Vím, že jsi to byla ty Kláro!

Lidská záda mají nosnost velkou, nikoliv však neomezenou. Nevyřešené křivdy náš hrb zbytečně zatěžují. Rozhodla jsem se těch kil začít zbavovat. Prvně křivdičky a pak... kdo ví!

Každé prázdniny u nás trávila sestřenice Klára. Byla a je stvoření složité, tvrdohlavé a škodolibé. Pokud se člověk držel pravidla ty máš pravdu, já mám klid, dalo se s ní vyjít. Strávily jsme spolu spoustu času. Od bitev o místo na dědově klíně, přes první vykouřenou krabičku až po půjčování těhotenského oblečení. A možná spolu ještě nějaký ten čas strávíme.

Náš dům nebyl nikdy nijak hezký a málokdy bylo něco opravené či dodělané. Po měsících matčina úsilí se přeci jen podařilo krásně a čistě vymalovat všechny místnosti. Tehdy dost frčely válečky a místní opilec s přezdívkou Šváb nám za pár stovek zdi vymaloval. Milovala jsem ho, protože uměl chodit na štaflích a říkal mi Plašmuško.

Šváb si ještě nestačil ani odnosit všechny prázdné pivní lahve a už u nás spala Klára. Většinou jsme spávaly u babičky, ovšem tentokrát Klára neoblomně trvala na tom, že budeme spát u nás. Z tohoto důvodu se domnívám, že šlo o čin předem promyšlený. Moje matka je lehce ovlivnitelná a aniž by pojala nějaké podezření, lehkomyslně souhlasila. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno přišli do předsíně.

Hned vedle dveří na záchod, které nikdy nešly zamykat, byl do zdi vyryt přibližně patnácticentimetrový nápis z tiskacích písmen - Lea a Tomáš. Rozumějte tedy, moje a bratrovo jméno. Přestože Švábova fantazie neznala mezí, nikdy nedělal práci navíc.

Rodiče byli samozřejmě velmi dopálení a začalo vyšetřování. Mezi hlavní podezřelé jsme patřili já a můj bratr. Pod pohrůžkou: „...na tom gauči budete sedět, dokude se jeden z vás nepřizná!“, jsme museli usedout na gauč. Pak následovalo obligátní přiznejte se po dobrým, přiznejte se po zlým. Klára na gauči sedět nemusela. Po pár hodinách, kdy jsme na sebe s bratrem řvali tak se přiznej, ne, ty se přiznej, šel otec ke Švábovi na ruma a matka, zblblá mnohaletou četbou šestákových detektivek, se rozhodla pachatele dolapit lstí.

Do kuchyně dotáhla velkou železnou tabuli a všichni jsme museli na tabuli křídou napsat Lea a Tomáš. Bratr předvedl svůj neukázněný hrabopis, já zase napsala E a Š opačně. Byla jsem tehdy teprve v první třídě. Klára naše jména taky napsala – ovšem psace. Zde bych chtěla upozornit na její proradnost – my s bratrem, jsme nápis amatérsky ztvárnili  v co nejvěrnější kopii. Matka nápisy bedlivě prozkoumala a usoudila, že Klára nápis rozhodně nepsala. Pro nedostatek důkazů vyšetřování odložila na neurčito. Preventivně se rozhodla potrestat mě i bratra 14 dny domácího vězení.

Nápis jsme měli na zdi asi 5 let. Matka zeď spravit neuměla, otec se rozhodl nás potrestat obvyklou nečinností a Šváb umřel. Klára si při každé další návštěvě s matkou obětavě lámala hlavu nad naší motivací k tak hrůznému činu.

Nedávno jsme s bratrem vypili pár lahví vína a přísahali si věrnost a i to, že ani jeden z nás nápis nevyryl. Takže Kláro – víme, že jsi to byla ty! A až tě potkám, tak ti to řeknu. A to pěkně od plic! A dávej si bacha, bratr si vzal hřebíček a říkal něco o tom, že dneska spí u tebe...