„Nebuďte naivní paninko,“ řekl mi úředník magistrátu. Jsem naivka bez peněženky, co už nevypadá jako slečinka. Za to ale vím, že na magistrátech opravdu existuje agenda ztrát a nálezů.
Málokdy v této agendě asi najdete svoji ztracenou věc, ale dozvíte se zajímavé věci.
Kdo najde ztracenou věc, nesmí si ji ponechat. Má ji vrátit tomu, komu patří. Pokud to neví, musí ji odevzdat obci. Nebo provozovateli zařízení, ve kterém ji našel.
Po uplynutí tří let je věc vlastnictvím obce a ta má povinnost vyplatit nálezné.
Nálezci je přiznáno nálezné ve výši jedné desetiny ceny nálezu, popřípadě dle slušného uvážení.
Slušné uvážení mě zaujalo. Dvakrát v životě jsem se setkala s nalezenou peněženkou.
Na festivalu bratři našli v kelímkovém moři peněženku. Ráno už bylo hodně blízko a docházelo pivo. Sáhl jeden, vytáhl dvě stovky. Sáhl druhý, vytáhl taky dvě stovky. Peněženku zahodili a motali se dál k pivnímu stánku. O něj se opíral zničený kamarád a bědoval nad ztracenou peněženkou. Měl v ní sice jen čtyři sta, ale teď už nemá na pivo. Druhý den se mu přiznali a on jim chtěl dát přes hubu.
I kamarádka našla ve vlaku peněženku. Bez peněz. Poctivě dle dokladů vyhledala majitele a ten jí chtěl dát přes hubu, protože v peněžence chyběly peníze.
A ráda bych se s nalezenou peněženkou setkala ještě potřetí. S tou svojí. Věřte, že slušně uvážím výši nálezného. Jelikož v ní byly čtyři tisíce, jsem možná opravdu naivní.
Pořád se nemůžu rozhodnout, zda být životní optimista či pesimista. Optimismus svádí k naivitě, pesimismus k depresím. Pesimista by mohl být mile překvapen, kdyby mu to skeptický pohled dovolil. Optimista nikdy není zklamaný. Realistou být nelze, protože realitu vidí každý jinak. Záleží na poměru optimismu a pesimismu v žilách.
Tak optimisticky vyčkávám, realisticky si jdu vyřídit nové doklady a pesimisticky přeji nálezci něco nepěkného. A pánovi z agendy ztrát a nálezů taky – za tu paninku.
