech, jelikož sklon terénu jde v ústrety vašim pažím a nejen jim.  Teď to běžte. Slečna spolubojovnice byla ta tam. Vlastně naposledy jsem ji viděla v potoce. Vyškrábala jsem se na kopec v zoufalé touze si tu sednout a čekat až plíce dolezou za mnou. Pořadatelé něco takového asi tušili a tak přesně sem umístili člověka, vážně nevím ani jak vypadl, ani jeho/její pohlaví, který povzbuzoval: „makééééj!“ Připomnělo mi to tělocvikářku na základce, která jako chlap vypadala, mluvila a jistě se i prala, takže si jí nikdo neodvážil odporovat. Zamakala jsem tedy. Cesta vedla po rovině stále lesem. A já ji z velké části prošla. Pak začala prudce klesat. Prostě to co jsem předtím vyšplhala, jsem teď sbíhala. Tak to by šlo až na téměř závěrečnou zatáčku, kde jsem tak trochu ztratila cestu a musela se optat. Těsně před cílem na mě čekal starý známý potok, do kterého jsem vhupsla s jistotou vodní vydry, která tak činí ráda a několikrát denně. Dočvachtala jsem cíle, kde mi byl odebrán čip a osobní hrdost. Ale ne. Jen ty pocity před prvním skočením do vody ve mně zůstanou dodnes.

Tak to byl můj první běžecky závodní rok 2012.

Semínko vyrašilo, nahodilo listy a nejspíš i poupata, které se rozvili v květy, jejichž omamná vůně mě nutila do běhu, hledat si trasy a závody. Ještě jsem nebyla závislá, ale byla jsem na dobré cestě se jí stát.

Na Vánoce i nový rok jsem měla najité běhy na které jsem se nedokopala. Za to jsem našla další zajímavý počin – vaše liga. Sdružení vysokoškoláků co rádi sportují a pořádají turnaje. Oni jsou to vysokoškoláci sportovních škol. Ale brali všechny a mě zajímal běh. A ten tu byl. Jednou měsíčně pořádali pěti a deseti kilometrový závod. Odměnou byl dobrý pocit, běh v krásném prostředí kolem Vltavy na jih a zpět. Navíc mají vtipnou soutěž o titul Pravidelná běhna, krátce Běhna. Běhnou se stane muž či žena po absolvování šesti běhů v roce. Jako odměnu dostanete sportovní ponožky a uznání okolí (běžeckého, které ví, co to znamená). To mě pobavilo a taky mi zhruba od té doby přítel příležitostně říká „ty má běhničko…“.