Pan Günter Grass

V dubnu uplyne rok od úmrtí nositele Nobelovy ceny za literaturu pana Güntera Grasse. Jeho velmi specifické dílo je rozhodně hodno pozornosti.

Románem Plechový bubínek, který vydal v roce 1959 si zajistil ihned světovou pozornost. Dodnes je jeho nejznámějším dílem a filmová verze byla v roce 1979 oceněna Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Společně s dalšími dvěma díly – Kočka a myš a Psí roky -  tvoří „Gdaňskou trilogii“.

V minulém roce nakladatelství Atlantis vydalo v rámci ediční řady Spisy Güntera Grasse dílo Platejs z roku 1977. Obsáhlý román se tak stává již jedenáctým členem této krásné tmavomodré edice.

Pan Grass beze sporu psát uměl, ovšem jeho styl je velmi specifický a pro spoustu čtenářů jaksi neuchopitelný. Jedná se o poměrně náročné čtení, které jeho příznivce pohladí po literární duši. Pokud se rozhodnete všech 556 stran Platejse přečíst, počítejte s tím, že ho nezhltnete na posezení. Jedná se o méně dějový typ knihy, kde je potřeba více pozornosti věnovat mnoho obsažnému textu, dlouhým odstavcům a zdánlivě nekonečným větám.

„Mé sklenice mají z Ilsebilly strach. Když pro nic za nic nebo protože se náhle změnilo počasí nebo protože jsem okurkový lák, který nezřízeně ráda pila, vylil do záchodu, když moji Ilsebillu znenadání, protože jí povolily nervy, popadl chladný želírovaný vztek – jak se třásla, ještě dlouho potom – a moji sbírku sklenic – protože jsem třeba řekl: „Z toho zájezdu do Antily nebude nic!“ – máchnutím zuřící ruky, ne, suchou prachovkou smetla z regálů, a protože těhotné prostě mají právo na kyselý okurkový lák a tlaková výše nad Skandinávií způsobila migrénu, klidně jsem, já sběratel, přihlížel, kolik a co se proměňuje v střepy, neboť teď už Ilsebilla nesmetala hadrem všechny krásně vyfoukané sklenice z regálů najednou, nýbrž zatímco šikmo dopadající odpolední slunce laškovalo se střepy, rozbíjela vybíravě každou sklenici, protože jsem jí, abych ušetřil své citlivé sklenice, odepřel Boschovu nebo Mieleho myčku nádobí, včetně šesti mycích programů a zaručeně bezhlučného provozu, jasným výrokem „Nesmí do domu!“.

Než jsem knihu začala číst, dlouho jsem v ní listovala. Nutno řici, že ať jsem ji otevřela na kterékoliv straně, vždy jsem se začetla. Rozhodně se jedná o text, u kterého si budete muset sem tam některou tu větu přečíst vícekrát, jelikož neztratit se v proudu slov a myšlenek je místy náročnější. Na konci mnoha odstavců ale budete nevěřícně kroutit hlavou nad autorovou literární obratností. Ta je ostatně druhou příčinou, proč si jednotlivé pasáže budete číst znovu.

Vypravěč hbitě střídá těla a epochy, platejs se potí před feministickým tribunálem, kvůli veškerým mužským hříchům od počátku světa. Vše se odehrává na pozadí odvěké ženské emancipace a je inspirováno pohádkou bratří Grimmů O rybáři a jeho ženě.

„Zde bylo platejsovi odňato slovo. S narážkou na jeho tělesnou konstituci ujistila předsedkyně paní doktorka Schönherrová, že feministický tribunál již nehodlá dále poslouchat jeho platitudy.“

Kniha rozčleněním odpovídá jednotlivým měsícům těhotenství. Střídaní příběhu ze současnosti a vymyšlených příběhů inspirovaných lidskými dějinami, ukazuje na problémy, které trápily již naše předky a rozhodně se s nimi budou potýkat i naši potomci. Nereálné a ironické části střídají části s velmi vážnou tématikou.

Z díla je cítit autorova angažovanost ve světové politice i poznamenání druhu světovou válkou. Některými byl označován za „židovské svědomí Německa“ a právě proto jeho nedávné přiznání o službách v jednotkách SS vyvolalo velmi vášnivé diskuze, stejně jako jeho texty z roku 2012, kterými si vysloužil zákaz vstupu do Izraele.

Kromě Plechového bubínku doporučuji si přečíst i jeho autobiografii Při loupání cibule (Atlantis, 2007).