Vypozorovala jsem čtyři skupiny třídičů odpadu. Ti, co třídí a mají z toho zdravou radost. Ti, co netřídí a mají z toho radost až nezdravou. Pak ti, co lžou že třídí a nakonec skupina těch, kteří se z třídění zbláznili.
S nostalgií vzpomínám, jak jsme jako děti chodili na vycházky ke „drekně“. Pro nezasvěcené, jednalo se o louku za vesnicí, kam se nosil odpad, který nešel spálit v kotli. Záblesk vzpomínky, jak mi děda svírá dlaň vysoko nad hlavou a já se vzrušením sleduji mrkací panu bez nosu, která kouká z jedné z hromad.
Dnes už se odpady za ves nevozí. Třídění odpadu je pro někoho automatickou činností, pro jiného neuvěřitelný problém. A jak už to tak bývá, potrefené husy nejvíce kejhají. Ti, kteří se dušují, že vytřídí všechno, ve finále neumí vyjmenovat jednotlivé barvy kontejnerů ve sběrném hnízdě a neustále žádají častější svozy popelnic na komunální odpad.
Netřídiči zarytě hájí své stále dokola omílané argumenty proč netřídit a s klidným srdcem tu a tam šupnou něco plastového do domácích kamínek. Úplně nejvíc mě zaujal názor jednoho velmi rozezleného pána, který není prase, aby se hrabal v odpaďáku a přebíral odpadky. Smutné, že toto neprase má čtyři děti.
Extrémem opačným jsou lidi, kteří každý odpad rozdělají na dvacet částí a s těmi pak pravidelně chodí na konzultace do sběrného dvora. Světe div se, ale jeho vzpruzená obsluha může škodolibě hodit hliníkový komponent do nádoby na železo. Z toho se samozřejmě tento druh třídičů kácí k zemi a obratem o tom píše články starostovi, hejtmanovi a šéfredaktorovi místního plátku.
Rozhodně ale upusťme od veškerého škatulkování – důchodci netřídí, na vsi se netřídí, podnikatelé netřídí... Jsou i takové dědiny, kde se tetiny předhání, kolikrát která vyrazí s berevnou kabelou, které rozdal pan starosta, k místnímu třídícímu hnízdu a neváhají u toho překontrolovat, co a kam vyhodil soused.
Nejvděčnějšími třídiči jsou děti. Se zaujetím pátrají po informaci, do kterého kontejneru vyhodit světelné meče, sklad nebezpečného odpadu jim připadá doooost hustej a vědí, že na skládku se vozí „bordel“, který se za pár let vypaří. A vůbec nejlepší je, že vždycky prásknou rodiče. Co netřídí a čím topí.
Třídím přibližně třináct druhů odpadů a nepřipadá mi to nějak náročné. Nemám potřebu jít někomu přebírat domů odpaďáky, ale tu a tam jdu z hub s košíkem plným pet lahví a plechovek. Prostě nerostou.
Nebědujme, jak jsme na tom s tříděním špatně, za posledních dvacet let jsme udělali obrovský pokrok. Stačí se o trošku méně srovnávat se státy, kde třídily odpady v dobách, kdy jsme ještě všichni hrdě užívali „drekny“. Můžeme využít naší pozice a poučit se z jejich chyb.
