Adidas běh pro ženy 2013

Konec léta v Praze je tak trochu běhací, poslední den v srpnu je We run Prague, nike běh, pak, aby se nedala zahanbit další sportovní značka, je Adidas běh pro ženy. Muži asi adidas kupují i bez motivace, tak pro ně je tu Birel run, kam se však mohou přihlásit i ženy. V roce 2013 jsem si zkusila Adidas běh pro ženy, zkušenost k nepopsání, ale tak pokusila jsem se o to...

Nabuzena srpnovým výkonem jsem k sobě náhodou připoutala novou spoluběžkyni. Náhodou jsem potkala bývalou známou z práce, Renatu. Bydlíme na stejném sídlišti, tak to není až tak velká náhoda, ale znáte to, potkat někoho známého nečekaně v metru není až tak běžné. Slovo dalo slovo a už jsme se bavily o běhání. Renata se přiznala, že si už běžecké vybavení před časem pořídila, ale nějak se neodvážila vyrazit. Tak jsme se domluvily a vyrazily jsme. Bylo to příjemné a byly jsme takto běhat asi jen 3x. Bohužel jsme se po mé dovolené, už nesešly a to až do dnes. Je to škoda i dobře. Zcela nečekaně jsem zjistila, že běhám rychleji než někdo jiný. To se mi předtím nestalo. Ale měla jsem vizi, že se vedle Renaty naučím udržet si tempo. Protože pořád běhám jako zajíc, chvíli rychle, chvíli pomaleji, chvíli jdu, pak se naštvu a zase běžím, chvíli rychle, chvíli pomaleji a sakra, zase jdu.

Teď malá odbočka, to, že se takto má vlastně začínat, střídáním běhu a chůze jsem se dozvěděla ke konci druhého roku běhání, když už mi běhání bez výrazných zastávek začínalo jít.

Začátek září však přinesl jiné zážitky. V Praze se běžely hned dva závody, Birel run na 10 km a Adidas woman run na 5 km. Přihlásila jsem se na 5 km a postavila se do startovního hada plného žen. Závod je totiž, jak napovídá název, jen pro ně. Start byl na dolním konci Václavského náměstí směrem do ulice Na Příkopech, tedy směrem na Náměstí Republiky. Našla jsem svůj koridor, bezpečně poslední, jako vždy. A zařadila se. Lidi, tak bylo bab, žen a slečen. Obvykle z takového uskupení jednoho pohlaví mám děs, a ani to se tentokrát nezměnilo. Párkrát jsem si poskočila a sunula se na start. Vyběhly jsme, z náměstí Republiky přes Štefánikův most do leva směrem na Holešovice, náhlá otočka ještě před Hlávkovým mostem pak na Malou stranu až za Čechův most a další náhlá otočka a hajdy domů. Celou trasu byla zvláštní pohodová atmosféra. Ne že bych jinde pociťovala výraznou rivalitu, ale tady jako by bylo jiné ovzduší. Vysvětluji si to tím, že tady prostě chyběl ten bojovný testosteron. Těsně před cílem, když už bojuju sama se sebou a přemlouvám se, že musím běžet, protože jinak to bude ostuda, jsem viděla něco, co mě úplně dojalo. Do cíle dovlekla dcera mámu. Teda nevím, jestli to byla dcera, ale vypadalo to tak, slečna byla třeba dvacetiletá a paní třeba čtyřicetiletá, nebo o chlup víc. Slečna měla rozhodně na víc a určitě by doběhla v lepším čase, ale nenechala tam mámu napospas, vzala ji za ruku a do cíle doběhly spolu ruku v ruce. Jo, málem jsem si zabulela na trati. Byl to moc krásný a silný zážitek. Až mi přišlo líto, že moje máma neběhá.

Září mi přineslo ještě mimotuzemské běhání, a sice když jsem byla na dovolené ve španělské Andaluzii dokopala jsem se dvakrát k proběhnutí se. Bylo to krásné, a kdybych následně nezačala soplit a trpět od bolesti v krku, snad bych i běhala více. Ve španělsku se v záři rychle stmívalo, ale také rychle svítalo, takže jsem vybíhala z hotelu ještě za šera a vracela se za plného poledne a to jsem byla pryč vždy jen hodinku. Běh byl krásný, probouzejícím se městečkem, kolem pláže s vůní moře až k tobogánům a zpět. Snila jsem si o životě tam, o ranním běhání kolem moře a večerním usínáním se šumění přílivu.